IV.ÚS 1680/16 ze dne 30. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Lukáše Koudele, zastoupeným Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti výrokům II, III a IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016 č. j. 9 As 294/2015-48, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatel domáhá zrušení výroků II, III a IV v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byly zrušeny výroky II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015 č. j. 9 A 164/2015-58 a odmítnuta žaloba stěžovatele. Stěžovatel se současně domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro nedostatek důvodů a dále v důsledku nepostoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu v rozporu s § 17 odst. 1 soudního řádu správního.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žádostí ze dne 26. 6. 2015 domáhal po Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo") poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o informacích"). Vzhledem k tomu, že lhůta pro poskytnutí informace marně uplynula, podal stěžovatel stížnost na postup při vyřizování žádosti, doručenou ministerstvu dne 14. 7. 2015, v níž se domáhal, aby nadřízený orgán (ministr školství, mládeže a tělovýchovy; dále jen "ministr") přikázal ministerstvu žádost ve stanovené lhůtě vyřídit. Vzhledem k tomu, že stížnost spolu se spisovým materiálem nebyla ministrovi předložena v zákonem stanovené lhůtě (v rozporu s § 16a odst. 5 zákona o informacích), podal stěžovatel dne 23. 7. 2015 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. V ní se domáhal, aby bylo ministerstvu zakázáno pokračovat v zásahu spočívajícím v nepředložení spisu ministrovi ve lhůtě k tomu určené, a dále určení, že zásah ministerstva, spočívající v nepředložení spisu ministrovi ve lhůtě k tomu určené byl nezákonný.

Městský soud v Praze výše citovaným rozhodnutím řízení zastavil v části, v níž se stěžovatel domáhal, aby bylo ministerstvu zakázáno pokračovat v žalovaném zásahu, neboť stěžovatel vzal v tomto rozsahu podáním ze dne 10. 11. 2015 žalobu zpět (výrok I). Městský soud v Praze dále určil, že žalovaný zásah by nezákonný (výrok II) a uložil ministerstvu povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III). Proti tomuto rozhodnutí podalo ministerstvo kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozhodnutím v části směřující proti výroku I zamítl (výrok I), dále zrušil výroky II a III (výrok II). V části, ve které se stěžovatel domáhal určení, že zásah ministerstva byl nezákonný, Nejvyšší správní soud žalobu odmítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti (výrok IV)

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud
cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku stěžovatele se závěry správních soudů. Ústavnímu soudu nezbývá, než zdůraznit, že správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě posoudil stěžejní otázku týkající se přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v nepředložení spisu nadřízenému orgánu (ministrovi). Věnoval také dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle právní úpravy stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a zákona o informacích a jejímu vztahu ke správnímu řádu. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnil, a to včetně odkazů na svoji předchozí judikaturu (srov. rozsudky sp. zn. 2 As 198/2015, č. j. 9 Ans 5/2012-29, 4 Ans 1/2010-102, 8 Azs 144/2015-30 nebo 4 Ans 4/2009-86; vše dostupné na http://www.nssoud.cz). Uvedená judikatura potvrzuje závěr o nepřípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a možnosti domáhat se ochrany proti nečinnosti nadřízeného orgánu prostředky podle správního řádu a následně žalobou proti nečinnosti správního orgánu.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ans 1/2004-70 a 6 As 129/2014-35, na které odkazuje stěžovatel, nejsou podle názoru Ústavního soudu v rozporu s judikaturou citovanou Nejvyšším správním soudem. Pokud v nich Nejvyšší správní soud došel k závěru, že žalobou na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s. se nelze domáhat, aby krajský soud žalovanému uložil povinnost postoupit odvolání spolu se spisem, je to v souladu s důvody, které v posuzované věci vedly Nejvyšší správní soud k odmítnutí žaloby stěžovatele pro nepřípustnost podle § 85 s. ř. s. Podle přesvědčení Ústavního soudu zde tak nebyl dán důvod pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 s. ř. s. Ústavní soud pokládá argumentaci Nejvyššího správního soudu za dostatečnou a ústavně konformní.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel podal dne 6. 8. 2015 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči ministerstvu a následně i žalobu na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s., kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2015 č. j. 9 A 61/2015-53 zastavil pro zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3155/15).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu