IV.ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001
N 12/21 SbNU 91
Posouzení výhodnosti a příznivosti aplikace pozdějšího zákona na pachatele trestného činu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 22. ledna 2001 v senátě ve věci
ústavní stížnosti 1) L. B., 2) ing. J. T., 3) ing. V. L., 4) J.
L., 5) M. K., všech zastoupených JUDr. J. T., advokátem, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, čj. 6 To
69/99-648, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999,
čj. 4 T 15/98-506, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 250b
trestního zákona, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2)
Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č.j.
6 To 69/99-648, se zrušuje.


Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným
rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu
stěžovatelů, tito tvrdí, že se jimi cítí být dotčeni ve svých
právech ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst.
6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
12. 1999, čj. 6 To 69/99-648, byl L. B. uznán vinným trestným
činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 trestního zákona,
ve znění zákona č. 353/1997 Sb., a odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti let, ostatní stěžovatelé ing. J. T., ing.
V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu
úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) § 250b odst. 1, 5
trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a odsouzeni
k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Vrchní soud vyšel,
pokud jde o skutková zjištění, ze závěrů rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, který posoudil
jednání obžalovaných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 4 trestního zákona, resp. pomoc k tomuto trestnému činu, avšak
vzhledem k novele trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb.
účinným od 1. 1. 1998, který zavedl novou skutkovou podstatu
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b, jež je podle názoru
vrchního soudu ve vztahu k obecnému trestnému činu podvodu podle
§ 250 trestního zákona speciální skutkovou podstatou, zrušil
odvoláními napadený rozsudek městského soudu, v rozsahu týkajícím
se stěžovatelů, a ve věci sám rozhodl. Stěžovatelé tvrdí, že
provedené důkazy byly obecnými soudy účelově interpretovány, že
zavinění přímého pachatele, jakož i dalších účastníků trestného
činu, nebylo prokázáno způsobem, který vylučuje důvodné
pochybnosti, a že důkazy, kterými hodlali prokázat svoji nevinu,
obecné soudy neprovedly, aniž by to odůvodnily. Pokud jde
o rozhodnutí vrchního soudu, ten se potřebě dokazovat subjektivní
stránku trestného činu vyhnul tím, že jednání přímého pachatele
posoudil jako úvěrový podvod, když změnu právní kvalifikace
odůvodnil tím, že toto ustanovení je pro obžalované i při stejné
trestní sazbě příznivější, neboť umožňuje podmíněné propuštění již
po polovině odpykaného trestu, zatímco při původní právní
kvalifikaci by s ohledem na ustanovení § 62 trestního zákona
odsouzení museli odpykat nejméně dvě třetiny uloženého trestu.

Stěžovatelé rovněž nesdílí názor vrchního soudu o tom, že
ustanovení § 250b trestního zákona o úvěrovém podvodu je ve vztahu
k trestnému činu podvodu ustanovením speciálním a argumentují
opačně. Tvrdí, že ustanovení o úvěrovém podvodu zahrnuje
i jednání, která by jako podvod nemohla být posouzena pro
nedostatek subjektivní stránky (nedostatek úmyslu obohatit se)
i pro nedostatek stránky objektivní (jednání poškozeného
v omylu), což podle nich znamená, že nelze tvrdit, že ustanovení
o úvěrovém podvodu je obecně příznivější jen proto, že není
obsaženo v ustanovení § 62 trestního zákona. Proto za situace, kdy
stěžovateli Brodskému nebyl dostatečně prokázán úmysl obohatit se
ke škodě cizího majetku v době sjednávání úvěrové smlouvy, je
posouzení jeho jednání jako úvěrového podvodu v rozporu s čl. 40
odst. 6 Listiny, stejně jako i u ostatních stěžovatelů, když
jejich trestnost je v rámci zásady akcesority účastenství závislá
na trestnosti hlavního pachatele.

S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení
ustanovení § 250b trestního zákona, v platném znění, neboť mají za
to, že v důsledku zákonné konstrukce tohoto trestného činu dochází
při aplikaci tohoto ustanovení ke zvýhodnění ochrany majetku banky
proti ochraně majetku jiných subjektů, ať podnikatelských či
soukromých osob.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který ve
svém sdělení ze dne 26. 7. 2000, stejně jako Městský soud v Praze
ve sdělení ze dne 19. 7. 2000, odkázal na závěry vyjádřené
v napadeném rozsudku.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti
v soudem stanovené lhůtě nevyjádřilo a postavení vedlejšího
účastníka se přípisem ze dne 24. 11. 2000 vzdalo, stejně tak se
postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo i Městské státní
zastupitelství v Praze.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/98, Ústavní
soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byli
stěžovatelé a obžalovaný J. H. uznáni vinnými jednáním podrobně
rozvedeným ve skutkové větě, jež bylo v případě L. B. shledáno
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,4 trestního zákona,
neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl
v omyl a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu,
v případě ostatních obžalovaných bylo toto jednání kvalifikováno
jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona
k trestnému činu podvodu.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze v rozsahu týkajícím se stěžovatelů, neboť
další odsouzený, J. H., odvolání nepodal a rozsudek ohledně jeho
osoby nabyl právní moci dne 16. 2. 1999. Vrchní soud v Praze uznal
stěžovatele vinnými, stručně řečeno, tím, že v podvodném úmyslu
vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru
a finančně z něho profitovat L. a K. navedli B., aby získal
bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr, poskytli mu
vstupní finanční prostředky a opatřili kancelářské prostory
k podnikání, L. předjednal, zařizoval a zrealizoval pro B.
zahraničního obchodního partnera, opatřil veškeré podklady
a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní
projekt, T. společně s L. a K. opatřili pro B. nemovitost, kterou
získal do bezpodílového spoluvlastnictví za cenu 400 000,-- Kč.
Cenu této nemovitosti znalec z oboru stavebnictví (již odsouzený
H.) nadhodnotil a pro účely úvěrového řízení ji určil částkou přes
11 milionů Kč (pro případ tísně částkou přes 8 milionů Kč),
ačkoliv jiný znalec téhož oboru ji ocenil částkou přes 400 tisíc
Kč. B. poté v Komerční bance, a. s., Praha, uzavřel dne 22. 11.
1994 smlouvu o poskytnutí účelového úvěru na částku 9 milionů Kč,
zajištěného zřízením zástavního práva k uvedené nemovitosti,
přestože věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen
splácet a že čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami
úvěrové smlouvy, když následně z poskytnuté finanční částky
poskytl T., L., K. a L. celkem 6 710 000,-- Kč. Vrchní soud uznal
B. vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsoudil ho k trestu
odnětí svobody v trvání šesti roků, ostatní stěžovatele pomocí
k trestnému činu úvěrového podvodu a k trestům odnětí svobody
v trvání pěti roků. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze
vyplynulo, že odvolací soud se vyrovnal se všemi námitkami
vznesenými stěžovateli v odvoláních, že potvrdil skutková zjištění
Městského soudu v Praze jako správná a úplná, že sdílel stejný
názor jako městský soud na věrohodnost výpovědí jednotlivých
stěžovatelů a že z tohoto důvodu neshledal návrhy na doplnění
dokazování důvodnými. Vrchní soud však konstatoval, že skutková
zjištění byla nesprávně právně kvalifikována, neboť novelou
trestního zákona č. 235/1997 Sb., účinnou od 1. 1. 1998, byla do
trestního zákona zakotvena nová skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona, která je ve
vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podvodu speciální
a naplnění jejích znaků vylučuje použití ustanovení § 250
trestního zákona. Protože podle vrchního soudu podstatou jednání
Brodského bylo rovněž to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl
nepravdivé údaje a hrubě zkreslené údaje zamlčel a způsobil
takovým činem škodu velkého rozsahu a že ostatní stěžovatelé mu
poskytli pomoc ke spáchání tohoto činu, zejména opatřením
prostředků a radou, je nesporné, že takové jednání, pokud by bylo
spácháno za účinnosti trestního zákona ve znění citované novely,
by naplňovalo znaky trestného činu úvěrového podvodu, resp. pomoci
k tomuto trestnému činu. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace
jednání B. jako trestného činu podle § 250b odst. 1, 5 trestního
zákona (a v návaznosti na to i právní kvalifikace jednání
ostatních stěžovatelů) je z hlediska ustanovení § 16 odst. 1
trestního zákona příznivější, vrchní soud napadený rozsudek
v rozsahu týkajícím se stěžovatelů zrušil a ve věci sám rozhodl.
Při rozhodování o trestu vrchní soud vycházel ze stejných hledisek
jako městský soud a stěžovatelům uložil tresty odnětí svobody ve
stejné výměře s tím, že režim výkonu trestu zmírnil zařazením do
věznice s dozorem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté
rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelé byli obžalováni a následně soudem prvého stupně
odsouzeni pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1,
4, resp. pomocí k tomuto trestnému činu podle ustanovení § 10
odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, neboť se
dopustili deliktního jednání za účinnosti trestního zákona ve
znění před 1. 1. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/1997 Sb.,
jímž byla do trestního zákona zahrnuta nová skutková podstata
trestného činu úvěrového podvodu. Odvolací soud však naznal, že
právní kvalifikace jednání stěžovatelů podle ustanovení § 250b
odst. 1, 5, resp. § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 5
trestního zákona, ve znění po citované novele, je z hlediska
ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona příznivější, neboť
s ohledem na ustanovení § 62 odst. 1 trestního zákona u trestného
činu úvěrového podvodu, osoba odsouzená za tento trestný čin, může
být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu
jeho poloviny, zatímco osoba odsouzená za trestný čin podvodu může
být propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí
svobody. Z toho odvolací soud vyvodil, že je třeba ve smyslu § 16
odst. 1 trestního zákona posuzovat trestnost činu obžalovaných
podle zákona pozdějšího, tj. trestního zákona ve znění zákona č.
235/1997 Sb., neboť použití tohoto trestního zákona pro obžalované
skýtá příznivější výsledek než použití trestního zákona ve znění
účinném v době spáchání činu, a proto rozsudek soudu prvého stupně
v příslušném rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje
a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro
pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou
působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst.
1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího
zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější.

Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů, týkající
se časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem
pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro
pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,
s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního
případu (NS ČR 3 To 48/90), resp. závěr, že použití nového práva
je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení
posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo
dřívější (R 73/1951, R 76/1951).

V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti
hlavního pachatele B. je použití ustanovení § 250 odst. 1, 4
trestního zákona (dřívějšího zákona), příznivější než použití
ustanovení § 250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění po novele,
zákonem č. 235/1997 Sb. (pozdějšího zákona). Důvodová zpráva
k zákonu č. 235/1997 Sb. v souvislosti s doplněním § 250b
konstatovala, že doplněním ustanovení o trestném činu podvodu bylo
sledováno rozšíření trestního postihu na další formy podvodného
jednání, které sice bylo trestné již podle stávající právní
úpravy, ale zpravidla se nedokázalo. Stávající skutková podstata
trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný
úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku, pokud
např. úmysl "podvést" získá až v průběhu takového jednání nebo
dodatečně (např. rozhodne se úvěr použít bez souhlasu věřitele na
zcela jiný účel), trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv
výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Protože
nikoliv ve všech případech bylo možno postihovat podle stávající
skutkové podstaty trestného činu podvodu i jednání spočívající
v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy
o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše
případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použil na jiný než
sjednaný účel, bylo navrženo zařadit mezi trestné činy proti
majetku zvláštní skutkovou podstatu trestného činu podvodu
postihující podvodná jednání v úvěrové oblasti.

Trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti.
Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež
naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu
trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným
a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech
trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině
a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle
pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího
zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze
rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Vrchní soud
v Praze opřel svoje rozhodnutí o použití pozdějšího zákona
o jedinou trestně právní normu, a to o ustanovení § 62 trestního
zákona, ze kterého vyvodil, že pro podmíněné propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody jsou příznivější podmínky u osoby odsouzené
pro trestný čin úvěrového podvodu než u osoby odsouzené pro
trestný čin podvodu. Ustanovení § 62 trestního zákona však není
relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť
souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže
být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska
časové působnosti trestního zákona. Jakékoliv jiné srovnání
příslušných jiných norem z hlediska příznivosti výsledku podle
pozdějšího zákona v odůvodnění rozsudku vrchního soudu chybí.
Rozhodnutí o použití pozdějšího zákona tak v této části postrádá
dostatečné odůvodnění a jeví rysy nepřezkoumatelnosti.

Ústavní soud, respektuje čl. 90 Ústavy ČR, již dříve uvedl,
že mu nepřísluší generelně zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, nicméně je tak oprávněn učinit v případě, kdy se
soudní rozhodnutí ocitne v rozporu s ústavně chráněnou zásadou
řádného a spravedlivého procesu, jak se v projednávaném případě
také stalo. Dalšími námitkami vznesenými v ústavní stížnosti se
Ústavní soud nezabýval, neboť jejich opodstatněnost či důvodnost
lze zkoumat až poté, co bude řádným způsobem rozhodnuto v otázce
časové působnosti trestního zákona. Ústavní soud se rovněž nemohl
zabývat návrhem na zrušení ustanovení § 250b trestního zákona
spojeným s ústavní stížností, neboť ze shora uvedených důvodů není
aplikace citovaného ustanovení zatím postavena najisto, a není
tedy důvod podrobit toto ustanovení soudní kontrole. Rozhodnutím
ve věci též odpadla nutnost rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud pro porušení
ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40
odst. 6 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.



Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 22. ledna 2001