IV.ÚS 2/93 ze dne 7. 1. 1994
U 5/2 SbNU 205
Pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění jako překážka pro zahájení řízení o žalobě na určení věci.
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. ledna 1994 ve věci ústavní stížnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. M.H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 1993, čj. 15 Cm 552/92-31 potvrzenému usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 1993 čj. 3 Cmo 186/93-39, jimiž řízení bylo zastaveno, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost může mít úspěch pouze při splnění základní podmínky, totiž, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Tato podmínka není však v projednávané věci splněna, neboť řízení o věci bylo podle ustanovení § 104 o. s. ř. zastaveno pro nedostatek jeho podmínek, a to pro překážku věci rozsouzené ( § 159 odst. 2 o. s. ř.). Pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy takovou překážku věci pravomocně rozsouzené pro žaloby na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění. Tuto neexistenci práva k dokumentaci k výrobě naftových motorů řady 310 a 230 a k výlučné výrobě těchto motorů na straně stěžovatele vyslovila sice svým rozhodnutím ze dne 12. listopadu 1991 čj. 2035/91/S KA, její rozhodnutí má však vzhledem k nové úpravě příslušnosti k rozhodování hospodářských, nyní obchodních, sporů (§ 9 odst. 3 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád), stejně jako vzhledem k přechodným a závěrečným ustanovením uvedeným v článku III. odst. 2 citovaného zákona stejné účinky a představuje stejnou překážku jako rozhodnutí soudu.

Stěžovatelé nemohli tedy cestou žaloby na určení zhojit to, čeho nedosáhli v předchozím sporu na plnění a již z tohoto důvodu napadená rozhodnutí nejsou svou povahou vůbec způsobilá porušit jejich ústavně zaručené právo nebo svobodu.

Ústavnímu soudu nezbylo proto než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. 1. 1994

doc. JUDr. Vladimír Čermák
soudce Ústavního soudu ČR