Ústavní soud
rozhodl dne 11. října 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti L. N., proti rozsudkům Okresního soudu
v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj. 23 C 178/95-71, Krajského soudu
v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 12. 1998, čj. 12 Co
376/98-91, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, čj. 2 Cdon
216/97-58, za účasti 1) Okresního soudu v Olomouci, 2) Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení,
a vedlejšího účastníka Zepter International, s. r. o., Husova 11,
370 57 České Budějovice, zastoupeného JUDr. R. M., advokátem AK,
Českobratrská 13, 729 47 Ostrava, za souhlasu účastníků bez
ústního jednání, takto:
Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj.
23 C 178/95-71, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 15. 12. 1998, čj. 12 Co 376/98-91, se zrušují.
Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. 5. 1997, čj. 2 Cdon 216/97-58, se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozsudkům obecných soudů stěžovatelka setrvává na svém stanovisku,
že vzhledem k ujednáním obsaženým v kupní smlouvě ze dne 2. 6.
1992 byla i jako kupující oprávněna od smlouvy odstoupit,
a dovozuje proto, že uvedenými rozsudky zavazujícími ji uhradit
kupní cenu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to
rovněž do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen "Úmluva").
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 1999
uvedl, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu se závazným
právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, takže
za tohoto stavu věci nemohlo dojít k porušení ústavních práv
stěžovatelky. Z uvedeného důvodu navrhuje proto odmítnutí ústavní
stížnosti.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 1999
poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nemá, co by
k němu doplnil.
Vedlejší účastník Zepter International, s. r. o., uvedl ve
svém vyjádření ze dne 29. 7. 1999, a to mimo jiné, to, že při
interpretaci ustanovení § 35 občanského zákoníku lze dospět
k jedinému závěru, totiž, že ujednání kupní smlouvy opravňovalo
k odstoupení od smlouvy pouze vedlejšího účastníka jako
prodávajícího, nikoli však stěžovatelku. Přirozenoprávní ochrany
svých práv se může stěží dovolávat ten, kdo sám porušil jeden ze
základních přizenoprávních aspektů, a to princip "pacta sunt
servanda". Navíc nelze pominout ani to, že okresní i krajský soud
rozhodovaly v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího
soudu ČR, byť je jistě kupodivu, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje
takřka identické spory odlišně. Ze všech uvedených důvodů navrhuje
proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu 23 C 178/95 Okresního soudu v Olomouci Ústavní
soud zjistil, že žalobou došlou tomuto soudu dne 2. 6. 1995
domáhal se vedlejší účastník Zepter International, s. r. o.,
v Českých Budějovicích uložení povinnosti stěžovatelce zaplatiti
mu částku 72 339,-- Kč s přísl. jako kupní cenu z uzavřené kupní
smlouvy ze dne 2. 6. 1992. Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze
dne 28. 11. 1995, čj. 23 C 178/95-21, a Krajského soudu
v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 6. 1996, čj. 12 Co
68/96-43, byla tato žaloba zamítnuta, nicméně shora uvedeným
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byly oba tyto rozsudky zrušeny a věc
byla vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR konstatuje, že obsah
smluvního ujednání lze správně vyložit ve smyslu vykládacího
pravidla v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku pouze jako
dohodnutou možnost odstoupení od smlouvy žalobcem (prodávajícím)
v případě porušení povinnosti stěžovatelky, nikoli tedy
stěžovatelkou, u které tato možnost je vyloučena. Řídíce se tímto
názorem Nejvyššího soudu ČR, rozhodly posléze Okresní soud
v Olomouci a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
napadenými rozsudky tak, že stěžovatelce byla uložena mimo jiné
povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 72 339,-- Kč s přísl.
Po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydal tento
soud následně dne 31. 3. 1998 pod sp. zn. 3 Cdon 1398/96 rozsudek
publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1999, jenž má sjednocující
povahu a funkci také u sporů, v nichž jako žalobkyně vystupuje
Zepter International, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích.
V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že pojmu storna
kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou
je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět
pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků
od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez
uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na
základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku),
nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která
učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila,
neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo,
které jí podle smlouvy náleželo.
O takový případ jde i v projednávané věci, v níž, jak Ústavní
soud zjišťuje z obsahu kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1992, účastníci
této smlouvy v ní mimo jiné ujednali, že při nezaplacení dvou po
sobě jdoucích splátek ztrácí kupující právo na bonus, při
nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva
zrušena v neprospěch kupujícího. V případě storna kupní smlouvy je
kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny
zboží. Pojem storna kupní smlouvy je i v daném případě
v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci (uhrazení vzniklých
nákladů ve výši 25 % smluvní ceny zboží) třeba vyložit v souladu
s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR tak, že
i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy
odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení
důvodů. Jestliže tedy dopisem ze dne 17. 6. 1992 stěžovatelka od
této kupní smlouvy odstoupila, přičemž jako důvod odstoupení od
smlouvy uvedla rodinné důvody, potom tím jen vykonala právo, které
jí podle smlouvy náleželo, a neporušila proto žádnou smluvní
povinnost. K uvedenému Ústavní soud dodává, že zrušení kupní
smlouvy je při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek ve
smlouvě ze dne 2. 6. 1992 formulováno jako faktum, kdy je při
nejmenším irelevantní to, který z účastníků smlouvy takový projev
vůle vůbec učiní.
Tím, že soudy prvého a druhého stupně v rozporu s nyní již
konstantní judikaturou a také názorem Ústavního soudu dospěly
k opačném závěru a zavázaly stěžovatelku k zaplacení kupní ceny,
porušily tím její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst.
1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto
z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení těchto ústavně
zaručených práv podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl a napadená rozhodnutí těchto soudů podle ustanovení § 82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Ústavní stížnost, pokud směřovala proti napadenému rozsudku
Nejvyššího soudu ČR, byla pro zjevnou opožděnost podle ustanovení
§ 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. října 1999
|
|