IV.ÚS 3088/15 ze dne 19. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti AREMSI s. r. o. se sídlem v Brně, Příkop 843/4, zastoupené Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 19/2015-A-74, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 VSPH 1803/2014-A-53, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, č. j. MSPH 59 INS 34251/2013-A-38, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve slovech, takto:

Řízení o návrhu na zrušení ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve slovech "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)" spojeném s ústavní stížností se zastavuje; ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2014, č. j. MSPH 59 INS 34251/2013-A-38, zamítl návrh stěžovatelky jako insolvenčního navrhovatele (věřitele) na zjištění úpadku dlužníka EP Line SE. Vyšel ze zjištění, že podkladem řízení jsou spory mezi stěžovatelkou a dlužníkem vyplývající ze smlouvy o výhradní distribuci výrobků Spin Master v Česku a na Slovensku. Uzavřel, že stěžovatelka neosvědčila ani svoji splatnou pohledávku za dlužníkem, ani úpadek dlužníka; insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací, o což stěžovatelka fakticky usilovala. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 VSPH 1803/2014-A-53, usnesením městského soudu potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 19/2015-A-74, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu.

Proti usnesením obecných soudů všech tří stupňů se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 17. 10. 2015, v níž navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil; současně navrhla zrušení výše uvedené části ustanovení občanského soudního řádu. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v závěru nalézacího i odvolacího soudu, že v řízení nebyly osvědčeny předpoklady pro rozhodnutí o úpadku dlužníka. Obecné soudy navíc neprovedly veškeré důkazy, které stěžovatelka navrhovala; mimoto brojí proti tomu, že o odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto jen předsedou senátu (nikoli senátem).

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem; rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; pro přezkum je relevantní výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti.

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Na pozadí jejího obchodního sporu s dlužníkem ohledně distribučních práv k výrobkům Spin Master na českém a slovenském trhu a rozboru skutkových i právních okolností věci ústavně konformním způsobem odůvodnily závěr, že stěžovatelkou nebyly osvědčeny náležitosti úpadku dlužníka, jak jsou vymezeny v § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. Obecné soudy správně poukázaly na to, že insolvenční řízení nemůže nahrazovat řízení nalézací, jinými slovy k ověření tvrzení ohledně úpadku nelze provádět rozsáhlé a složité dokazování ohledně účetnictví dlužníka a skutečně realizovaných prodejů, jak stěžovatelka navrhovala. Vyjádřily domněnku, že insolvenční návrh měl primárně řešit osobní spor s dlužníkem a sanovat podnikatelský neúspěch stěžovatelky. Nejvyšší soud pak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud její dovolání odmítl pro absenci zákonných náležitostí, které ostatně ani v ústavní stížnosti podrobněji nevymezila - toliko v obecné rovině brojila proti tomu, že soudy nezjistily úpadek dlužníka.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k návrhu na zrušení výše uvedené části občanského soudního řádu, který stěžovatelka spojila se svojí ústavní stížností, bylo řízení zastaveno podle § 77 zákona o Ústavním soudu, neboť podáním ze dne 1. 4. 2016 vzala stěžovatelka tento návrh zpět.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu