Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 4. dubna 1996
v senátě ve věci ústavních stížností B. S., zastoupené advokátem
JUDr. J. Ž. proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8.
1995, čj. 29 Ca 296/94-36 a 29 Ca 297/94-37,
t a k t o :
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, čj. 29 Ca
296/94-36 a 29 Ca 297/94-37, se z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podaných a obsáhle zdůvodněných ústavních stížnostech
proti shora uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně,
potvrzujícím rozhodnutí Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu
- ze dne 22. 8. 1994, čj. 3239/92-NRb) a čj. 3239/92/c)-NR, o tom,
že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, ve výroku rozhodnutí
správních orgánů blíže označených, stěžovatelka v podstatě uvádí,
že jí uplatněný nárok na vydání předmětných nemovitostí měl být
posuzován podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Její zemřelý manžel P.
K. byl totiž výměrem, vydaným bývalým ÚNV v Brně dne 18. 8. 1947,
prohlášen za osobu německé národnosti, a tím všechen jeho majetek
zemědělského charakteru, tedy i nárokované nemovitosti, propadl
státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Předmětem znárodnění
podle dekretu č. 100/1945 Sb. byl tedy již majetek ve vlastnictví
státu, neboť účinky konfiskace nastávaly přímo dnem nabytí
účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Jak znárodněním, tak
i konfiskací, byla, kromě jiného, porušena základní lidská práva
a svobody, zakotvená v článcích 2, 3 odst. 1, 11 odst. 1, 2 a 4
Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozsudky bylo také
porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené
v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje
zrušení napadených rozhodnutí.
Účastník řízení Krajský soud v Brně ve vyjádřeních ze dne
26. 2. 1996 a 28. 2. 1996 v podstatě poukázal na odůvodnění
napadených rozhodnutí s tím, že tvrzení stěžovatelky, že soud
zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní
ochranu, odmítá jako nepodložené. Zcela nepatřičné je pak, podle
jeho názoru, tvrzení stěžovatelky o tom, že toto právo porušil
tím, že neumožnil stěžovatelce přezkoumání svého rozhodnutí formou
dovolání. Pokud by tak učinil, postupoval by totiž v rozporu se
zákonem. Z uvedených důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní
stížnosti.
Vedlejší účastník Magistrát města Brna - pozemkový úřad - ve
svém vyjádření z 20. 2. 1996 projevil nesouhlas s právním názorem
stěžovatelky, že majetek původního vlastníka nemohl být teprve
následně převzat znárodněním, jestliže byl již předtím konfiskován
podle dekretu č. 12/1945 Sb., a opětovně položil důraz na
skutečnost, že pozemky, jejichž vydání je předmětem ústavní
stížnosti, byly znárodněny podle dekretu č. 100/1945 Sb. mimo tzv.
rozhodné období. Tento svůj názor opírá vedlejší účastník jednak
o znárodňovací výměr z 29. 1. 1948, který deklaroval rozsah
znárodnění, dále o zápisy v pozemkové knize a v neposlední řadě
i o stanovisko právní teorie z uvedené doby. Navíc, podle názoru
vedlejšího účastníka, původní vlastník, jako občan německé
národnosti, pozbyl československé státní občanství účinností
dekretu č. 33/1945 Sb. Z uvedených důvodů navrhl rovněž zamítnutí
ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci, B.c, státní podnik v likvidaci,
a Pozemkový fond ČR v Praze, ve svých vyjádřeních z 29. 2. 1996
a 22. 2. 1996 se v podstatě plně ztotožnili s právním názorem
Krajského soudu v Brně.
V obou napadených rozhodnutích dospěl Krajský soud v Brně
k závěru, že stěžovatelce nelze v tomto restitučním řízení přiznat
postavení oprávněné osoby podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č.
243/1992 Sb., v platném znění, ale ani podle § 4 odst. 2 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V prvém
případě proto, že původní vlastník nemovitostí neztratil majetek
podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani podle
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., v druhém případě
z toho důvodu, že původní vlastník předmětných nemovitostí byl
zbaven majetku znárodněním, ke kterému došlo před datem 25. 2.
1948, a to dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. 1.
1948, čj. NP/1-48791/48. Tímto dílčím výměrem bylo totiž
rozhodnuto na základě § 4 dekretu prezidenta republiky č.
100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
o vymezení rozsahu znárodnění bývalého podniku Brno - Bohunické
cihlářské závody a továrna na hliněné zboží Armin svobodný pán von
Freyberg se sídlem v Brně - Bohunicích, kteréžto znárodnění bylo
zveřejněno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, č.
409 (Ú. l. ze dne 12. 2. 1946, částka 25) a vyhláškou ministra
průmyslu ze dne 4. 2. 1947, č. 155 (Ú. l. z 15. 2. 1947, částka
23), s určením, které nemovitosti patří do majetkové podstaty
znárodněného podniku.
Z uvedeného dílčího výměru ministerstva průmyslu, založeného
ve spisu Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu -, sp. zn.
3239/92-NRb), však Ústavní soud zjistil, že tento výměr, jímž byl
vymezen rozsah znárodnění, byl sice vydán ministerstvem průmyslu,
nicméně nikoliv ministryní průmyslu, ale někým, jehož podpis je ve
výměru označen jako nečitelný. Dekret prezidenta republiky č.
100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků,
na jehož podkladě byl tento dílčí výměr vydán, svěřil však
veškerou rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v uvedeném
oboru výlučně do rukou ministra (§ 1 odst. 3, 4, § 4 odst. 5,
§ 7 odst. 6, § 10 odst. 1). Tomu, že tato výlučná pravomoc
ministra byla dána i při rozhodování o rozsahu znárodnění,
nasvědčuje také pozdější novelizace citovaného dekretu zákonem č.
114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných
podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a jiných
podniků, výslovně stanovícím v článku II sub. 14 (§ 4 odst. 7), že
o rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 rozhoduje ministr
průmyslu. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na stanovisko, jaké
zaujal již ve věci sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, č. 23) a v němž uvedl, že
v posuzované věci podnik právních předchůdců navrhovatelů byl
sice, jako ex lege pod znárodnění spadající, prohlášen za
znárodněný ve shodě se zákonem (článek I § 1 sub. 20 zákona č.
115/1948 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto znárodnění, tedy co do
vlastního vymezení znárodňované majetkové podstaty, stalo se tak
v rozporu s ním. Jinými slovy, znárodňovací proces byl dovršen
také v projednávané věci způsobem zjevně protiústavním, a tedy
v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Posléze uvedený závěr Ústavního soudu vede k tomu, že
posouzení stěžovatelkou uplatněných nároků se posunuje do zcela
jiné roviny, kterou krajský soud odmítl akceptovat, totiž do
oblasti režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů, a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé
otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tedy předpisů, o které stěžovatelka uplatněné
nároky výslovně opírá. V tomto směru zjistil Ústavní soud z výpisu
z pozemkové knihy, knihovní vložky č. 77, 94, 118, 123, 146 a 154
k. ú. Bohunice, že všechny pozemky, o jejichž vydání
v projednávané věci jde, jsou vesměs vyznačeny jako role, a že
u těchto pozemků, stejně jako u dalších nemovitostí, byl podle
nařízení z 29. 1. 1940, č. I C 3-42/40, poznamenán zábor státní
policií. Tento konfiskační akt je sice třeba vzhledem k ustanovení
§ 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě
majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých
organizací a ústavů, považovat za akt neplatný, nicméně původním
vlastníkům bylo umožněno majetek vrátit pouze zrušením
konfiskačního rozhodnutí podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb.,
o zrušení nebo změně rozhodnutí správních úřadů z doby nesvobody
a o úřadech zřízených v době nesvobody (§ 1 odst. 2 citovaného
dekretu). K takovému vrácení majetku původnímu vlastníku nedošlo,
a ani dojít nemohlo, neboť jeho zemědělský majetek byl konfiskován
podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení
zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel
českého a slovenského národa. Právě zmíněná neplatnost převodu,
vyslovená v § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., jakkoliv neproběhlo
řízení o zrušení konfiskačního rozhodnutí tajné policie, vyvolala
totiž právní účinky v tom směru, že tento majetek bylo třeba
v souvislosti s aplikací dekretu č. 12/1945 Sb. posuzovat právě
podle majitele, jenž pozbyl majetek pod tlakem okupace nebo
národní, rasové nebo politické perzekuce. Byl-li tedy původní
vlastník označen za osobu německé národnosti a nebyla-li u něj
připuštěna výjimka podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., potom
konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhal i jeho majetek.
Přitom není určující, zda se tato konfiskace administrativně
promítla ve vztahu k celému zemědělskému majetku, ale postačuje,
že původní vlastník byl alespoň v některých případech z hlediska
dekretu č. 12/1945 Sb. "kategorizován", jak tomu bylo
i v projednávané věci, kdy u původního vlastníka, jak již bylo
uvedeno, nebyla připuštěna výjimka podle § 1 odst. 2 dekretu.
I v těchto případech, vzhledem k zmíněné "kategorizaci", byl totiž
dán průchod účinkům přechodu veškerého majetku podléhajícího
konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to přímo ze zákona, bez
ohledu na intabulační princip /(§ 1 odst. 1 dekretu), (obdobně viz
IV. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, usn. č. 20)/.
K uvedenému navíc třeba dodat, že zásah do majetku původního
vlastníka podle dekretu č. 12/1945 Sb. časově předcházel
znárodnění, provedenému dekretem č. 100/1945 Sb., o znárodnění
dolů a některých průmyslových podniků, a nejen to, že tento zásah
byl svými právními účinky mnohem závažnější a drastičtější.
Protože krajský soud opomenul právní aspekty v tomto nálezu
zvažované, porušil tím stěžovatelčino právo na soudní ochranu,
zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
jakož i článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící, že soudce je při
rozhodování vázán zákonem. Projednávanou věc navíc nelze, podle
názoru Ústavního soudu, považovat za jednoduchý případ,
opravňující soud k tomu, aby rozhodl bez jednání. Tím spíše měl
krajský soud respektovat princip veřejného jednání ve smyslu
článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Protože tedy v projednávané věci došlo k porušení ústavně
zaručených práv, uvedených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy
ČR, vyhověl Ústavní soud podaným ústavním stížnostem a napadená
rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. dubna 1996
|
|