Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Leitha s. r. o., sídlem Bílkova 855/19, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Josefem Spolkem, advokátem, sídlem Anežská 809/6, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2025 č. j. 7 As 8/2024-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 11 A 76/2023-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy porušily velkou řadu jejích základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka je obchodní společnost, která v centru Prahy nabízí vyhlídkové jízdy vozidly připomínajícími tzv. veterány. Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2023 vedlejší účastník potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu o uložení pokuty stěžovatelce ve výši 200 000 Kč, neboť byla uznána vinnou ze spáchání přestupků podle § 35 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. k) a u) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Správní orgán při kontrolních jízdách ve dnech 11. 8. 2021 a 8. 9. 2021 zjistil, že stěžovatelka "při poskytování přepravy formou taxislužby" neměla ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání, práci řidiče nevykonávala osoba disponující oprávněním řidiče taxislužby a použitá vozidla nebyla zapsána v evidenci vozidel taxislužby.
3. Stěžovatelka podala správní žalobu. Podstatou její argumentace bylo tvrzení, že se přestupků nemohla dopustit, neboť neprovozuje silniční dopravu formou taxislužby. Klíčovým znakem taxislužby je "přeprava" osob. Podle stěžovatelky její činnost přepravou osob není, neboť výchozí i cílové místo je totožné a cestující nemají potřebu přepravit se na jiné místo. Městský soud v Praze žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka zajišťovala přepravu osob, byť na okružní trase. Její činnost spadala pod definici taxislužby v § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě, a proto se na ni vztahovaly všechny povinnosti provozovatele taxislužby.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Potvrdil závěr městského soudu, že poskytování vyhlídkových jízd naplňuje zákonnou definici taxislužby v § 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě. Nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že přepravou se rozumí jen cílené "přemístění", nikoli průběžné "přemísťování" osob. Jazykový výklad stěžovatelky nemá oporu v textu zákona a rozlišování mezi dokonavým a nedokonavým videm proto není v daném případě podstatné. Rozhodné není ani to, že při jízdách dochází i k naplnění jiných potřeb zákazníků. Taxislužba je v zákoně vymezena jako zbytková kategorie osobní silniční dopravy. Z široce pojatých definic silniční dopravy je zřejmé, že cílem zákonodárce bylo přijatou regulací obsáhnout co nejširší rozsah přepravních činností. Nelze proto přijmout výklad, podle něhož by jen z důvodu přepravy po okružní trase měla být vyňata z působnosti regulace přepravní služba zcela srovnatelná s jinými regulovanými činnostmi. Tento výklad neobstojí ani vzhledem k cílům zákona o silniční dopravě, jejichž podstatou je ochrana zákazníků - ať už před riziky spojenými s technickým stavem vozidla či osobou řidiče.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka trvá na tom, že její činnost není taxislužbou. Smyslem přepravy je "přemístění" osoby z jednoho místa na druhé za účelem uspokojení její přepravní potřeby, nikoli pouhé "přemísťování". Správní soudy extenzivním výkladem zasáhly do jejího práva na podnikání, neboť ji nutí plnit podmínky, které z výslovného znění zákona na její činnost nedopadají. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby se pravidla pro taxislužbu vztahovala i na případy, kdy nejde o přepravu osob (zajišťování přepravních potřeb), formuloval by definici taxislužby jinak. Stěžovatelka namítá, že neexistují žádné věcné důvody, aby vyhlídkové jízdy veterány podléhaly stejné regulaci jako taxislužba, která má odlišný charakter. K tvrzení soudů, že zákon o silniční dopravě kromě požadavků na transparentní cenové podmínky ukládá i další povinnosti na ochranu zákazníků, například častější technické kontroly vozidel, stěžovatelka uvádí, že četnost pravidelných prohlídek je upravena jiným právním předpisem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Stěžovatelčina argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. V ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, který již správní soudy dostatečně objasnily. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné jejich závěry opakovat. Stačí uvést, že právní pojem "taxislužba" je třeba posuzovat nikoli podle jeho běžně používaného významu, ale výhradně podle definice v zákoně o silniční dopravě, která tuto činnost vymezuje široce jako osobní dopravu pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob (§ 2 odst. 9 zákona o silniční dopravě). Stěžovatelka vychází z ničím nepodloženého jazykového výkladu pojmu "přeprava" (založeného na rozlišování mezi dokonavým "přemístit se" a nedokonavým "přemísťovat se") a mylně se domnívá, že v jejím případě k přepravě nedochází, neboť cestující nemají potřebu přesunout se z jednoho místa na druhé. Správní soudy však již stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, že takový výklad postrádá oporu v textu zákona o silniční dopravě a je v rozporu s jeho účelem.
8. Právní závěry správních soudů byly podloženy přesvědčivými argumenty vycházejícími ze znění, struktury i účelu zákona, a nelze v nich spatřovat nic neústavního. Nejde o situaci, v níž by správní soudy extenzivním výkladem nepřípustně rozšiřovaly zákonné povinnosti. Ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu
|
|