Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti J.Š., státní občanky SR, proti rozhodnutí Okresního
úřadu - okresního pozemkového úřadu v Šumperku ze dne 6. 4. 1994,
čj. 1407/1716/94, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 264/94 t a k t o :
1) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp.
zn. 22 Ca 264/94, se z r u š u j e.
2) Rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu
v Šumperku ze dne 6.4.1994, čj. 1407/1716/94, se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9.
1994, sp. zn. 22 Ca 264/94, a rozhodnutí OÚ - OPÚ Šumperk ze dne
6. 4. 1994, č. j. 1407/1716/94. Tento rozsudek potvrzuje
rozhodnutí Pozemkového úřadu v Šumperku, kterým se neschvaluje
dohoda o vydání nemovitostí, a to zemědělské usedlosti č. p. 12
a 32 v k. ú. S., s pozemky v celkové výměře 6,2722 ha, uzavřená
mezi J. Š. a městem J., jako osobou povinnou.
Na základě právního posouzení dospěl soud ke shodnému závěru
s Okresním úřadem - pozemkovým úřadem v Šumperku, že stěžovatelka
nemá postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť
nesplňuje podmínku státního občanství České republiky.
Hlavním bodem ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 1994, ve znění
doplnění ze dne 28. 4. 1995, je námitka stěžovatelky, že je
diskriminována ve svém restitučním nároku rozdělením bývalého
společného státu - České a Slovenské Federativní Republiky. Žádost
o vydání nemovitosti podala včas a se všemi náležitostmi. Dále
dovozuje, že podle ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních
souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky,
by měla platit zásada, že vztahy a nároky vzniklé před rozdělením
státu se řídí dosavadními předpisy. Podle tvrzení stěžovatelky
napadené rozhodnutí porušuje základní právní jistoty občana
zakotvené v čl. l Ústavy České republiky. Rovněž je v rozporu
s čl. l, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), s čl. 10 Ústavy České
republiky a s čl. 1, odst. l, Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá též
rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny, když o tak závažné otázce, jako
je otázka vlastnictví, může rozhodovat orgán státní správy
a nikoli soud. Argument, že soud toto rozhodnutí přezkoumává ve
správním soudnictví, nemůže obstát, neboť soud jej přezkoumává
toliko z hlediska zákonnosti, přičemž proti jeho rozhodnutí nemá
účastník opravný prostředek. Takový systém rozhodování odporuje
základnímu právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2
Listiny), jakož i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv. Navíc je soudu umožněno, aby rozhodoval bez jednání, jak se
stalo i v tomto případě.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní
soud vyslovil, že byla porušena zmíněná ústavní práva a svobody
a aby z tohoto důvodu byla zrušena rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Šumperku.
Soudce zpravodaj požádal o vyjádření k ústavní stížnosti
účastníky řízení, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní pozemkový
úřad v Šumperku. Okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne
13. 2. 1995 uvedl, že se při svém rozhodování o restitučním nároku
stěžovatelky podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, opíral především o ustanovení čl. l odst. 2 ústavního
zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR,
které stanoví, že zákony , které spojují práva a povinnosti
s územím ČSFR a státním občanstvím ČSFR, je třeba po l. l. 1993
vykládat tak, že se tím rozumí území ČR a státní občanství ČR,
pokud zákon nestanoví jinak. S ohledem na skutečnost, že úřadu
není známo, že by nějaký zákon pro případ uplatnění nároku podle
zákona o půdě stanovil jinak, dospěl k názoru, že pokud žadatelka
nesplňuje podmínku státního občanství ČR, nárok jí nepřísluší,
a to bez ohledu na to, že svůj nárok uplatnila v době, kdy všechny
podmínky, tedy zejména státní občanství ČSFR, splňovala. Při
jednání dne 8. 6. 1995 pak zástupce vedlejšího účastníka uvedl, že
je jim sice známo stanovisko Ministerstva zemědělství ČR o tom, že
nárokům občanů SR, které byly uplatněny před rozdělením státu, by
mělo být vyhověno, že však jde pouze o nezávazné stanovisko.
Připustil dále, že praxe v těchto věcech je skutečně různá a že,
zejména na Moravě, převládá odmítavý postoj k těmto restitučním
nárokům. Konečně pak vedlejší účastník namítl, že věc vlastně není
pravomocně skončena, když soud dohodu neschválil a věc vrátil
k rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje
za důvodné tvrzení stěžovatelky, pokud jde o porušení základních
práv a svobod citovaných v ústavní stížnosti. Pokud se
stěžovatelka odvolává na Dohodu mezi vládami ČR a SR o podpoře
a vzájemné ochraně investic ze dne 23. 11. 1992, uvádí se ve
vyjádření, že tato Dohoda není obecně závazným právním předpisem,
neboť nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů (na rozdíl od SR, kde byla
vyhlášena pod č. 231/1993 Z.z.).
Ústavní soud se ztotožnil s námitkami, které uvedli oba
účastníci v tom směru, že zastoupení stěžovatelky komerčním
právníkem považují za odporující právní úpravě působnosti
komerčních právníků. Dne 15. 3. 1995 proto stěžovatelku vyzval
k odstranění této vady návrhu. Této výzvě stěžovatelka vyhověla
a dne l8. 4. 1995 doručila Ústavnímu soudu zplnomocnění JUDr.
M.N., aby ji v této věci před Ústavním soudem zastupoval.
S ohledem na závažnost problematiky požádal Ústavní soud
o stanovisko též Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo
zemědělství ČR.
Ve stanovisku ministerstva zahraničních věcí ze dne 6. 2.
1995 se uvádí, že schvalovací proces k Dohodě mezi vládou ČR
a vládou SR o podpoře a vzájemné ochraně investic byl pozastaven
v souvislosti s komplikacemi při jednáních o majetkoprávním
vypořádání se Slovenskem. I když na slovenské straně byl
schvalovací proces ukončen a Dohoda byla publikována ve Zbierke
zákonov, slovenská strana nikdy tuto skutečnost české straně
nenotifikovala. Z tohoto důvodu nelze Dohodu považovat za platnou.
Vyjadřovat se k problematice restitucí ve vztahu k bývalým občanům
společného státu v obecné rovině, nepovažuje MZV za odpovídající
jeho kompetencím.
Ministerstvo zemědělství se k věci vyjádřilo prostřednictvím
ředitele Ústředního pozemkového úřadu. V tomto vyjádření se uvádí,
že při zániku státu by neměly být dotčeny soukromoprávní nároky
občanů, kteří se stanou občany jednoho z nástupnických států.
Jinak řečeno, podřazení určité osoby pojmu "oprávněná osoba podle
zákona o půdě", je nutno odvodit od toho, zda tato osoba byla
státním občanem bývalé ČSFR v okamžiku uplatnění restitučního
nároku a zda měla na jejím území trvalý pobyt. Toto stanovisko
sdělil Ústřední pozemkový úřad okresním pozemkovým úřadům
v informaci z 22. 3. 1993 a l5. 12. 1993. Skutečností však je, že
některé krajské soudy, zejména na Moravě, zastávají názor jiný
a status oprávněné osoby občanům SR nepřiznávají, i když uplatnili
svůj nárok včas a v době uplatnění stanovené podmínky splňovali.
Podle názoru ÚPÚ nemůže jít k tíži těchto osob skutečnost, že jim
příslušný okresní pozemkový úřad nestihl vydat rozhodnutí do
okamžiku rozdělení společného státu, ať již pro nadměrné množství
podaných žádostí, či z jiných objektivních příčin. Snaha
ministerstva zemědělství řešit tento problém legislativní cestou
nebyla úspěšná. Ve vyjádření se dále uvádí, že Slovenská republika
po zániku federace uznávala restituční nároky českých občanů ve
stejném rozsahu, v jakém náležely občanům slovenským. Začátkem
roku l994 navrhla česká strana slovenské straně uzavření nové
dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic, toto jednání však
dosud nebylo ukončeno.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda by ústavní
stížnost neměla být odmítnuta jako předčasná. Dospěl však
k závěru, že řízení o schválení dohody o vydání nemovitostí bylo
pravomocně ukončeno a v tomto řízení již stěžovatelka žádné
procesní prostředky k dispozici nemá. I když nyní by mělo
následovat rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví podle § 9
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nemohlo by být rozhodnuto ve
prospěch stěžovatelky, neboť pozemkový úřad je vázán právním
názorem soudu. I kdyby se tedy Ústavní soud postavil na
stanovisko, že obě řízení tvoří celek, byly by zde nepochybně
splněny podmínky k postupu podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stížnost,
s ohledem na svůj obsah, má význam přesahující vlastní zájmy
stěžovatelky.
Při posuzování vlastního obsahu ústavní stížnosti vycházel
Ústavní soud z následujících právních úvah:
Ke znakům právního státu nepochybně patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Součástí právní jistoty
pak je také zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich
retroaktivního výkladu. Tento zákaz, který je pro oblast trestního
práva hmotného výslovně formulován v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, lze pro ostatní právní oblasti dovodit
z čl. l Ústavy ČR. Toto stanovisko zaujal již Ústavní soud ČSFR ve
věci Pl. ÚS 78/92, opakovaně je obsaženo v nálezu Ústavního soudu
ČR, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, i v některých dalších nálezech. Jestliže
tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své
důvěře zklamán. Mezi principy právního státu by měla patřit
i zásada, že k tíži účastníka řízení nemůže být přičítána doba, po
kterou řízení neběží, s výjimkou případů, kdy účastník v řízení
řádně nepokračuje.
Specifické v dané věci je to, že zde nedošlo k vydání nového
právního předpisu, ale že zde rozdělením státu došlo k situaci,
kdy právní předpis, nezměněný ve svém textu, počal být
interpretován jinak. Právní vztahy existující před l. l. 1993,
jakož i právní úkony před tímto datem provedené, tedy nezůstaly
zakázanou sférou. Stěžejní otázkou je, zda lze považovat za
ústavně konformní takovou praxi správních orgánů, která
restituenty de facto rozdělí do dvou kategorií: na ty, kteří
uplatnili svoje nároky ve stanovené lhůtě, v době uplatnění
splňovali předepsané podmínky a o jejichž nárocích bylo rozhodnuto
do okamžiku rozdělení státu, a na ty, kterým bylo po l. l. 1993
sděleno, že vlastně ex post přestali oprávněnými osobami být,
i když i tyto osoby vykonaly pro uplatnění svého nároku vše, co
záviselo na nich. Přitom je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že
obecná lhůta pro uplatnění nároků podle zákona o půdě byla
stanovena do 31. l. 1993 (§ 13 odst. l), a že tedy drtivá většina
žadatelů svoje nároky uplatnila v době existence společného státu,
kdy podmínkou bylo státní občanství federální a trvalý pobyt na
území federace. Právní názor, který zaujal v projednávané věci
pozemkový úřad a následně i krajský soud, s odvoláním na
ustanovení čl. l odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb.,
o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy vlastně znamená,
že jednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základě
působení právní úpravy nové (přesněji řečeno, na základě nové
právní situace) stalo právně irelevantním a byla tak založena
neodůvodněná nerovnost mezi oprávněnými osobami. Tím byly porušeny
ústavní principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu
a rovnosti, jak jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky
a v čl. 1 Listiny.
Lze rovněž přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud soud o tak
závažných věcech, a v případě rozhodně ne jednoduchém, rozhodl bez
její účasti, došlo tím k porušení zásad spravedlivého procesu
stanovených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
V neposlední řadě pak vycházel Ústavní soud i ze skutečnosti,
že smyslem všech restitučních zákonů bylo zmírnění následků
některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období.
Jestliže tedy zákonodárce si byl vědom, že odstranění všech křivd
je nereálné a že se musí spokojit jen s nápravou některých, nelze
připustit, aby výklad těchto právních předpisů byl natolik
dogmatický a ústavně nekonformní, že by zakládal de facto vůči
některým osobám křivdy nové. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní
soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny
orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
V Brně dne 8. června 1995
|
|