IV.ÚS 3086/16 ze dne 27. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřiny Šejnové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54 Rybitví, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. června 2016 č. j. 20 Cdo 5422/2015-86, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 30. června 2015 č. j. 23 Co 239/2015-58 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. března 2015 č. j. 34 EXE 3315/2014-40, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka Jiřina Šejnová v ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva uvedená v čl. 36 odst. 1 (zaručující právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu) a čl. 37 odst. 3 (účastníci řízení jsou si rovni) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 34 EXE 3315/2014-40 rozhodl ve věci oprávněné Urso Group S. E. (dále jen "oprávněná") proti povinnému Jiřímu Šejnovi o návrhu bývalé manželky povinného Jiřiny Šejnové na zastavení exekuce tak, že tento návrh zamítl. Soud dospěl k závěru, že pro zastavení exekuce nejsou dány podmínky a to ani v rozsahu exekučních příkazů postihujících pohledávky z účtů u peněžních ústavů, neboť jde o pohledávky z účtů současné manželky povinného, Šarloty Šejnové. V případě prodeje nemovitých věcí okresní soud konstatoval, že procesní obrana Jiřiny Šejnové spočívající v tvrzení, že pohledávka vznikla až po rozvodu manželství povinných, tedy že závazek nespadá do společného jmění manželů, musí mít podobu excindační (vylučovací) žaloby.

Současně okresní soud poznamenal, že nemůže komplexně hodnotit platnost rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněným a povinným, ale může se zabývat jen tím, jestli v rozhodčím řízení byla dána pravomoc rozhodce spor rozhodnout či nikoliv.

V projednávané věci dospěl soud k závěru, že výběr rozhodce proběhl transparentně, neboť výslovně byl uveden jen jeden rozhodce, Mgr. Pavel Štembrok, který následně spor rozhodoval a vydal rozhodčí nález, jež byl exekučním titulem.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30. 6. 2015 č. j. 23 Co 239/2015-58 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s právním posouzením pravomoci výše uvedeného rozhodce rozhodovat předmětný spor. Důvod pro zastavení exekuce z důvodu vady exekučního titulu tak i podle jeho názoru není dán. Odvolací soud rovněž souhlasil s názorem okresního soudu, že možnost domáhat se zastavení exekuce na majetek ve společném jmění manželů je omezena na uplatnění excindační žaloby.

Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatelky odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 15. 6. 2016 č. j. 20 Cdo 5422/2015-86.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká porušení jejich povinnosti interpretovat ve věci aplikovaná ustanovení právních předpisů zákonu odpovídajícím způsobem a namítá nerespektování platné judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Soudy údajně nesprávně "pochopily" obsah její žaloby, kterým se domáhala vyloučení sebe jako dřívější manželky povinného z exekučního řízení, přičemž prý soudy rozhodovaly jen o návrhu na zastavení exekuce.

Podle názoru stěžovatelky je v projednávané věci podstatná skutečnost, že exekučním titulem v zahájeném exekučním řízení je rozhodčí nález ze dne 23. 6. 2014 č. j. 2/14, jímž bylo rozhodnuto o směnce ze dne 31. 10. 2012. Manželství povinných však bylo již dříve pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 89/2011 dne 19. 12. 2011. Závazek na zaplacení částky 1 047 716,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 16. 5. 2013 tak vznikl až mnoho měsíců po rozvodu manželství povinných osob. Z tohoto důvodu považuje stěžovatelka provedení exekuce zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném vlastnictví povinných osob za protiprávní. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14.

IV.

Ústavní soud nejprve ověřil, že ústavní stížnost je podána včas a splňuje veškeré formální požadavky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k jejím tvrzením o porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod však dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje tvrzení a námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy, aniž však reaguje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž ve věci rozhodující soudy podrobně, jasně a srozumitelně vyložily důvody, které je vedly k jejich zamítavému rozhodnutí. V napadených rozhodnutích nejen vysvětlily nesprávnost procesní obrany stěžovatelky (vyloučení osoby povinné, kterou v dané věci je i bývalá manželka povinného, nebylo možné, vyloučit lze jen věci, práva či majetkové hodnoty, a to navíc za situace, v níž stěžovatelka měla k ochraně svých majetkových práv dispozici odpovídající procesní prostředek - vylučovací žalobu), ale i naznačily postup, jímž by se stěžovatelka při ochraně svých vlastnických práv mohla ubírat.

Je nutné zdůraznit, že obecné soudy rozhodovaly ve věci podle platné právní úpravy platné do 30. 6. 2015, tedy přede dnem účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 139/2015 Sb., která až s účinností od 1. 7. 2015 připouští, aby se manžel (manželka) povinného přímo domáhal (domáhala) zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže je výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů, i když vymáhanou pohledávku z tohoto majetku nelze (přímo) uspokojit.

Stěžovatelka měla v době rozhodování odvolacího soudu stále evidován nemovitý majetek v ideálním spoluvlastnictví se svým bývalým manželem. Za této situace tedy buď mohla stěžovatelka podat vůči tomuto majetku vylučovací žalobu, nebo přikročit k rozdělení společného jmění. Nelze tedy oponovat až v řízení exekučním jen námitkami, že pohledávka vznikla až po zániku manželství a tedy její uspokojení ze společného jmění dřívějších manželů není možné, ale bylo nutné využít i v té době dostupné procesní prostředky k tomu, aby stěžovatelka ochránila svá práva a majetkové hodnoty.

Poukaz stěžovatelky na závěry uvedené v nálezu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 1/14 na projednávanou věc nedopadají, neboť se týkají jiné skutkové a procesní situace. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila základní práva stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu