IV.ÚS 3128/16 ze dne 4. 10. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem Národní tř. 71, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2016 č. j. 38 Co 103/2016-687 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 0P 215/2011-564, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 32 odst. 4 (péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé dětí mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona), čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (upravující právo na soudní a jinou právní ochranu) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 0 P 215/2011-564 Okresní soud v Hodoníně ve věci nezletilého T. L. v řízení o změnu výchovy a výživy (střídavá péče) a o změně úpravy styku rozhodl tak, že návrh otce na změnu výchovy a výživy nezletilého T. se zamítá (výrok I), upravil rozsah styku otce s nezletilým T. (výrok II) a tím změnil dřívější rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 1. 2012 č. j. 0P 215/2011-77, ze dne 1. 7. 2013 č. j. 0P 215/2011-217, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2013 č. j. 38 Co 468/2013-313 (výrok III).

Okresní soud konstatoval, že nezletilý T. byl na základě schválené dohody rodičů z roku 2012 svěřen do výchovy matky a otec se na jeho výživu zavázal přispívat částkou 4 000,- Kč měsíčně. Důvodem návrhu otce na změnu úpravy výchovy a výživy byl věk nezletilého, který již nastoupil do mateřské školy a podle názoru otce tedy již není tolik závislý na péči své matky a je tedy možné přistoupit ke změně úpravy výchovy tak, že nezletilý bude svěřen do střídavé péče obou rodičů.

Po obsáhlém dokazování, jehož součástí byl též znalecký posudek PhDr. Ivany Holešovské, dospěl okresní soud k závěru, že k návrhu otce na svěření nezletilého T. do střídavé péče obou rodičů nejsou splněny předpoklady a takové rozhodnutí není ani v zájmu nezletilého T., neboť mezi rodiči je velmi problematická komunikace, problematický je i jejich přístup a účast na akcích pořádaných mateřskou školkou, kterou navštěvuje jejich syn. Tento vzájemný negativní postoj rodičů se nijak nezměnil ani po jejich opakované účasti na mediacích, návštěvách psycholožky Mgr. Mikulkové a jejich společným jednáním na OSPOD. Závěry znaleckého posudku PhDr. Holešovské ze dne 14. 2. 2015 hovoří ve prospěch ponechání nezletilého v péči matky, k níž má nezletilý silný citový vztah a u níž se cítí být v bezpečí. Oba rodiče mají způsobilost vychovávat svého syna, i když každý z nich má k výchově syna rozdílný přístup, vyplývající z rozdílných osobností obou rodičů a jejich názorů a postojů. Střídavou péči znalkyně nevyloučila v případě zklidnění vztahů mezi rodiči v dalších letech, kdy bude nezletilý T. starší, neboť pro střídavou péči je velmi důležitý prvek spolupráce mezi rodiči, schopnost se dohodnout a možnost při výchově počítat s podporou druhého rodiče. V poměrech nezletilého T. a jeho rodičů nedošlo k zásadní změně poměrů, která by opravňovala vyhovění návrhu otce na střídavou péči obou rodičů o nezletilého syna; jsou však důvody k tomu, aby byl nově upraven styk otce s nezletilým synem.

Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek ve výrocích I, IV a V (výrok I) ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně změnil v rozsahu úpravy styku otce s nezletilým T. (výrok II).

Odvolací soud po doplnění dokazování zprávou kolizního opatrovníka a zprávou o psychologickém vyšetření nezletilého psycholožkou PhDr. Marií Pechovou ze dne 16. 4. 2016 dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v zásadě správná, přičemž konstatoval, že v projednávané věci nejsou splněny všechny předpoklady pro svěření nezletilého T. do střídavé výchovy rodičů, neboť hlavní překážkou pro navrhovanou úpravu rodičovské zodpovědnosti je přetrvávající negativní až nepřátelský vztah mezi rodiči. Jejich vzájemné negativní vztahy jsou natolik výrazné, že vylučují střídavou péči. Prioritním zájmem nezletilého v době rozhodování soudu je zajištění jeho klidného a stabilního výchovného prostředí. Podle názoru odvolacího soudu přinejmenším do nástupu nezletilého T. k základnímu školnímu vzdělávání je zapotřebí zachovat stávající výchovné poměry a běžný styk s otcem.

III.

Stěžovatel po rekapitulaci okolností a časové posloupnosti dílčích událostí projednávané věci opakuje námitky a obsah svého vyjádření, které podal ke znaleckému posudku PhDr. Ivany Holešovské a tvrdí, že závěry tohoto znaleckého posudku byly "vyvráceny jím předloženými znaleckými posouzeními PhDr. Aleny Švecové a PhDr. Tomáše Nováka". Podle tvrzení stěžovatele je to matka nezletilého, kdo maří jeho upřímnou snahu se dohodnout, přičemž závěr odvolacího soudu, že vinu na vzájemných negativních postojích mají oba rodiče, není odůvodněn, neboť se prý neopírá o žádné z provedených důkazů a rozsudek odvolacího soudu je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný.

Stěžovatel upozorňuje na závěry uvedené v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo v nálezu ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167) z nichž vyplývá, že jen nevhodná komunikace mezi rodiči není důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, neboť již jen zavedení střídavé péče může být impulsem ke zlepšení komunikace mezi rodiči. Stěžovatel poukazuje na nedostatečnou informovanost ze strany matky o zdravotních problémech syna, neobdržel prý od matky průkaz pojištěnce VZP, takže si musí nechat každé tři měsíce nechat vystavit prozatímní průkaz, matka prý bez jakékoli konzultace s otcem nezletilému synovi vybrala mateřskou školu, kterou nezletilý T. navštěvuje. Podle názoru stěžovatele pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí uvedli soudu nepravdivá tvrzení ohledně výpovědi ředitelky mateřské školy nezletilého, pokud jde o jeho chování k nezletilému synovi. Proto prý stěžovatel navrhl, aby soud ředitelku mateřské školy vyslechl. Tomuto návrhu však nebylo vyhověno a krajský soud označil tuto jeho snahu za neustálou kritiku směřující jak proti matce, tak i proti orgánu sociálně právní ochrany dětí.

Za "překvapivou" označil stěžovatel změnu úpravy styku s jeho nezletilým synem. Soud prý svůj závěr v tomto ohledu nijak neodůvodnil a nevyhověl tak ani návrhu kolizního opatrovníka, který doporučil rozsudek soudu prvního stupně potvrdit.

Rozhodování obou soudů nebyla podle mínění stěžovatele činěna v nejlepším zájmu dítěte, neboť nezletilý T. by se na střídavou péči nepochybně dobře adaptoval, neboť rozchod jeho rodičů, v jeho raném věku ho prakticky přinutil zažívat pouze alternativu střídání pobytu u otce a matky. Oba soudy při svém rozhodování měly vzít v úvahu čtyři kritéria vymezená judikaturou Ústavního soudu při rozhodování o nejlepším zájmu nezletilého dítěte a "presumpci rozhodování ve prospěch střídavé péče", což se prý v projednávané věci nestalo, resp. tato presumpce nebyla v řízení věrohodně vyvrácena.

Znaleckému posudku stěžovatel vytýká, že je zatížen závažnou chybou, neboť stěžovatel neměl možnost přivést syna k vyšetření, tato možnost byla dána pouze matce; proto soudy závěry znaleckého zkoumání neměly brát v úvahu.

IV.
Ústavní soud nejprve ověřil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Při posouzení námitek stěžovatele ve vztahu k tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Těžiště projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že oba soudy nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci, zejména se dostatečným způsobem nevypořádaly s těmi relevantními skutečnostmi, které jsou ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu nezbytné pro rozhodnutí soudu o návrhu na změnu výchovného prostředí nezletilého dítěte a následně o úpravě styku s nezletilým dítěte s tím z rodičů, kterému nebylo svěřeno dítě do péče.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost staví na citaci rozsáhlých pasáží těch rozhodnutí Ústavního soudu, která podle jeho názoru do rozhodování obecných soudů vnáší určitá zobecňující pravidla či kritéria a tato se snaží aplikovat na projednávanou věc.

Ústavní soud se k problematice střídavé péče (dříve střídavé výchovy) vyslovoval v celé řadě svých rozhodnutí. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) a na jeho závěry odkazující nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 2661/10 (N 219/59 SbNU 167) se nepochybně otázky rozsahu dokazování při rozhodování soudu o změně výchovného prostředí nezletilého dítěte dotýkají, avšak na nyní projednávanou věc nedopadají.

V obou výše citovaných nálezech Ústavní soud zdůraznil, že v případech rozhodování o ústavních stížnostech je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími porušily některá základní práva nebo svobody stěžovatele. K porušení ústavně zaručených práv a svobod by mohlo dojít především tím, že by soudy excesívním způsobem nerespektovaly obsah a smysl ve věci aplikovaných příslušných zákonných ustanovení, v daném případě zejména ustanovení § 907 a § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen " obč. zák.").

Žádné takové protiústavní pochybení obecných soudů však v posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil.

V souvislosti s rozhodováním soudů o svěření nezletilého do péče jednoho či druhého rodiče, případně do střídavé resp. společné péče obou jeho rodičů Ústavní soud stabilně zastává názor, že zvážit podmínky svěření dítěte do péče je zásadně věcí obecných soudů.

Předpokladem pro svěření nezletilého dítěte do péče (a rozsah styku nezletilého s tím z rodičů, kterému nezletilé dítě nebylo svěřeno do péče) je především skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů, jejich schopnosti a možnosti se o dítě postarat a dále, je-li takové řešení v nejlepším zájmu nezletilého dítěte.

Další, podrobnější hlediska, k nimž má soud přihlédnout, jsou vymezena v ustanovení § 907 odst. 2, odst. 3 obč. zák. K těmto hlediskům oba obecné soudy při svém rozhodování přihlédly. Podrobně se zabývaly hodnocením ve věci provedených důkazů, a to jak výpovědí obou rodičů jako účastníků řízení, tak i řadou listinných důkazů uvedených na str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně. Soudy přihlédly též k důvodům i příčinám velmi problematické komunikace mezi oběma rodiči. Zejména soud prvního stupně vzal v úvahu, že nápravu této neutěšené situace nepřinesla ani opakovaná účast rodičů na mediaci či pohovory s psycholožkou Mgr. Mikulkovou a společná jednání před orgánem sociálně právní ochrany dětí. Pro posouzení protichůdných tvrzení obou rodičů a jejich rodičovské způsobilosti, jakož i stávajících citovaných vazeb nezletilého dítěte nechal soud prvního stupně zpracovat znalecký posudek, jehož závěry a doporučení sloužily jako jeden z podkladů pro rozhodnutí.

Výhrady, které vznáší stěžovatel v ústavní stížnosti proti závěrům citovaného znaleckého posudku, jakož i proti osobě znalkyně a námitky její údajné podjatosti zazněly již v řízení před soudem prvního stupně. Oba soudy konstatovaly, že oproti poslednímu rozhodování soudu v roce 2013 nedošlo k zásadní změně poměrů nezletilého, která by odůvodňovala změnu úpravy jeho péče, přičemž k takovému rozhodnutí není důvod též proto, že v péči matky nebyly zjištěny vážné nedostatky, které by bránily setrvání nezletilého v její péči. Soud prvního stupně konstatoval, že v zájmu stability výchovného prostředí je vhodnější ponechat nezletilého v dosavadní péči matky, k níž má silný citový vztah a kde vnímá pocit bezpečí, neboť nezletilý se jen obtížně přizpůsobuje změnám. Podle názoru tohoto soudu není střídavá péče v budoucnu vyloučena, jestliže dojde ke zklidnění vztahů mezi rodiči a nezletilý bude navštěvovat základní školu. Obdobně jako soud prvního stupně se k nejlepšímu zájmu nezletilého vyjádřil i odvolací soud, který s ohledem na přetrvávající negativní vztah mezi rodiči konstatoval, že dítěti nelze zajistit za této situace v případě střídavé výchovy stabilní a klidné výchovné prostředí.

Odvolací soud sice stručně, ale přesto dostatečně vysvětlil, jaké důvody ho vedly ke změně úpravy styku otce s nezletilým synem, přičemž i tato úprava koresponduje s kritériem nejlepšího zájmu nezletilého na zachování styku s otcem.

V postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádné protiústavní deficity.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu