Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. arch.
Z. L., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze dne 27. 3. 1998,
za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 331/96, ze
dne 27. 3. 1998, se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"), zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným
rozsudkem sice krajský soud ve výroku o věci samé změnil částku,
kterou je stěžovatel povinen zaplatit žalobci, když oproti
rozsudku soud I. stupně - Městského soudu v Brně, čj. 13
C 267/93-58, ze dne 4. 4. 1996 - tuto částku snížil z 30.687,- Kč
a úroky na 26.025,- Kč a úroky a změnil i výši náhrady nákladů
řízení, celkově však fakticky rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil, a proto proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo
přípustné dovolání. Stěžovatel v ústavní stížností napadeném
rozsudku spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, a proto
se se svým návrhem obrátil na Ústavní soud.
Stěžovatel předně uvádí, že mu krajský soud svým postupem
a rozhodnutím v této věci upřel právo domáhat se soudní ochrany
u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění, jak je učinil
soud I. stupně, a která tento soud čerpal nejen z listinných
důkazů, ale i z výpovědí svědků. Odvolací soud totiž v rozporu se
zásadami přímosti a ústnosti změnil hodnocení důkazů provedených
před soudem prvního stupně a dospěl k jiným skutkovým zjištěním,
které vedly i chybným právním závěrům. Tímto postupem krajský soud
podle stěžovatele nerespektoval zásadu nezávislosti a nestrannosti
soudu a zásadu spravedlivého projednání věci, jak je zakotvena
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť zcela neobjektivně a subjektivně
učinil nová skutková zjištění, jež nebyla založena na osobních
poznatcích soudců o výpovědích svědků a účastníků řízení, a nemohl
tedy, jak by odvolací soud měl učinit, přihlédnout i k dalším
okolnostem, které mají vliv na posouzení věrohodnosti důkazů.
Odvolací soud tak při změně hodnocení důkazů postupoval
i v rozporu s dosavadní soudní praxí (R 64/1966 a R 92/1968).
Konečně mu, jak dále stěžovatel uvádí, krajský soud odepřel svým
rozhodnutím ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst.
1 Listiny, když žalobci přiznal promlčené majetkové právo, ačkoliv
se stěžovatel promlčení tohoto práva před soudem dovolával.
Odvolací soud učinil závěr, že nárok žalobce byl žalobou, podanou
u soudu dne 26. 8. 1993, uplatněn včas před uplynutím dvouleté
subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 o. z., ve znění
před novelou, když tato lhůta podle názoru odvolacího soudu počala
běžet teprve 7. 4. 1993, kdy stěžovatel odmítl výzvu žalobce
k úhradě žalované částky. Počátek běhu subjektivní lhůty však
v dané věci nelze stanovit k uvedenému dni, neboť je závislý na
tom, o jakou formu neoprávněného majetkového prospěchu se jedná.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se mělo
jednat o neoprávněný majetkový prospěch získaný stěžovatelem bez
právního důvodu ve smyslu § 451 o. z., ve znění před novelou.
I když tvrdí, že se o neoprávněný majetkový prospěch nejednalo
vůbec, pak připomíná, že žalovaná částka byla poukázána prodejní
firmě na úhradu kupní ceny stěžovatelem kupovaného zařízení,
a nikoliv přímo stěžovateli, resp. na jeho účet. Pak by se však
podle stěžovatele mohlo jednat jen o majetkový prospěch podle
§ 454 o.z., ve znění před novelou. Žalobci tedy bylo od počátku
známo, že plnil za stěžovatele a v jakém rozsahu, a subjektivní
promlčecí lhůta počala tedy běžet již ke konci roku 1990 a nikoliv
až v roce 1993. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje
zrušení stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Brně a připojil si spis Městského
soudu v Brně, sp. zn. 13 C 267/93.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně
především odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je
podle něj zřejmé, že vycházel ze stejných skutkových zjištění jako
soud prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu hodnocení
vzájemných vztahů mezi účastníky. Tuto změnu nelze považovat za
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jediná změna skutkových zjištění
se týkala jen kursu devizového trhu a byla podložena přípisem ČNB,
pobočka Brno. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
Z obsahu připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že
soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že 29.
11. 1990 a 4. 12. 1990 poskytl žalobce stěžovateli (žalovanému)
částku 1.624,53 DM ze svého devizového účtu k nákupu
fotografických potřeb. Tomuto úkonu předcházelo jednání žalobce
s E. K. dne 26. 11. 1990, které se uskutečnilo za přítomnosti
bratra žalobce a stěžovatele. Při tomto jednání byla uzavřena
dohoda, podle které se K. zavázal převést na žalobce své nájemní
právo k bytu a žalobce mu proto půjčil částku, která je v písemné
dohodě uvedena ve výši 60.000,- Kč. Současně však došlo
k uzavření ústní dohody o tom, že žalobce tímto způsobem uhradí
i pohledávku stěžovatele vůči K. ve výši 30.000,- Kč. V tomto
směru, když tato část skutkového děje byla sporná, vycházel soud
I. stupně i z výpovědi E. K., jehož výslech provedl a jehož
výpovědi uvěřil. Uzavření ústní dohody svědčí podle něj
i skutečnost, že k poskytnutí žalované částky žalobcem došlo
bezprostředně poté, jak vyplývá z data na objednávce
fotografických přístrojů a materiálů. Městský soud v Brně tak
dospěl k závěru, že k uzavření takové dohody, jak tvrdí stěžovatel
a popírá žalobce, došlo, ale nelze ji považovat za platnou,
protože jak převzetí dluhu, tak i postoupení pohledávky musí být
uzavřeny v písemné formě. Pokud tedy došlo k uzavření takovéto
dohody a následně bylo na základě ní plněno, jednalo se
o neoprávněný majetkový prospěch a ten je stěžovatel povinen
žalobci vydat. Odvolací soud, který věc přezkoumával na podkladě
odvolání stěžovatele, pak vyšel z dokazování provedeného soudem
prvního stupně, ale neztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu
I. stupně a z něho plynoucími závěry, neboť tímto soudem učiněný
závěr, že žalobce převzal dluh E. K. vůči stěžovateli, neměl podle
něj přesvědčivou oporu ve skutkových zjištěních. Stěžovateli se
tedy, podle názoru odvolacího soudu, nepodařilo prokázat, že
k výše uvedenému uzavření dohody o převzetí dluhu došlo, byť pouze
v ústní formě. Nemohlo pak tedy dojít ani k následkům z toho
plynoucím, jak je dovodil soud I. stupně. Podle odvolacího soudu
však ani žalobce své tvrzení o tom, že žalovanou částku plnil na
základě ústně uzavřené dohody o půjčce, neprokázal. Nesporná je
tak pouze skutečnost, že žalobce poskytl stěžovateli ze svého
devizového konta v závěru roku 1990 částku 1.624,53,- DEM na
pořízení fotografických přístrojů a materiálu, a že žalovaný tuto
částku převzal a dosud ji nevrátil. Jelikož pak nebyl v řízení
prokázán žádný právní důvod tohoto plnění, je nutno ho posoudit
podle ustanovení § 451 a násl. o. z., o neoprávněném majetkovém
prospěchu, ve znění před novelou. Žalobní návrh je tedy podle
názoru odvolacího soudu důvodný, když stěžovatelem vznesené
námitce promlčení uplatněného nároku nepřisvědčil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že mu
krajský soud svým postupem a rozhodnutím upřel jeho právo na
soudní ochranu u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny, když se odchýlil od skutkových zjištění učiněných
soudem I. stupně, změnil tak hodnocení provedených důkazů před
tímto soudem, které pak vedly i k chybným právním závěrům,
a porušil tak i zásadu spravedlivého projednání věci zakotvenou
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedené články Listiny a Úmluvy, obsahují
zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné
náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání
práva dbal stanoveného, tj. zákonného, postupu. Takovým postupem
je třeba rozumět bezvýhradné a bezvýjimečné respektování předpisů.
Obecnému soudu přináleží provést hodnocení důkazů podle ustanovení
§ 132 o.s.ř. a zvážit, zda a nakolik dosavadní stav dokazování
odůvodňuje učiněná skutková zjištění a z nich pak vyvodit právní
hodnocení a závěry. Ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. a zavedené
judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě
svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je
nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak
rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého
důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu
vykročil, když výpověď svědka K. sám neprovedl, pak při hodnocení
důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou
vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného
a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud stěžovatel dále namítal porušení svých ústavně
zaručených práv v souvislosti s tím, že obecný soud přiznal
žalobci promlčené majetkové právo, ačkoliv se stěžovatel promlčení
tohoto práva před soudem dovolával, pak k této námitce Ústavní
soud stanovisko vyjádřit nemůže, neboť obecné soudy zatím stranou
své pozornosti ponechaly tvrzení stěžovatele (které však zatím
nebylo vyvráceno), totiž to, že žalobcem sporná částka byla
poskytnuta nikoliv přímo stěžovateli, nýbrž na účet firmy A.,
a.s., u které stěžovatel objednal dodání fotografických přístrojů
a filmů pro svůj ateliér, a soudy se tudíž nezabývaly ani možností
aplikace ustanovení § 454 o.z., upravující skutkovou podstatu
týkající se neoprávněného majetkového prospěchu získaného plněním
za jiného, přitom případné použití tohoto ustanovení na daný
případ by nepochybně mělo vliv na posuzování počátku běhu
subjektivní promlčecí doby tak, jak to ve své stížnosti naznačuje
stěžovatel, a tudíž i na závěr o tom, zda žalobcem uplatněné právo
bylo či nebylo promlčeno.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti
vyhověl, neboť má za to, že právům stěžovatele zatím nebyla
poskytnuta dostatečná soudní ochrana, a stížností napadené
rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 29. května 2000
|
|