Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Jaromírem Jirsou, ve věci návrhu Marie Konečné, právně zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Společné advokátní kanceláře v Brně, Brno, Údolní 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015, č. j. 30 Cdo 999/2015-167, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním, označeným jako ústavní stížnost, směřujícím proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-137, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-143, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, ze dne 20. června 20112, č. j. 28 C 192/2010-103, zrušena a věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
V projednávaném případě došlo, v důsledku opravného prostředku státního zástupce, k vrácení věci k dalšímu projednání před nalézacím soudem, přičemž s daným rozhodnutím navrhovatelka nesouhlasí. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku na vyčerpání všech předchozích procesních prostředků, které právní řád navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje [(§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Podmínka uvedená v ustanovení § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, tedy vyžaduje před podáním ústavní stížnosti využití všech možností, které mohou vést k požadované nápravě, a které zákony k ochraně práva poskytují (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimkou je návrh na obnovu řízení a mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stručně řečeno je ústavní stížnost procení nástroj, který je možno použít teprve poté, co navrhovatelka vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech s možnostmi soudního řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do ukončení řízení, průběžnou kontrolu danou tím kterým soudním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy České republiky, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
V současné chvíli je věc přikázána k projednání soudu prvního stupně, a navrhovatelce přísluší veškeré procení nástroje, včetně odvolání a dovolání. Teprve v případě, kdy ani poté nebude mít navrhovatelka za to, že v její věci došlo k porušení jeho zaručených práv, bude, v souladu s principem subsidiarity, povolán Ústavní soud k rozhodování o jejím návrhu. Do té doby však není pro zásah Ústavního soudu prostor.
Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj
|
|