Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů P. T., t. č. Věznice Ostrov, a T. Č., obou zastoupených JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 4 Tdo 565/2023-578, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2022 č. j. 12 To 192/2022-452 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. října 2022 č. j. 3 T 139/2022-332, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 17 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") uznáni vinnými ze spáchání přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 a 3 písm. a) téhož zákona. Přečinu se dopustili dne 1. 8. 2022 kolem 12.00 hodin, kdy na sociální síti Meta Platforms z uživatelského účtu nesoucího jméno "X", jenž je spravován stěžovatelem T. Č., živě vysílali v přímém přenosu audiovizuální snímek. V něm společně dehonestovali občany Ukrajiny a své posluchače vybízeli, aby proti Ukrajincům projevovali nenávist a odpor. Stěžovatel P. T. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a stěžovatel T. Č. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu částečně zrušil a rozhodl o trestu sám, a to pouze ve vztahu ke stěžovateli T. Č. ve výroku o trestu. Podle krajského soudu by totiž uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli T. Č. bylo nepřiměřeně přísným potrestáním s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovateli T. Č. tak uložil trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 2 roky.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na obhajobu a právo na svobodu projevu. Řízení před obecnými soudy podle stěžovatelů trpí řadou vad týkajících se místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že živé vysílání stěžovatelů bylo natočeno v Kladně, mělo daný případ dozorovat státní zastupitelství v Kladně, nikoliv státní zastupitelství na Praze 1, a o vazbě měl potom rozhodnout Okresní soud v Kladně, nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1.
6. Dále stěžovatelé uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Na závěr stěžovatelé porovnávají své výroky s výrokem senátorky Miroslavy Němcové, který byl řešen v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1168/23. Docházejí k závěru, že orgány činné v trestním řízení a následně i soudy rozhodovaly rozdílně, třebaže podle jejich názoru šlo skutkově o podobné věci. Zatímco výroky zaměřené proti Rusům potrestány nebyly, tak za výroky proti Ukrajincům byli stěžovatelé shledáni trestně odpovědnými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, až na výjimku uvedenou v bodu 8. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. V rozsahu, ve kterém krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzované věci nestalo.
10. Stěžovatelé namítají vady místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Ty mají spočívat v tom, že byl vzhledem k místu natočení videa (okres Kladno) příslušný policejní orgán v Kladně a dozorovat věc mělo státní zastupitelství v Kladně. Byť není místní příslušnost dovolacím důvodem podle § 265b trestního řádu, Nejvyšší soud se touto námitkou stěžovatelů stručně zabýval a vysvětlil, proč byla respektována všechna procesní pravidla a že k tvrzeným vadám nedošlo. Ústavní soud se s tímto odůvodněním dovolacího soudu ztotožňuje a porušení procesních pravidel, resp. práv plynoucích z čl. 40 Listiny, neshledal. Stěžovatelé navíc žádnou ústavněprávní argumentaci v tomto směru nepředkládají.
11. Stěžovatelé dále namítali nesprávnou aplikaci judikatury ESLP ve vztahu k svobodě projevu. Svoboda projevu představuje konstitutivní znak pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce [nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 (N 44/64 SbNU 521), bod 19].
12. Podstatou argumentace stěžovatelů je, že trestněprávní postižení jejich projevů publikovaných na veřejné síti Meta Platforms je v rozporu s jejich ústavně zaručenými právy, zejména se svobodou projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu Ústavní soud uvádí následující. Svoboda projevu je obecně zaručená čl. 17 odst. 1 Listiny a konkretizovaná v odst. 2 téhož článku. Zároveň však čl. 17 odst. 4 Listiny stanoví, že svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
13. Výkon ústavně garantovaného práva na svobodu projevu proto není absolutní a za vymezených podmínek může být omezen, pokud se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu již zmiňovaného čl. 17 odst. 4 Listiny. Svoboda projevu podléhá omezení a stát může do této svobody jednotlivce zasáhnout, pokud je takové omezení stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a je v demokratické společnosti nezbytné. V zájmu ochrany práv a svobod druhých je tak omezena svoboda projevu například ustanoveními soukromého práva, jakož i ustanoveními trestního práva, a to s důsledky, které zákon v tomto směru předpokládá. Příkladem druhé zmiňované skupiny je i § 356 trestního zákoníku, který stanovuje trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, kdy jednotlivec za určitou formu projevu, která naplňuje tuto skutkovou podstatu, může být shledán trestně odpovědný za takový projev. Je úlohou obecných (trestních) soudů předmětné ustanovení v každé jednotlivé věci ústavně konformním způsobem interpretovat a aplikovat. Soud musí všechny zmiňované předpoklady náležitým způsobem vyhodnotit, když všechna omezení svobodného projevu provedená toliko zákonem je přitom třeba vykládat s respektem právě ke svobodnému projevu (viz bod 21 nálezu ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 771/22).
13. Podle judikatury ESLP se svoboda projevu (čl. 10 odst. 1 Úmluvy) vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Von Hannover proti Německu (č. 2) ze dne 7. 2. 2012, stížnost č. 40660/08 a 60641/08, bod 101; obdobně též bod 24 nálezu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711)]. Současně však svoboda projevu podléhá omezením (čl. 10 odst. 2 Úmluvy) a nevztahuje se mj. na extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech).
14. ESLP v tomto směru zdůraznil, že v demokratické společnosti může být považováno za nezbytné sankcionovat a předcházet všem formám projevů, které propagují, vyvolávají, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na nesnášenlivosti jinakosti, a to i prostřednictvím norem trestního práva (rozsudek ESLP ve věci Budinova a Chaprazov proti Bulharsku ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 12567/13, bod 90, či Erbakan proti Turecku ze dne 6. 7. 2006, stížnost č. 59405/00, bod 56). ESLP opakovaně v této souvislosti uvádí, že projevy směřující k vyvolání rasové nenávisti nepožívají ochrany podle čl. 10 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Perinçek proti Švýcarsku ze dne 15. 10. 2015, stížnost č. 27510/08, bod 230). Zejména v současné internetové době se takové projevy mohou šířit po celém světě během několika sekund a někdy zůstávají trvale dostupné na veřejné internetové síti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Delfi AS proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015, stížnost č. 64569/09, bod 110).
15. Ústavní soud rekapituluje, že se obecné soudy v daném případě zabývaly naplněním skutkové podstaty přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jine´ skupiny osob a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 355 a § 356 trestního zákoníku. Výroky a formu audiovizuálního záznamu z živého vysílání označily soudy za hate crime. Své závěry přitom obecné (trestní) soudy náležitým způsobem odůvodnily. Ústavní soud v tomto směru sdílí názor Nejvyššího soudu, že učiněné projevy z hlediska jejich závadnosti z pohledu trestního práva svědomitě vyhodnotily. Omezení, ke kterému v této věci došlo, předpokládá zákon a zároveň sleduje legitimní cíl ochrany práv jiných. Nezbytnost zásahu byla posouzena na základě způsobu, intenzity, obsahu a dosahu vyjádření stěžovatelů, které bylo učiněno na sociální síti Meta Platforms a bylo veřejnosti plně přístupné. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s výše nastíněnými východisky. Obecné soudy se v nich zabývaly námitkami stěžovatelů (tvrzením, že projev stěžovatelů není nenávistný, srovnávání s jinými projevy aj.), podrobně je vypořádaly, a lze na ně proto v podrobnostech odkázat.
16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti taktéž odkazují na usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1168/23. K tomu Ústavní soud předesílá, že obecně platí, že každý případ je nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétní věci. Za stěžejní považuje, zda soudy v jejich věci dostatečným způsobem - jasně a srozumitelně - vysvětlily, proč projev stěžovatelů pod rozsah svobody projevu nespadá a proč je dána jejich trestní odpovědnost. Případné srovnání s projevem Miroslavy Němcové není pro posouzení omezení svobody projevu, respektive trestní odpovědnosti stěžovatelů významné; významné je právě odůvodnění konkrétních závěrů obecných (trestních) soudů.
17. Ústavní soud proto konstatuje, že soudy v posuzované věci nepochybily, pokud konstatovaly, že výroky stěžovatelů nejsou projevem chráněným ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny, resp. čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Shodně Ústavní soud uvádí, že závěry obecných (trestních) soudů jsou v souladu s jeho judikaturou i judikaturou ESLP.
18. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Zčásti (bod 8 výše) pro svou nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu, neboť nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
|
|