Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kunsta zastoupeného Mgr. Zuzanou Venera Zlatohlávkovou, advokátkou, sídlem Spálená 108/51, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 4 As 100/2025-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 4 As 100/2025-22 byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 4 As 100/2025-22 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se stěžovatel žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 3. 9. 2024. Žalobu podal obecný zmocněnec stěžovatele Bc. Michael Kunst (bratr stěžovatele). K žalobě rovněž přiložil příslušnou plnou moc, která jej k tomuto kroku měla opravňovat.
3. Usnesením ze dne 5. 5. 2025 krajský soud rozhodl, že se v projednávané věci nepřipouští zastoupení obecným zmocněncem. Krajský soud vycházel při rozhodování z § 35 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), podle nějž se účastník může dát zastoupit také fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, přičemž soud takové zastoupení usnesením nepřipustí, není-li taková osoba zřejmě způsobilá k řádnému zastupování nebo zastupuje v různých věcech opětovně. Dále zohlednil závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2428/08, podle kterých je opakované zastupování účastníků řízení nekvalifikovanými osobami nežádoucím jevem, který nepožívá ústavní ochrany. Naopak smyslem a účelem § 27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), je podle Ústavního soudu ochrana výlučného postavení advokátů v systému ochrany práv, tedy ochrana před tzv. pokoutnictvím (poskytováním právních služeb za úplatu osobami práva neznalými, na které se nevztahuje zákonná úprava).
4. Krajskému soudu bylo z úřední činnosti známo, že obecný zmocněnec již zastupoval stěžovatele v řízeních vedených u krajského soudu pod sp. zn. 36 A 4/2024 a sp. zn. 52 A 70/2023. Dále obecný zmocněnec zastupuje stěžovatele v řízeních vedených pod sp. zn. 61 A 9/2024 a sp. zn. 52 A 81/2024, v nichž již krajský soud vydal usnesení o nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem. Všechna řízení se týkají odlišných skutků spojených s provedením silniční kontroly a zjištěním přítomnosti psychotropních a omamných látek THC, amfetamin/metanfetamin a kokain v těle stěžovatele. Krajský soud proto neměl pochyb o tom, že obecný zmocněnec zastupuje stěžovatele v různých věcech opětovně. K příbuzenskému vztahu mezi stěžovatelem a obecným zmocněncem krajský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 698/04, přičemž konstatoval, že rozhodujícím pro nepřipuštění opakovaného zastupování je objektivní hledisko, nikoli subjektivní, tedy důvody na straně stěžovatele nebo jeho vztah ke zmocněnci.
5. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud při svém rozhodování vycházel z § 35 odst. 8 s. ř. s., nikoli z chybně označeného § 35 odst. 6 s. ř. s., to však nemělo za následek nezákonnost napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel zjevně dlouhodobě a opakovaně zneužívá institutu obecného zmocnění. Nejvyšší správní soud aproboval závěr krajského soudu, že rozhodné okolnosti jsou objektivního charakteru (četnost zastoupení obecným zmocněncem; časový odstup mezi jednotlivými případy; mnohost nesouvisejících řízení, v nichž je účastník řízení zastoupen) a závěr o nepřípustnosti zastoupení obecným zmocněncem podle § 27 odst. 2 o. s. ř., resp. § 35 odst. 8 s. ř. s., není možné eliminovat poukazem na blízký vztah obecného zmocněnce a stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že podal u Nejvyššího správního soudu tři kasační stížnosti proti usnesením krajského soudu o nepřipuštění jeho zastoupení obecným zmocněncem (bratrem), vydaných v odlišných řízeních vedených před krajským soudem. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozhodl jinak než v rozsudcích ze dne 30. 5. 2025 č. j. 21 As 41/2025-19 a ze dne 29. 5. 2025 č. j. 21 As 18/2025-20, ačkoliv šlo o právně a skutkově totožné věci, navíc stejného stěžovatele.
7. O prvních dvou kasačních stížnostech vedených pod sp. zn. 21 As 41/2025 a sp. zn. 21 As 18/2025 rozhodl 21. senát Nejvyššího správního soudu tak, že je posoudil jako přípustné a z důvodu "hrubého pochybení krajského soudu při výkladu procesního práva" kasačním stížnostem vyhověl a usnesení krajského soudu zrušil. O nákladech řízení v rozsudcích nerozhodoval. 21. senát v těchto řízeních vyhodnotil, že obě řízení vedená u krajského soudu spolu skutkově úzce souvisí (proto není naplněný pojmový znak "opakovaného zastupování v různých věcech"), přičemž není ani možné zcela přehlížet blízký příbuzenský vztah mezi stěžovatelem a obecným zmocněncem.
8. Naproti tomu o třetí kasační stížnosti stěžovatele rozhodl 4. senát Nejvyššího správního soudu tak, že vůbec nezkoumal kritéria její přípustnosti, kasační stížnost zamítl a rozhodl o tom, že stěžovateli vrací vybraný soudní poplatek. V napadeném rozsudku 4. senát konstatoval, že pojmový znak "opakovaného zastupování v různých věcech" naplněný je, přičemž blízký příbuzenský vztah mezi stěžovatelem a obecným zmocněncem je bez významu, neboť pro posouzení věci je rozhodující kritérium objektivní, nikoliv kritérium subjektivní. Nevysvětlil přitom odklon od předcházejících závěrů v rozsudcích 21. senátu a bez předložení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu rozhodl odlišně.
9. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že 4. senát doručil vedlejšímu účastníkovi kasační stížnost za účelem jeho případného vyjádření. Vedlejší účastník svého práva využil, a ke kasační stížnosti se vyjádřil (viz bod 9 napadeného rozsudku). Toto vyjádření však 4. senát stěžovateli nezaslal a znemožnil mu tak realizovat jeho procesní práva.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
10. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení.
11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nesouhlasí s názorem stěžovatele, že porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a kontradiktornosti řízení tím, že mu nezaslal vyjádření vedlejšího účastníka ke kasační stížnosti, neboť z jeho vyjádření je zřejmé, že nepolemizoval s obsahem kasačních námitek a nevznesl ani žádnou argumentaci, jíž by mohl ovlivnit úvahy soudu při rozhodování ve věci. Nejvyšší správní soud však přisvědčil námitce stěžovatele, že 4. senát při svém rozhodování opomenul rozsudky ze dne 30. 5. 2025 č. j. 21 As 41/2025-19 a ze dne 29. 5. 2025 č. j. 21 As 18/2025-20, a za situace, kdy na ně neupozornil ani stěžovatel, vydal ústavní stížností napadený rozsudek, který je s nimi v rozporu, aniž by věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Připustil, že tímto postupem došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.
12. Soudkyně zpravodajka zaslala doručené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnosti repliky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem, který je zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. I. Obecná východiska
14. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a právní jistoty, která neoddělitelně patří ke znakům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech. Jinak vyjádřeno, z těchto ustanovení vyplývá princip předvídatelnosti rozhodování, který "znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně" (viz nálezy ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16, bod 16; ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17, bod 25; ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1966/18, bod 14).
15. V obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech nežádoucí. Jak Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota jsou ovlivňovány nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, a to především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (viz nálezy ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05; ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 9). Rovnost a předvídatelnost přitom Ústavní soud nevnímá absolutně, neboť i dvě rozdílná řešení (v rovině tzv. podústavního práva) v téže věci mohou být ústavně konformní. Je však nutné, aby odlišné řešení bylo řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněno (viz nálezy ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17, bod 32; ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15, bod 18).
16. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Právo na zákonného soudce však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem posud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je totiž ze své podstaty jevem výjimečným, neboť takovouto změnou je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud samotný zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak (viz nálezy ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2866/15, ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 779/24).
17. Ústavní soud připomíná, že podle § 17 odst. 1 s. ř. s. dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce zaručeného stěžovateli v čl. 38 odst. 1 Listiny.
V. II Aplikace na posuzovanou věc
18. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti procesnímu usnesení krajského soudu, kterým nepřipustil zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem. Ústavní soud si je vědom toho, že ve vztahu k opakovanému zastupování obecným zmocněncem je rozhodující individuální posouzení každého konkrétního případu. Avšak v jiných srovnatelných procesních věcech stěžovatele, týkajících se jeho zastupování totožným obecným zmocněncem, Nejvyšší správní soud rozsudky č. j. 21 As 41/2025-19 a č. j. 21 As 18/2025-20 rozhodnutí krajského soudu zrušil. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že v řízeních stěžovatele vedených u krajského soudu není naplněn pojmový znak opakovaného zastupování v různých věcech, neboť řízení stěžovatele spolu skutkově úzce souvisí. Dále vyhodnotil, že není ani možné zcela přehlížet blízký příbuzenský vztah mezi stěžovatelem a obecným zmocněncem. V napadeném rozsudku, při totožnosti obecného zmocněnce, dospěl 4. senát Nejvyššího správního soudu naopak k závěru o zjevném dlouhodobém a opakovaném zneužití institutu obecného zmocnění stěžovatelem. Příbuzenský vztah stěžovatele a obecného zmocněnce považoval 4. senát za bezvýznamný (bod 21 napadeného rozsudku).
19. Rozpor v rozhodování senátů Nejvyššího správního soudu porušil princip ochrany legitimního očekávání stěžovatele, založeného závěry rozsudků 21. senátu Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud si je vědom toho, že i přes skutkovou podobnost případů lze dospět k odlišnému právnímu výkladu, neboť úkolem soudce je vždy hledat správný výklad práva. Na tuto povinnost nelze rezignovat prostou akceptací závěrů vyslovených v již rozhodnutých případech. V případě odlišného právního posouzení je však senát Nejvyššího správního soudu povinen věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Tuto svou povinnost podle § 17 s. ř. s. nyní 4. senát nesplnil a v napadeném rozsudku rozhodl odlišně od již vydaných rozsudků 21. senátu, aniž by věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
20. Nejvyšší správní soud jako soud sjednocující judikaturu (podobně jako Nejvyšší soud) by měl znát svou vlastní judikaturu a vypořádat se s ní bez ohledu na to, zda se jí účastníci řízení sami dovolávají (viz nález ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1338/25, bod 34).
21. Námitku stěžovatele o nemožnosti realizovat jeho procesní práva z důvodu nezaslání vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud neřešil vzhledem ke kasaci napadeného rozsudku z výše uvedených důvodů.
22. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, který při odlišnosti právního posouzení případu stejného stěžovatele, který byl skutkově totožný, nepředložil věc rozšířenému senátu k posouzení, a tím porušil právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Řízení bylo zatíženo vadou dosahující ústavní intenzity, neboť popsaná situace nastala při rozhodování více senátů vrcholného článku soudní soustavy.
VI.
Závěr
23. Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože nezohlednil dřívější rozsudky jiného svého senátu a rozhodl o stejné právní otázce jinak. Tím porušil stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Úkolem 4. senátu Nejvyššího správního soudu nyní bude zohlednit dřívější rozsudky 21. senátu a posoudit rozhodnou otázku tak, že buď bude následovat právní závěry v dřívějších rozsudcích 21. senátu, nebo předloží věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadený rozsudek v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. května 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu
|
|