IV.ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021
N 187/108 SbNU 279
Podmínky pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. E., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, sídlem Luleč 323, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2021 č. j. 3 To 88/2021-98 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2021 č. j. 3 To 88/2021-98 a usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz dvojího přičítání zaručený čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2021 č. j. 3 To 88/2021-98 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82 se ruší.


Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 3 T 144/2018 za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Okresní soud shledal, že stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody i podmínku polepšení. K tomu poukázal na to, že ze zprávy Věznice Břeclav vyplynulo, že stěžovatel do výkonu trestu nastoupil sám v dubnu roku 2019 na oddělení s vysokým stupněm zabezpečení a v červnu roku 2020 byl přeřazen z vysokého do středního stupně zabezpečení. Dále bylo zjištěno, že program zacházení plní, vnitřní řád věznice dodržuje, konfliktní situace nevyvolává ani nevyhledává, k zaměstnancům vězeňské služby se chová slušně a korektně, je zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, v průběhu výkonu trestu byl 1x odměněn pochvalou za pracovní aktivitu, kázeňsky trestán nebyl, účastnil se dobrovolných úklidových činností ve svém osobním volnu, za dobu výkonu trestu byl 6x testován na přítomnost omamných a psychotropních látek, a to vždy s negativním výsledkem, udržuje pravidelný telefonický kontakt se svými blízkými, a proto současný výkon trestu plní svůj účel. Podle okresního soudu však stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku, tj. očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Ač okresní soud připustil, že stěžovatel má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, nebylo podle jeho názoru možno přehlédnout stěžovatelovu bohatou trestní minulost s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody (poprvé byl odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 99/94 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, podruhé ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 287/98 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců), přičemž předchozí dvě zkušenosti s výkonem trestu jej neodradily od páchání další trestné činnosti. Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019, v níž byl pravomocně uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Uzavřel proto, že u stěžovatele výkon trestu v dané fázi ještě nesplnil svůj účel.

3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), usnesení okresního soudu zrušil a podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 9. 2020 č. j. 43 T 53/2019-786 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2021 č. j. 7 To 387/2020-818. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že byl nucen napravit pochybení okresního soudu, který byl v době rozhodování předmětné věci již seznámen s tím, že trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, který byl stěžovateli uložen ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 144/2018, již není aktuálním trestem. Ohledně stěžovatele bylo vydáno další rozhodnutí, a to rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 9. 2020 sp. zn. 43 T 53/2019, přičemž při ukládání souhrnného trestu byl trest v trvání třiceti šesti měsíců zrušen a stěžovateli byl nově uložen souhrnný trest v trvání čtyřiceti dvou měsíců.

4. Při posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel splnil první i druhou podmínku, ale že třetí zákonnou podmínku nelze považovat za splněnou. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatel má v Rejstříku trestů celkem 11 záznamů a již od roku 1994 byl pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost. Přestože mu byly dány šance v podobě alternativních trestů, a to podmíněného trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací i dobrodiní amnestie, nevedlo to k jeho nápravě. Podle krajského soudu nebylo možno přehlédnout, že byl opakovaně uznán vinným drogovou trestnou činností. Při prvním odsouzení z roku 1994 mu byl za tuto trestnou činnost uložen podmíněný trest odnětí svobody, a ačkoliv se formálně osvědčil, přesto to nevedlo k nápravě jeho chování. Následně ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 144/2018 byl opětovně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, k němuž mu byl následně ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, a to za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za podstatné krajský soud považoval, že stěžovatel se opakovaně dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkony trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení. Vzhledem k trestní minulosti stěžovatele nebylo podle krajského soudu jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně, když má k páchání trestné činnosti výrazné sklony a riziko podmíněného propuštění bylo ještě příliš vysoké. Zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit, a že musí být vždy ponecháno na úvaze soudu, zda s ohledem na splnění zákonem stanovených podmínek na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přistoupí, či nikoliv.

5. K judikatuře Ústavního soudu týkající se zákazu dvojího přičítání krajský soud poukázal na rozhodnutí ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 2564/19, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16, ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21 aj. (pozn. všechna citovaná usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ze kterých podle jeho názoru vyplývá nutnost zohlednění trestní minulosti u odsouzených, dále že je to odsouzený, kdo musí prokázat polepšení, odstranění příčin trestné činnosti, snížení rizik a nalezení dostatečné motivace neopakovat trestnou činnost, a že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit.


II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a dále uvádí, že prognózu budoucího řádného života nelze stanovit jen z trestního rejstříku (resp. z trestní minulosti) a ze skutečnosti, že podal v trestní věci odvolání proti výroku o vině, jak učinily ve věci rozhodující soudy. Má za to, že podané odvolání v trestní věci mu nemůže být přičítáno k tíži. Je přesvědčen, že ze všech projednaných skutečností vyplývá, že splnil všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění. Poukázal na to, že dříve sice byl odsouzen i k trestům odnětí svobody, ale že jde o rozsudky z let 1994 a 1998, tedy již před 26 a 22 roky. Obecným soudům také vytýká, že nepřihlédly k prokázaným skutečnostem, že má zajištěné bydlení i zaměstnání a že se po celou dobu výkonu trestu choval příkladně a udržoval kontakt s rodinou. I když tyto poznatky byly v průběhu řízení zjištěny, nebyly podle stěžovatele zohledněny při rozhodování, a stejně tak příslušné soudy nepřihlédly k aktuální judikatuře Ústavního soudu, zejména k nálezu ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20 (N 19/104 SbNU 183). Tím porušily jeho právo na soudní ochranu a pravidlo zákazu dvojího přičítání.


III. Vyjádření účastníků řízení

7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.

8. Okresní soud i krajský soud ve svých vyjádřeních plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí ve věci.

9. Krajské státní zastupitelství v Brně se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení a Okresní státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se rovněž vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s nimi jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.

10. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel napadá výklad obecných soudů třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, tj. podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu, a jejich závěr o jejím nesplnění.

14. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť obecné soudy při svém rozhodování jednak napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jednak nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace § 88 trestního zákoníku upravujícího institut podmíněného propuštění. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného čl. 40 odst. 5 Listiny.


a) Právo na soudní ochranu a institut podmíněného propuštění v judikatuře Ústavního soudu

15. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodování obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nálezy ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) či ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Za takový exces lze považovat například rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opření rozhodnutí toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)] či porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].

16. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut (nález sp. zn. III. ÚS 599/14). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411) Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá v tom, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky.

17. Z pojetí trestu jako sankce, která pokud možno postihuje pachatele jen v nezbytné míře (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku), vyplývá, že bylo-li dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody již dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti, je další výkon tohoto trestu nepotřebný a také neodůvodněný. I když soud při ukládání trestu přihlíží k možnosti nápravy pachatele, nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví její účinek. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu odnětí svobody může být pak patrná taková změna, že k tomu, aby vedl řádný život, již není třeba dalšího výkonu tohoto trestu a že může být propuštěn na svobodu. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je významným prostředkem k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného, a neznamená tedy ukončení tohoto procesu, ale pokračování působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění spolu s postpenitenciární péčí se tak řadí mezi významné prostředky k ochraně společnosti před recidivou (viz nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).

18. Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v motivování odsouzeného, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný (nález sp. zn. II. ÚS 2503/16). Podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu dále snižuje riziko potenciální recidivy (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10). Podmíněné propuštění ve správný čas, kdy již byl u odsouzených naplněn účel trestu a ještě nepřevážilo negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm, tedy napomáhá skutečnému cíli výkonu trestu, jímž je náprava odsouzeného (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).

19. Obdobně je účel podmíněného propuštění vyjádřen v odborné literatuře. Smyslem podmíněného propuštění je umožnit opustit brány věznice osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokázaly analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení (VICHEREK, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, č. 1, str. 6 a násl.). Podmíněné propuštění funguje jako motivační prvek u odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil ve výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky (HULMÁKOVÁ, J. Podmíněné propuštění z pohledu aplikační praxe a vybraných evropských právních úprav. Trestněprávní revue. 2017, č. 2, str. 27 a násl.).

20. Podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze zásadně při rozhodování vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného a neopomíjet též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16).

21. Nelze též pominout souvislost rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného s jeho ústavně zaručenou osobní svobodou. Ta přitom může být z určitého úhlu pohledu považována za východisko ostatních základních práv a svobod, neboť jejím omezením dochází i k omezení jiných základních práv [srov. nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 36/17 (N 113/89 SbNU 687)]. Byť tedy Ústavní soud na jedné straně ustáleně připomíná, že samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na soudní ochranu [srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747) či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13], na druhé straně je třeba pamatovat na to, že řádné naplnění všech požadavků spravedlivého procesu při rozhodování o podmíněném propuštění je velmi podstatné právě z hlediska možných důsledků nesprávného rozhodnutí na životní osud konkrétní osoby i její rodiny.

22. Východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je tedy hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a k nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. I. ÚS 2201/16 a sp. zn. II. ÚS 482/18, dále i nálezy ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. IV. ÚS 463/97 (N 47/10 SbNU 313) či ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2005 (N 166/38 SbNU 327)].

23. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí. Neodůvodní-li obecný soud řádně, přesvědčivě a logicky své rozhodnutí o zamítnutí žádosti na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, poruší jeho právo na řádné soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V případě, že obecný soud navíc učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života jen na základě opakovaného páchání trestné činnosti, aniž by zhodnotil všechny konkrétní okolnosti posuzovaného případu a náležitě posoudil potenciální možnost, že se odsouzený polepšil, změnil a napravil, a proto do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, poruší zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny.


b) Právo na řádně vedené trestní řízení a ústavní požadavky na rozhodování o podmíněném propuštění

24. Podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, prokázal-li odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Uvedené ustanovení tedy stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První a objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat, že se v důsledku výkonu trestu odnětí svobody polepšil (druhá podmínka) a že v budoucnu povede řádný život (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další faktory, které by měl soud vzít v úvahu u osob odsouzených za zločin, tj. zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, vykonával-li jej.

25. V nyní posuzované věci jsou rozhodnutí obecných soudů rozporuplná, neboť soudy v obou napadených rozhodnutích výslovně uvedly, že stěžovatel splnil první i druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tedy že se polepšil, ale přitom podle nich nebyla splněna podmínka očekávání vedení řádného života stěžovatele na svobodě. Ústavní soud proto posuzoval, zda odůvodnění napadených rozhodnutí neporušila stěžovatelovo právo na řádné trestní řízení, jehož součástí je mimo jiné požadavek náležitého odůvodnění vydaného rozhodnutí.

26. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu sp. zn. III. ÚS 611/2000, v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel, byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudu v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16). Opatřené podklady soudy musí řádně zhodnotit, přičemž jejich úvaha musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mimo jiné i v návrzích a podáních účastníků řízení [nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (N 108/45 SbNU 459)]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti [nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227)]. Nesplní-li obecné soudy uvedené povinnosti či nezohlední-li zjištěné relevantní skutečnosti řádně, mohou porušit právo odsouzeného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000, sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. I. ÚS 2201/16).

27. Je však třeba dodat, jak Ústavní soud judikoval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je ukázkou a důsledkem systémového problému spočívajícího v nevyjasněnosti konkrétních podmínek a kritérií pro podmíněné propuštění. Sama zákonná úprava podmíněného propuštění používá neurčité pojmy, jejichž obsah dosud nebyl jednotnou interpretací vyjasněn ani v praxi. Taková situace narušuje principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, které se vztahují i na oblast podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Není-li stanovena jednotná a bližší interpretace zákonem používaných neurčitých pojmů, respektive přetrvává-li v praxi neurčitost podmínek pro podmíněné propuštění, existuje prostor pro libovůli v soudním rozhodování, která je ústavně nepřijatelná. S ohledem na ústavní principy právní jistoty a předvídatelnosti práva je nezbytné, aby odsouzení mohli předem vědět, jaká kritéria a skutečnosti budou podstatné při posuzování jejich žádosti o podmíněné propuštění a za jakých okolností mohou být podmíněně propuštěni. Nutno dodat, že takové vyjasnění právní úpravy a kritérií pro podmíněné propuštění odsouzených by bylo prospěšné i pro samotné soudy rozhodující v těchto věcech, neboť je vždy obtížné rozhodovat, jakož i kvalitně a ústavně konformně odůvodňovat svá rozhodnutí, není-li úplně zřejmé, na základě jakých okolností rozhodnutí činit a co při nich posuzovat.


c) Ústavně konformní interpretace podmínek podmíněného propuštění

28. S cílem zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a rozhodování o podmíněném propuštění přistoupil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 k upřesnění výkladu jednotlivých neurčitých pojmů, které jsou podstatné při tomto rozhodování a k jejichž nevhodné a nedostačující interpretaci došlo i v posuzovaném případě stěžovatele.

29. Jak již bylo shora uvedeno (sub bod 24), zákonná úprava podmíněného propuštění stanoví v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tři základní kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze judikaturně úplně vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, připustil-li zákonodárce obecně možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného a neopomíjet též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16, sp. zn. III. ÚS 611/2000 aj.).

30. Podmínce polepšení může příkladmo nasvědčovat, účastní-li se odsouzený programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná-li a reflektuje-li okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje-li, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje-li své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává-li náhled na svoji trestní minulost a lituje-li upřímně svého jednání nebo neporušuje-li ve výkonu trestu výrazně své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů. Primárně je třeba hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli jen kolik mu jich bylo uloženo, byť samozřejmě ani tuto okolnost nelze úplně pominout, neboť při opakovaných odměnách to může zejména u delších trestů ukazovat na zvýšenou snahu po nápravě a na zafixování určitých pozitivních návyků. V souvislosti s tím je nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu. Ukazoval-li například odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se jeho pozitivní vývoj zastavil či stagnoval, anebo se dokonce choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení. Podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek, pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze adaptace, a to zejména v případě delších nepodmíněných trestů odnětí svobody.

31. Podmínka prokázání polepšení je úzce svázána s další podmínkou, která se týká předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu, jež logicky (ne však nutně) navazuje na polepšení. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu chování odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti, očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna. Dotčená podmínka přitom existuje ve dvou variantách. Alternativou k očekávání vedení řádného života od samotného odsouzeného je přijetí záruky za dovršení jeho nápravy. V obou případech se nicméně předpokládá, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba ho činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o odůvodněný předpoklad.

32. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a tedy jsou relevantní při rozhodování o podmíněném propuštění. Se zajištěním uvedených potřeb (zaměstnání, ubytování) přitom odsouzeným často pomáhají Probační a mediační služba České republiky, sociální kurátoři či jiné organizace zaměřené na resocializaci propuštěných, jejichž podklady proto mohou hrát významnou roli při rozhodování o podmíněném propuštění.

33. Obecně relevantním je pak též faktor trestní minulosti odsouzeného, byť je třeba zdůraznit, že prognóza vedení řádného života se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Byl-li by závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, došlo by i k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10, sp. zn. II. ÚS 2503/16, sp. zn. I. ÚS 2201/16, sp. zn. II. ÚS 1945/20 aj.). Trestní minulost odsouzeného obecně představuje také důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Naopak je při něm nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti odsouzeným.

34. Ani trestní minulost odsouzeného nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění. Z tohoto hlediska není samo o sobě určující, kolikrát byl odsouzený trestán, kolikrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě vyloučit možnost podmíněného propuštění, změnil-li odsouzený opravdu svůj život. Podobně jako tomu je u relevance kázeňských odměn a trestů pro posouzení polepšení odsouzeného ani hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Nelze také v dané souvislosti přehlížet, že míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, tj. dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Tato doprovodná opatření, zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzeného a usnadnit mu přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, což ostatně vyplývá i z § 49 odst. 2 trestního zákoníku.

35. Na rozdíl od povinných kritérií stanovených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, která byla zmíněna a rozebrána výše a která vycházejí z teoretické koncepce podmíněného propuštění a směřují k nápravě pachatele a ochraně společnosti, fakultativní kritéria uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku již nejsou tak úzce navázána na teoretické základy a smysl institutu podmíněného propuštění, ale spíše představují určité zpřísnění posouzení podmíněného propuštění v případě odsouzených za zločin. Jde konkrétně o tři skutečnosti, a to včasné nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, částečné nebo plné nahrazení či odčinění škody, popřípadě jiné újmy způsobené trestným činem (respektive vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem) a postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, vykonával-li jej odsouzený před výkonem trestu nebo v jeho průběhu. Uvedené skutečnosti nicméně nepředstavují nezbytné podmínky pro podmíněné propuštění, nýbrž soud k nim při rozhodování o tomto "toliko" přihlíží.

36. Zejména kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu, které nemá žádnou souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, je tak třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou skutečnost. Přihlédne-li přitom soud k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly. Negativní roli by tedy včasné nenastoupení do výkonu trestu mělo hrát především tehdy, vyhýbal-li se odsouzený svévolně dlouhodobě nástupu do výkonu trestu. Ovšem ani v takovém případě nemůže být bez dalšího vyloučena možnost podmíněného propuštění, a to obzvláště jsou-li bezpochyby naplněny obligatorní podmínky podmíněného propuštění.

37. Naopak nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva. Snaží-li se odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek.


d) Aplikace obecných východisek na nyní posuzovanou věc

38. Při aplikaci uvedených závěrů na nyní posuzovanou věc je nutno uzavřít, že obecné soudy při posuzování stěžovatelovy prognózy budoucího vedení řádného života se v napadených rozhodnutích zaměřily výlučně na trestní minulost stěžovatele. Okresní soud shledal, že stěžovatel kromě objektivně poznatelné podmínky vykonání stanovené délky trestu naplnil i podmínku polepšení, což dovodil z vyjádření vězeňské služby o chování stěžovatele ve výkonu trestu (sub bod 2), avšak naplnění podmínky třetí, tj. očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu, s odkazem na jeho trestní minulost vyloučil. Ač připustil, že stěžovatel má pevné rodinné zázemí a pro případ podmíněného propuštění má zajištěné bydlení i práci, nebylo podle jeho názoru možno přehlédnout stěžovatelovu bohatou trestní minulost s konstatováním, že je již potřetí ve výkonu trestu odnětí svobody (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety). Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019 podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. V souvislosti se závěrem o nenaplnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění považoval za podstatné, že stěžovatel se opakovaně dopouštěl trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkony trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení. Vzhledem k trestní minulosti stěžovatele nebylo podle krajského soudu jednoznačné, zda by se trestné činnosti nedopouštěl opakovaně, neboť má k páchání trestné činnosti výrazné sklony a riziko podmíněného propuštění bylo ještě příliš vysoké. Vycházel přitom z předpokladu, jak výslovně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu je třeba považovat za formu výjimečného dobrodiní, které je dáno pouze těm odsouzeným, kteří splní veškeré podmínky stanovené zákonem, což u stěžovatele neshledal, a uzavřel, že u stěžovatele není dána pozitivní prognóza vedení řádného života v budoucnu.

39. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za náležité a založené na dostatečných skutkových podkladech a nakonec ani za logické. Toto odůvodnění především nezbytným způsobem nereflektuje aktuální informace o stěžovateli, které by mohly svědčit o jeho vnitřní proměně a změně náhledu na své minulé společensky škodlivé jednání. Obecné soudy na jedné straně uzavřely, že se stěžovatel ve výkonu trestu polepšil, na druhou stranu ovšem podle nich nelze očekávat, že by vedl řádný život, a to s ohledem na to, jak se choval v minulosti. Takové posouzení si vnitřně odporuje.

40. Okresní soud ani krajský soud žádným způsobem konkrétně kromě trestní minulosti stěžovatele neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ukončen. Blíže se nevyjádřily k aktivitám, které stěžovatel ve výkonu trestu absolvuje, ani ke skutečnosti, že má zajištěné bydliště a zaměstnání, že po celou dobu výkonu trestu udržoval kontakt s rodinou a že jeho chování v průběhu výkonu trestu bylo věznicí hodnoceno jako řádné a bezproblémové, byť tyto skutečnosti, ovšem bez bližšího zhodnocení, konstatovaly. Obecné soudy nijak nehodnotily ani další jimi konstatovanou skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu nastoupil sám a včas, byť jde z hlediska posuzování podmínek podmíněného propuštění o skutečnost méně významnou (sub bod 37).

41. Jedinou konkrétní okolností, kterou obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu, byla předchozí trestní minulost stěžovatele, ke které však došlo před mnoha lety (minulé tresty odnětí svobody vykonal před 21 a 26 lety), což také obecné soudy konkrétně nehodnotily. Ústavní soud nepopírá, že předchozí trestní minulost je relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života odsouzeného, nemůže však být faktorem jediným a nelze ho hodnotit jen izolovaně bez přihlédnutí k aktuálním poznatkům k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a také prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Tyto důležité okolnosti okresní soud ani krajský soud neposuzovaly a z těchto hledisek vyznívá jejich hodnocení trestní minulosti odsouzeného formalisticky.

42. Ústavní soud nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu. Tento argument by ovšem neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.

43. Domnívaly-li se obecné soudy v posuzované věci, že nápravě stěžovatele může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak měly doplnit, jak se tak může stát, tedy například měly uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit a jaké konkrétní aktivity by měl ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly prohloubit jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života tak, aby závěry obou soudů byly odůvodněným předpokladem ve smyslu shora uvedených obecných závěrů [srov. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41)]. Stěžovatel ovšem žádný takový návod nedostal, pouze byl utvrzen v tom, že s ohledem na jeho trestní minulost u něj podmíněné propuštění nepřichází v úvahu.

44. Okresní soud žádným způsobem neodůvodnil, na základě jakých skutečností, vyjma trestní minulosti stěžovatele, dospěl k závěru, že stěžovatel zatím skutečně nepřehodnotil svůj dosavadní život a že proces resocializace nebyl ještě ukončen, a co by měl případně ke své nápravě učinit. Za nepřijatelnou je také nutno považovat okolnost, že okresní soud při rozhodování o naplnění podmínek podmíněného propuštění přičetl stěžovateli k tíži, že podal odvolání ve své trestní věci, v němž svou vinu popřel, z čehož okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe. Jedním z ústavně zaručených práv obviněných je právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny), které zahrnuje např. odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých okolností, jakož i podání opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Je zřejmé, že skutečnost, že stěžovatel tohoto práva v trestním řízení využil a v podaném odvolání popíral svou vinu, mu nelze přičítat k tíži, a to tím spíše v rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

45. Krajský soud pochybení okresního soudu nenapravil. V odůvodnění svého rozhodnutí toliko vytrhuje jednotlivé pasáže z judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se mu hodí. Ve vztahu k zákazu dvojího přičítání vyplývajícímu z principu ne bis in idem poukazuje na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně zdůrazňuje nutnost zohlednění trestní minulosti u odsouzených pro reálné posouzení rizika jejich nepřijatelného chování po propuštění, dále že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného, že úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům a že na podmíněné propuštění je nutné nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit a jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu, ale že je naopak klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody v jeho případě je již nadbytečný (tzn. musí prokázat polepšení, odstranění příčin trestné činnosti, snížení rizik a nalezení dostatečné motivace neopakovat trestnou činnost), což platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti. Podotýká také, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit, ale že jejich úkolem je zvážit, zda v aktuální situaci rizika recidivy převyšují nad pozitivními skutečnostmi.

46. V kontextu nyní posuzované věci nelze pominout, že ač jsou krajským soudem zmíněné pasáže v judikatuře Ústavního soudu také nepochybně obsaženy, je třeba je chápat v celkovém kontextu, tak jak byl shora vymezen (sub 24 až 37), což však obecné soudy v napadených usneseních neučinily a při svém rozhodování vzaly v úvahu výlučně předchozí trestní minulost stěžovatele. Zejména krajský soud poukazoval na odsuzující rozhodnutí z roku 1994 a dále na nepodmíněné tresty vykonané před více jak dvaceti lety. Přitom v mezidobí byly stěžovateli ukládány výlučně alternativní tresty, které všechny vykonal. Trestní minulost je sice relevantním faktorem pro posouzení prognózy budoucího života stěžovatele, ale jak již bylo shora zmíněno, nemůže být faktorem jediným. Okresní soud a krajský soud si, vyjma informací o trestní minulosti stěžovatele, neopatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u stěžovatele svůj předpokládaný účel (srov. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000), a nezjistily a nezohlednily ani aktuální poznatky k osobnosti stěžovatele, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16). Krajský soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně popírá výše zmíněný názor Ústavního soudu (sub bod 44 - pozn. red.: správně patrně bod 45) a tvrdí, že soudy nejsou povinny stanovovat odsouzenému jakýkoliv "plán polepšení", který musí splnit. Takový "plán polepšení" jistě obecné soudy dávat odsouzenému nemusí, ale jsou za situace, kdy shledají za splněné první dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, avšak třetí podmínku posoudí jako nenaplněnou, povinny uvést, co by měl stěžovatel ještě učinit k tomu, aby mohl být v budoucnu z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21).

47. Byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.

48. V dané souvislosti není možno také přehlížet, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy stěžovatel vyvinul značné úsilí, aby byl účel trestu naplněn, může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. Pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. Obecné soudy náležitě nevzaly v úvahu ani to, že podmíněné propuštění odsouzeného lze spojit s vyslovením dohledu a s uložením vhodných a individualizovaných přiměřených omezení a povinností (srov. § 89 odst. 2 trestního zákoníku), pomocí nichž lze snížit riziko recidivy. K těmto možnostem se v napadených usneseních vůbec nevyjádřily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, co by reálně stěžovatel mohl učinit pro to, aby svá rozhodnutí změnily a rozhodly o jeho podmíněném propuštění. Závěr o nedostatku prognózy vedení řádného života založily obecné soudy v zásadní a téměř výlučné míře na předchozím jednání (trestní minulosti) stěžovatele, které už nelze změnit. Navzdory jeho prokazatelnému polepšení, jak obecné soudy uzavřely, došly k závěru, že od něj nelze očekávat vedení řádného života v budoucnu, a to primárně vzhledem k jeho trestní minulosti. Nevěnovaly se přitom náležitě aktuální situaci stěžovatele, jeho snaze o nápravu a změnu životního náhledu.

49. Jelikož obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění [očekávání (prognózu) vedení řádného života v budoucnu] a zásadně pouze na základě jeho trestní minulosti dospěly k závěru, že od něj v budoucnu nelze očekávat vedení řádného života, porušily tím stěžovatelovo právo na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená usnesení nebyla v uvedeném rozsahu řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Učinily-li obecné soudy závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života primárně na základě opakovaného páchání trestné činnosti a dvou značně časově vzdálených (více jak před dvaceti lety) výkonech trestů odnětí svobody, porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí postavily takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.

50. Okresní soud tak ve svém novém rozhodnutí bude povinen materiálně posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění, přičemž se konkrétně zaměří na zvážení konkrétních okolností pro rozhodnutí, zda u něj došlo ke skutečnému polepšení, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že přestane i přes svou trestní minulost páchat trestnou činnost. Dojde-li okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně ve svém usnesení také uvede, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, jak se má dále ve výkonu trestu odnětí svobody chovat (podrobněji ke způsobu a rozsahu odůvodnění srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18, na který Ústavní soud pro stručnost v této věci v podrobnostech odkazuje). Uvedenými závěry Ústavního soudu je vázán i krajský soud, neboť podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí, a to včetně jejich nosných důvodů, závazná pro všechny orgány i osoby.


VI. Závěr

51. Protože z uvedených důvodů napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadená rozhodnutí zrušil.

52. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).




1. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa

Předmětem řízení v této věci bylo posouzení ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podle napadených usnesení splnil dvě podmínky stanovené v § 88 trestního zákoníku, tj. vykonal alespoň polovinu nepodmíněného trestu odnětí svobody a prokázal polepšení. Za splněnou však nebyla považována podmínka, že se od něj může očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz bod 2 odůvodnění). Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel má v Rejstříku trestů celkem jedenáct záznamů a již od roku 1994 byl pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost. Přestože mu byly dány šance v podobě alternativních trestů, a to podmíněného trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací i dobrodiní amnestie, nevedlo to k jeho nápravě. Přihlédnuto bylo rovněž k tomu, že stěžovatel si ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 43 T 53/2019, v níž byl pravomocně uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, podal odvolání, v němž svou vinu popřel. Z toho okresní soud dovodil, že u stěžovatele absentuje potřebná míra sebereflexe.

Tato rozhodnutí byla zrušena s odůvodněním, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k čemuž jsem se přiklonil s respektem k nálezové judikatuře Ústavního soudu. Nemohu se však ztotožnit s tím, že ve výroku I in fine je jako druhý důvod uvedeno porušení tzv. zákazu dvojího přičítání zaručeného čl. 40 odst. 5 Listiny. Proti této části výroku I podávám podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko, které opírám o stejné důvody jako v případě nálezu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41).

Vedou mne k tomu (již opakovaně) tyto důvody:

1. Tato část výroku a odůvodnění je nadále nesprávně založena na již ustálené (na stejně tak nesprávné) judikatuře Ústavního soudu (viz odůvodnění nálezu), kterou Ústavní soud vytváří de facto nové základní právo, tj. základní právo na podmíněné propuštění, ačkoli nic takového s odkazem na čl. 40 odst. 5 Listiny (viz výrok II nálezu a body 49 a 51 odůvodnění) nelze dovodit, neboť navíc nejde o trestní stíhání, nýbrž o podmínky propuštění z již uloženého výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud sice (i v nynější věci) zdůrazňuje, že takové základní právo neexistuje, ve skutečnosti ale postupem podle čl. 40 odst. 5 Listiny nic jiného de facto nečiní, ač k tomu nemá žádný důvod.

2. Takto by mohlo být každé "podústavní" právo spojené s nějakými podmínkami (nakonec právě proto jde o právo, a nikoli o svobodu) prohlášeno za základní a chráněno Ústavním soudem i mimo čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje možnost každého domáhat se stanoveným postupem svého práva. Každé právo, na které odkazuje čl. 41 odst. 1 Listiny, by se mohlo tímto postupem stát základním jen proto, že nebylo podle názoru Ústavního soudu obecným soudem řádně posouzeno. Ústavní soud by se tak místo soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stával ústavodárným orgánem produkujícím a nalézajícím cestou práva procesního nová ústavně zaručená (ve skutečnosti Ústavním soudem), zejména hmotná základní práva. Ústavní soud zde právo nejen vykládá, či dokonce dotváří, nýbrž tvoří. Stejně tak pak přestává být jasné, kde vlastně končí hranice ústavněsoudního přezkumu a kde se Ústavní soud stává další instancí v řízeních vyhrazených obecným soudům při hodnocení toho, zda byly splněny podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

3. Odůvodnění zdůrazňuje zásadu ne bis in idem. Podle mne ale nemůže jít o žádný další trest, nýbrž jen o nesplnění podmínky pro úlevu z již uloženého trestu. Rovněž body 15 a 16 odůvodnění jsou v tomto směru rozporuplnými, když s odkazem na nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) výslovně uvádějí, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je koncipováno jako mimořádný zákonný institut - zdůrazňuji slovo "zákonný", nikoli "ústavní", ale i to, že nejde o nové ukládání trestu. Ten byl uložen rozhodnutím, které je pravomocné, nicméně tento správný závěr již v dalším není důsledně sledován.

4. Na rozdíl od základních práv zde nejde o obecný požadavek, nýbrž zcela konkrétní pravidlo trestního řízení. Vždyť i poslední věta bodu 16 uvádí, že z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny (opět zdůrazňuji) zákonné podmínky (a to ještě přecházím, že § 88 trestního zákoníku výslovně uvádí, že soud "může odsouzeného propustit", nikoli propustí). Polepšit se (a prokázat to) tak musí odsouzený.

5. Nutno zdůraznit, že o splnění podmínek rozhoduje právě obecný soud, a ne zákonodárce; zákonodárce podmínky stanoví jako výjimku z výkonu již uloženého trestu, která je možná i s přihlédnutím k "trestní" minulosti žadatele - tedy je to podmínka, kterou přece stanoví zákonodárce. Kdybychom měli uvažovat o základním právu na podmíněné propuštění, jak to činí Ústavní soud v některých nálezech tím, že odkazuje na porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, museli bychom tuto podmínku jako neústavní zrušit nebo v Listině výslovně formulovat. Nejde proto o nějaké "nové" základní právo, nýbrž jen hodnocení úrovně poskytnutí soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právně je to proto jiná konstrukce než v situaci nařízení výkonu zbytku trestu v případě nesplnění podmínek propuštění (viz bod 18 - Damoklův meč, to je něco jiného).

6. Jinak řečeno, kdyby šlo o věc ne soudu, ale zákonodárce, muselo by být předmětné ustanovení trestního zákoníku formulováno tak, že se odsouzený propustí z výkonu trestu po odpykání určité jeho doby, "ledaže" se prokáže, že jsou zde důvodné obavy z toho, že bude na svobodě znovu pokračovat v porušování práva. Tedy nikoli tak, že to bude prokazovat žadatel o podmíněné propuštění, nýbrž veřejná moc. Konstrukce § 88 odst. 1 trestního zákoníku je však založena na tom, že soud podmíněně odsouzeného propustit "může", jestliže ten "prokázal" (ten on, nikoli veřejná moc) polepšení a důvodnou naději, že povede v budoucnu řádný život.

7. Neplatí tedy, že soudce obecného soudu musí prokázat navrhovateli, že podmínky nesplnil, nýbrž naopak žadatel o podmíněné propuštění soudci, že je všechny splnil. Vždyť Ústavní soud se touto cestou postupně blíží k formulaci pravidla in dubio pro reo, či dokonce in dubio pro petitor, které je už hodně za hranicí obvyklého odkazu na to, že Ústavní soud není další instancí a že zasahuje jen v případě excesu obecného soudu. Jako by už stačilo jen podat žádost (někde se tak postupuje ex lege a brání se jen veřejná žaloba). Ale tak tomu u nás zatím není, ačkoli zahraniční inspirace by nebyla na škodu. Dokud se tak ale nestane, je nutno platnou právní úpravu podmíněného propuštění respektovat a rozhodovat podle práva České republiky.

8. Zde je možno poukázat na odůvodnění v bodu 27, které na tento problém naráží. Měl by tedy Ústavní soud (tento senát) řízení přerušit a podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu něco v § 88 trestního zákoníku zrušit? Jestliže tak neučiní, má obecný soud právo vykládat neurčité pojmy spojené s podmínkami? Jsou tyto podmínky pro všechny osoby ve výkonu trestu stejné, když páchaly odlišnou trestnou činnost? Lze rozlišovat mezi několika záznamy a několika desítkami záznamů v Rejstříku trestů na straně jedné a běžným vzorným chováním uvnitř uzavřeného zařízení na straně druhé? Podle mého názoru je to stále v pravomoci obecného soudu a Ústavní soud postupuje aktivisticky. Chce-li proto postupovat podle maximy in dubio pro libertate, dluží důkladné vysvětlení společnosti i poškozeným trestnou činností.

9. Trest se ukládá za to, co se stalo v minulosti (iudex de preterito) a co je ústavně vyjádřeno pro posuzování trestnosti (za to, co se zběhlo). Hodnocení budoucnosti (viz bod 34 odůvodnění) je v případě použití § 88 trestního zákoníku něčím jiným (výrazem blahovůle zákonodárce) než novým ukládáním již uloženého trestu (viz výše). I zde jde o dodržení ústavních kautel práva na řádné soudní řízení o možném propuštění z výkonu již uloženého trestu, nikoli o ukládání nového trestu v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Nejde o dvojí přičítání trestního zákoníku, protože to jsou dvě zcela různé věci. Jde o důsledek vadného výkladu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť tam se zakazuje, aby pachateli trestného činu nebyl "přičten" současně jak kvalifikující znak skutkové podstaty trestného činu, tak i přitěžující okolnost, která obsahuje obdobný znak.

10. Stejnou pochybnost mám u bodu 35. Svěřujeme-li soudci obecného soudu posouzení toho, zda odsouzený ve výkonu trestu změnil svůj život tak, že lze očekávat polepšení, musíme mu (bez pravidla in dubio pro petitor) dát možnost rozhodnout i tak, že jej nepřesvědčil, že taková prognóza v jeho případě již existuje. V takovém případě o žádném dvojím přičítání nemůže být řeč, máme-li zůstat v hranicích ústavních kautel trestání. Jinou věcí je pak "napínání" hranic ústavních kautel práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dodrží-li obecný soud tyto ústavní kautely, není pro zásah Ústavního soudu místo, protože žádné ústavní právo na podmíněné propuštění v našem ústavním pořádku zakotveno není.




2. Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy

V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výrokům a odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1804/21:

1. Výrok konstatující porušení stěžovatelových základních práv napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (pozn. výroky týkající se usnesení Okresního soudu v Břeclavi ponechávám z níže uvedeného důvodu stranou pozornosti), kasační výrok a jejich odůvodnění jsou založeny na závěru [podobně jako nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021 (N 128/107 SbNU 41)], že napadené usnesení nebylo v uvedeném rozsahu (sc. že "obecné soudy řádně neposoudily vliv prokázaného polepšení na splnění třetí zákonné podmínky podmíněného propuštění") řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněno (srov. bod 47 odůvodnění nálezu). Na rozdíl od většinového stanoviska IV. senátu jsem přesvědčen (stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 575/21 - srov. odlišné stanovisko k tomuto nálezu), že napadené usnesení Krajského soudu v Brně obsahuje ústavně konformní odůvodnění skutečnosti, že stěžovatel třetí podmínku podmíněného propuštění nesplnil (srov. body 5 až 7 odůvodnění tohoto usnesení, zejména akcent na skutečnost, že stěžovatel má v Rejstříku trestů celkem 11 záznamů, kdy již od roku 1994 byl kontinuálně pravomocně odsuzován za různorodou trestnou činnost, opakovaně byl uznán vinným i za drogovou trestnou činnost, když v rámci prvního odsouzení mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, a ačkoliv se formálně osvědčil, přesto to nevedlo k nápravě jeho chování, když je nyní uznán vinným znovu za tuto trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, k němuž je pak ukládán nyní aktuálně souhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti). Na tomto základě je logický závěr, že stěžovatel se opakovaně dopouští trestné činnosti bez ohledu na předešlá odsouzení a výkon trestu odnětí svobody, z nichž si nevzal potřebné ponaučení, čímž je právě zpochybněna třetí zákonem požadovaná podmínka, že by bylo možno od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

2. Krajský soud v Brně též připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu (srov. bod 10 odůvodnění napadeného usnesení), včetně usnesení shodně obsazeného senátu ve věci sp. zn. IV. ÚS 638/21. Nález v této souvislosti konstatuje (bod 46), že "krajský soud ve svém rozhodnutí dokonce výslovně popírá výše zmíněný názor Ústavního soudu (sub bod 44)", avšak v odkazovaném bodě žádný takový názor nenacházím.

3. Stěžovatel ústavní stížností požadoval výslovně i zrušení usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 3. 2021 č. j. 21 PP 250/2020-82, které zrušil napadeným usnesením již Krajský soud v Brně. V této části je proto ústavní stížnost návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].

4. Z výše uvedených důvodů měla být stěžovatelova ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně odmítnuta [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] pro zjevnou neopodstatněnost, eventuálně nálezem zamítnuta (podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) pro nedůvodnost, a v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.