IV. ÚS 166/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. J. Z., zastoupeného JUDr. A. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 55/99, ze dne 4. 3. 1999, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zrušení shora označeného usnesení krajského soudu. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti části výroku II. usnesení Okresního soudu v Jičíně, čj. 2 T 18/97-430, ze dne 12. 11. 1998, o nepřiznání odměny obhájci ve výši 2 650,- Kč, týkající se úkonů obhájce ze dne 11. 10. 1996 (sepsání stížnosti obviněného do usnesení okresního soudu o vzetí do vazby), ze dne 16. 4. 1997 (sepsání stížnosti obviněného do usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby), ze dne 17. 7. 1997 (sepsání stížnosti obviněného do usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby) a ze dne 22. 1. 1998 (sepsání stížnosti obviněného do usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby). Stěžovatel je toho názoru, že mimosmluvní odměna obhájce ve věcech stížnosti proti rozhodnutí o vazbě a žádosti o propuštění z vazby na svobodu přísluší nikoli podle § 10 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ale podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, tj. ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny per analogiam § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu (návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že úkonům vymezeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, je stížnost ve vazební věci a žádost o propuštění obviněného z vazby na svobodu nejbližší, a to jak svým významem, tak i povahou takového podání z hlediska náročnosti a odpovědnosti advokáta.
Stěžovatel tvrdí, že pokud obecné soudy použily pro výpočet jeho odměny za vyjmenované úkony režim § 10 odst. 2 advokátního tarifu, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, přitom poukazuje na to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť panuje nejednotnost při aplikaci advokátního tarifu soudy v těchto případech.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský soud ve svém písemném podání ze dne 5. 5. 1999 v prvé řadě poukazuje na to, že spor není ohledně nerespektování nároku na odměnu, nýbrž o výši této odměny. Uvádí dále, že názor senátu krajského soudu na nezbytnost použití § 10 odst. 2 advokátního tarifu, jako speciálního ustanovení před aplikací analogie podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu, je osvětlen v napadeném usnesení. Dále odkazuje na rozhodnutí téhož soudu, sp. zn. 12 To 709/98, ze dne 4. 3. 1999, učiněné v jiné věci, které se podle názoru krajského soudu s danou problematikou vypořádává komplexněji a ve svém odůvodnění reaguje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 72/98, s nímž stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje. Krajský soud je toho názoru, že předmětné úkony patří z hlediska odměny obhájců za poskytnutou právní službu pod ustanovení § 10 odst. 2 advokátního tarifu. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní stížností je zpochybňován výklad, soudem v dané věci podaný, advokátního tarifu k odměně obhájce ustanoveného ex offo za právní službu poskytnutou ve vazební věci, konkrétně odměny za sepsání stížností obviněného do rozhodnutí o vazbě.
Z hlediska ústavněprávního bylo v dané věci třeba posoudit, zda stěžovatelem zpochybňovaná aplikace advokátního tarifu obecnými soudy se dotýká i základních lidských práv. V tomto směru Ústavní soud (jakkoliv by se i přikláněl k výkladu zastávanému stěžovatelem), dospěl za stavu, kdy odměna za provedené úkony právní pomoci soudy, i když nikoliv ve výši, jež dle stěžovatele odpovídá správnému výkladu advokátního tarifu, přiznána byla - což Ústavní soud z hlediska porušení stěžovatelem uváděných ústavních předpisů považuje za rozhodující - dospěl k závěru, že napadený postup obecných soudů není způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Není věcí ústavního soudnictví sjednocovat judikaturu soudů při výkladu uvedeného předpisu. Z uvedených důvodů proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu
|
|