IV.ÚS 2090/16 ze dne 30. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti ReaRea Globe s. r. o., se sídlem Severní 661, Planá, IČ: 28046374, zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 3 Afs 177/2015-26, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2015 č. j. 57 Af 17/2014-91 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. února 2014 č. j. 5290/14/5000-14203-700681, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") rozhodnutími ze dne 3. 9. 2013 č. j. 413159/13/4000-17104-505133, 413163/13/4000-17104-505133, 413164/13/4000-17104-505133 a ze dne 29. 10. 2013 č. j. 468000/13/4000-17104-50259, 468019/13/4000-17104-50259 (dále též "rozhodnutí správce daně") podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zamítl stížnosti žalobkyně (dále jen "stěžovatelky") podané podle § 237 odst. 3 daňového řádu na postup ČEZ Prodej, s. r. o. (dále jen "plátce daně"). Plátce daně předtím vyplatil stěžovatelce fakturovanou cenu za elektřinu dodanou do distribuční sítě v období leden, duben až červenec 2013 sníženou o částku ve výši tzv. solárního odvodu podle § 14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."). Plátce daně na základě stěžovatelčiny žádosti o vysvětlení podle § 237 odst. 1 daňového řádu uvedl, že byl povinen solární odvod srazit a odvést podle § 20 zákona č. 165/2012 Sb.

Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 26. 2. 2014 č. j. 5290/14/5000-14203-700681 zamítlo odvolání stěžovatelky proti shora uvedeným rozhodnutím správce daně a tato rozhodnutí potvrdilo. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalované") podala stěžovatelka žalobu, v níž namítala, že jí správní orgány znemožnily prokázat rdousící efekt solárního odvodu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a v odůvodnění poukázal na argumentaci uvedenou v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57. V tomto usnesení bylo zdůrazněno, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit nejen v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu, ale ani v navazujícím soudním řízení. Krajský soud následně připomněl argumentaci rozšířeného senátu, podle níž likvidační účinky solárního odvodu mohou být za stávající právní úpravy posuzovány výhradně prostřednictvím institutu prominutí daně podle § 259 a násl. daňového řádu; konečně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 vyslovil, že rdousící efekt při solárním odvodu nemůže být zkoumán v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle § 237 odst. 3 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že krajský soud srozumitelně vycházel z toho, že nesouhlas s výší plateb za dodanou elektřinu stěžovatelka vyjádřila postupem podle § 237 odst. 3 daňového řádu, tedy stížností na postup plátce daně. Nic jiného v řízení před krajským soudem ostatně v této souvislosti ani sama neuváděla. Kasační soud proto poukázal na to, že krajský soud s odkazem na výše citovanou judikaturu správně uzavřel, že problematiku údajného rdousícího efektu solárního odvodu není možné posuzovat v rámci řízení o stížnosti na postup správce daně, případně v rámci navazujícího soudního řízení. Ke stěžovatelkou uplatněné další námitce nesprávného posouzení jejích podání proti výši plateb za dodanou elektřinu kasační soud uvedl, že je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka touto argumentací uplatňuje jiné důvody, než které uvedla v řízení před krajským soudem. Kasační soud při této příležitosti připomněl vlastní judikaturu (např. rozsudky č. j. 6 Ads 150/2011-65 a 8 Afs 48/2006-155).

III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že její argumentace námitkou nesprávného posouzení jejího podání byla "přímou reakcí na nosné rozhodovací důvody Krajského soudu v Plzni" a za těchto okolností nelze tuto námitku obsaženou v kasační stížnosti odmítnout pro nepřípustnost. Dále uvedla, že správní soudy nesprávně posoudily její podání jako stížnost na postup plátce daně podle ustanovení § 237 daňového řádu, aniž by zkoumaly jeho obsah v celém jeho kontextu. Poukázala na ustanovení § 70 odst. 2 daňového řádu, podle něhož se podání posuzuje podle skutečného obsahu a bez ohledu, jak je označeno. Stěžovatelka konečně uvedla, že i když své podání označila jako "stížnost na postup plátce daně", správce daně je měl posoudit v souladu s vůlí stěžovatelky, nikoliv pouze podle jeho označení. Postup správce daně, který bez dalšího vyhodnotil podání stěžovatelky pouze jako stížnost na postup plátce daně, tak lze označit za přepjatý formalismus.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud proto v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je podstatné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu a vymezení podstaty materie v rozhodném smyslu prakticky totožná se souzenou věcí téže stěžovatelky, o níž Ústavní soud již rozhodl a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3011/15). Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vysloveného v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se ani nyní odchýlit.

Ústavní soud proto i v právě souzené věci zdůrazňuje, že oba správní soudy (a kasační soud zvlášť) v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatelka od počátku postupovala v daňovém řízení způsobem, který daňový řád v § 237 stanoví pro řádné uplatnění stížnosti na postup plátce daně. Je to zřejmé ze stěžovatelčiných podání, kterým odpovídá jejich označení, obsahové náležitosti i závěrečný návrh.

Ústavní stížnost je tak v podstatě nesouhlasem se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud posoudil výše uvedenou kasační námitku stěžovatelky. Ústavní soud je přesvědčen, že kasační soud v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že správní soud obsah správní žaloby řádně posoudil a jasně se vypořádal s námitkou stěžovatelky. Nelze přitom pominout judikaturu Nejvyššího správního soudu, na níž důsledně odkázal již krajský soud. Ústavní soud proto (snad i navíc) připomíná usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57, které bylo přijato před vydáním nynějších ústavní stížností napadených rozhodnutí správních soudů. V jeho výrokových částech bylo konkrétně uvedeno: "I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.". Podle tohoto usnesení by proto měla být námitka likvidačních účinků solárního odvodu v individuálních případech uplatněna jen prostřednictvím institutu prominutí daně, k čemuž v nynějším případě zjevně nedošlo.

Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelkou v ústavní stížnosti uváděné tvrzení, že její argumentace (v kasační stížnosti) ohledně nesprávného posouzení obsahu jejího podání v daňovém řízení byla přímou reakcí na nosné rozhodovací důvody krajského soudu. Oba soudy jednoznačně zdůraznily a přiléhavě vysvětlily, že nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o stížnosti na postup plátce daně a z na něj navazujícího řízení před správními soudy. Skutečnost, že stěžovatelka tento aspekt v rámci přezkumu souzené věci správními soudy pomíjí a stále (tj. i v ústavní stížnosti) argumentuje tzv. rdousícím efektem, je nutno považovat již za účelové tvrzení. Ústavní soud se s odůvodněními napadených rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje, připomíná vlastní judikaturu (např. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 3011/15 a nález sp. zn. II. ÚS 2216/14) a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny Ústavní soud opětovně (obdobně jako ve výše uváděné vlastní judikatuře) připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovaným článkem, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V souzené věci proto Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení práva na ochranu majetku tudíž nedošlo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu