IV. ÚS 323/02
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22 Co 189/2002 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2000, č. j. 7 C 774/97-50, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,
takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2002 brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22 Co 189/2002 a proti předcházejícímu rozsudku Okresní soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2000, č. j. 7C774/97-50.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně navrhla zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé. Z textu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, tak, že dovolání zamítl podle ust. § 243b odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případech, kdy o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 dovolání připouští, je třeba pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. V daném případě je proto takovým rozhodnutím shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jehož zrušení však stěžovatelka přímo v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhla, ačkoliv z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí také proti tomuto rozhodnutí.
Situace, kdy by Ústavní soud zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by se zabýval rozhodnutím o dovolání, je nepřípustná. Ústavní soud se však domnívá, že odmítnutí návrhu jako nepřípustného by bylo v tomto konkrétním případě postupem přepjatě formalistickým. Návrh na zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, sice není výslovně obsažen v petitu stížnosti, přesto je z obsahu ústavní stížnosti evidentní, že stěžovatelka napadá také toto rozhodnutí.
S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta žaloba žalobce (vedlejšího účastníka), společnosti Z., spol. s r. o., na zaplacení 28.723,90 Kč s příslušenstvím s odvodněním, že žalovaná (nyní stěžovatelka) platně odstoupila od kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě sady nádobí.
Krajský soud v Praze toto rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28.723,90 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 12. 1995 do zaplacení. Odvolací soud přitom přihlédl k námitce promlčení práva odstoupit od předmětné smlouvy, kterou žalobce uplatnil v řízení před soudem prvního stupně. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že právo na odstoupení od smlouvy je promlčitelné v obecné tříleté promlčecí době, přičemž promlčecí doba začíná běžet podle ust. § 101 Občanského zákoníku ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, tedy následující den po uzavření kupní smlouvy, v níž si strany právo na odstoupení od smlouvy sjednaly.
Tento právní názor potvrdil v rozsudku ze dne 4. 2 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, také Nejvyšší soud ČR, a s ohledem na to dovolání stěžovatelky zamítl podle ust. § 143b odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků v řízení podle zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a opakuje argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně. V souvislosti s tím pak konstatuje, že odvolací soud učinil rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, popř. nezhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Stěžovatelka se domnívá, že právním úkonem ze dne 12. 5. 2000 platně odstoupila od kupní smlouvy, čímž se smlouva od počátku ruší. K podepření tohoto tvrzení vychází z interpretace ust. § 497 OZ, podle kterého nemůže od smlouvy odstoupit ten, kdo již alespoň částečně plnil nebo přijal částečné plnění. Vzhledem k tomu stěžovatelka a contrario dovozuje, že odstoupit od smlouvy lze až do doby, než některá ze stran začne plnit.
Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda dotčené obecné soudy svým postupem a vydanými rozhodnutími neporušily některá kogentní ustanovení jednoduchého práva takovým způsobem, že by současně zasáhly do ústavně garantovaných práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje.
Ačkoliv stěžovatelka namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, v ústavní stížnosti se zabývá především výkladem jednotlivých ustanovení Občanského zákoníku, přičemž polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a na podepření svých tvrzení opakuje argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud se v posouzení věci ztotožňuje s právním názorem obsaženým v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22Co 189/2001-67, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87.
Právo na odstoupení od smlouvy je právem, které podle ust. § 100 Občanského zákoníku podléhá promlčení, a to v obecné tříleté promlčecí době, která podle § 101 o. z. běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno (uplatněno) poprvé. Ustanovení § 497 o. z. stanoví, kdy již není možné od smlouvy odstoupit, nedotýká se však počátku a běhu promlčecí doby.
Ústavní soud musí rovněž konstatovat, že neshledal nezákonnost rozhodování spočívající v nesprávném posouzení provedených důkazů, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací došly k totožným skutkovým zjištěním; rozhodnutí odvolacího soudu se však opíralo o odlišné právní posouzení věci. Samotné výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti se také týkají především právního posouzení věci v rovině jednoduchého práva.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
|
|