IV.ÚS 331/02 ze dne 30. 9. 2002
N 113/27 SbNU 245
Komunální ústavní stížnost - k volbě místostarosty obce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
obecního zastupitelstva obce L., proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem (o zrušení části usnesení obecního zastupitelstva
obce L. ze dne 30. 4. 2001) ze dne 21. 3. 2002, čj. 15 Ca
444/01-14, a rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne
13. 7. 2001, čj. LP 75/SR 6521/694/01, ve spojení s rozhodnutím
Okresního úřadu Louny ze dne 29. 5. 2001, čj. 1090/01, kterým byl
pozastaven výkon části usnesení obecního zastupitelstva obce L. ze
dne 30. 4. 2001, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem,
takto:

I.Ústavní stížnosti se částečně vyhovuje a rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2002, čj. 15 Ca 444/01-14, se
zrušuje.

II.V rozsahu směřujícím proti rozhodnutí Krajského úřadu
Ústeckého Kraje ze dne 13. 7. 2001, čj. LP 75/SR 6521/694/01,
a rozhodnutí Okresního úřadu Louny ze dne 29. 5. 2001, čj.
1090/01, se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění
I.
Ústavní soud obdržel dne 24. 5. 2002 ústavní stížnost, kterou
se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí
orgánů veřejné moci, neboť se jimi cítí být dotčen, a to
v důsledku nezákonného zásahu státu, ve svém ústavně zaručeném
právu územního samosprávného celku na samosprávu ve smyslu čl. 8
Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu, sp. zn. 15 Ca
444/01, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplynuly
následující okolnosti posuzované věci.

Okresní úřad Louny rozhodnutím ze dne 29. 5. 2001, čj.
1090/01, pozastavil výkon usnesení, které schválilo obecní
zastupitelstvo obce L. v samostatné působnosti na svém zasedání,
konaném v části obce L. - D. dne 30. 4. 2001, pod bodem 9 v části
"zastupitelstvo obce L. schvaluje volbu nového místostarosty p.
M., jenž byl jednohlasně zvolen po odvolání pí S. z funkce".
Odvolání obce L. do tohoto rozhodnutí posléze Krajský úřad
Ústeckého Kraje rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001, čj. LP 75/SR
6521/694/01, zamítl, když současně napadené rozhodnutí okresního
úřadu v citovaném výroku potvrdil.

Vzhledem k tomu, že ze strany obecního zastupitelstva obce L.
nedošlo k nápravě ve lhůtě do tří měsíců od pozastavení výkonu
označené části usnesení, podal Okresní úřad Louny v souladu se
svou zákonnou povinností ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem
žalobu s návrhem na jeho zrušení [§ 124 odst. 3 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění, dále jen
"zákon o obcích"]. V předmětné žalobě okresní úřad uvedl, že
nezákonnost jednání obecního zastupitelstva obce L. spatřuje
jednak v tom, kdy odvolání místostarostky L. S-ové se uskutečnilo
až po oficiálním ukončení veřejného zasedání tohoto zastupitelstva
(§ 93 odst. 2 zákona o obcích), k čemuž nabídl taktéž blíže
označené důkazy. Svá tvrzení však dále opíral především o to, že
otázka odvolání dosavadní místostarostky a volby nového starosty
nebyla součástí připravovaného veřejného zasedání a nebyla tedy
zveřejněna v zákonné sedmidenní lhůtě na úřední desce obecního
úřadu, čímž nepochybně dle jeho názoru došlo k porušení § 93 odst.
1 zákona o obcích. Takto podané žalobě označený soud ústavní
stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, č. j. 15 Ca
444/01-14, vyhověl a usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva
obce L. konaného dne 30. 4. 2001 v části o odvolání místostarostky
L. S-ové a o volbě místostarosty Z. M. zrušil.

Při svých úvahách vyšel z toho, že program připravovaného
zasedání zastupitelstva obce, svolaného na 30. 4. 2001, byl
v souladu s ust. § 93 odst. 1 zákona o obcích vyvěšen na úřední
desce ve lhůtě tímto zákonem stanovené. Tento program potom
obsahoval celkem 6 bodů, v žádném z nich však nebylo uvedeno coby
jeho součást odvolání dosavadní místostarostky a volba nového
místostarosty. Pod bodem 5 zápisu, který byl ze zasedání
zastupitelstva pořízen, byl zaznamenán návrh starosty obce L. na
odvolání stávající místostarostky a volbu nového místostarosty,
z čehož je zřejmé, že byl zařazen do programu zasedání
zastupitelstva dodatečně (v této souvislosti se sluší pro úplnost
poznamenat, že soud zastává názor, že není podstatné, zda byl
tento bod zařazen do programu v průběhu zasedání či po něm,
a tudíž se touto otázkou dále nezabýval). Na základě uvedeného
soud shledal porušení ust. § 93 odst. 1 zákona o obcích, když
poukázal na to, že toto ustanovení zcela jednoznačně ukládá
obecním úřadům informovat občany obce nejen o místě a době
připravovaného zasedání zastupitelstva, ale též i o jeho programu,
a to alespoň 7 dní před tímto zasedáním. Konstatoval, že uvedené
povinnosti se nemůže obec zhostit odkazem na to, že "nikdo nemůže
vědět s čím a kdo na jednání přijde, a proto jsou v navrženém
programu body jako diskuze a různé, a že výsledek diskuze k návrhu
na odvolání z funkce místostarostky a k volbě nového místostarosty
nemohl být znám předem, a proto nemohl být obsažen v programu
jednání zastupitelstva", jak argumentovala žalovaná obec
v opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu Louny
o pozastavení výkonu předmětné části usnesení ze dne 30. 4. 2001
a ve vyjádření k žalobě.

Krajský soud své závěry při výkladu dotčeného ustanovení
opřel o argumentaci, že zákonodárce zakotvením povinnosti
informovat občany obce 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce
nejen o místě a době tohoto zasedání, ale též i o jeho programu,
zdůraznil požadavek, aby se občané mohli s programem předem
seznámit, na toto zasedání se připravit a uplatnit tak své
připomínky, návrhy a podněty, když občan volí svou účast na
zasedání zastupitelstva v závislosti na tom, co ho konkrétně
zajímá. Se žalovanou obcí se ztotožnil, pokud jde o zařazování do
programu zasedání zastupitelstva bodů jako "různé", "diskuze"
apod., neboť lze jistě očekávat, že v jeho průběhu budou občané
reagovat svými dotazy, připomínkami a náměty. Zdůraznil však úmysl
zákonodárce informovat občany obce v předstihu o programu
připravovaného zasedání, přičemž je dle jeho názoru nutno rozlišit
to, co lze považovat za závažnou část programu připravovaného
zasedání, o níž musí být občané obce informováni v předstihu ve
lhůtě stanovené v § 93 odst. 1 zákona o obcích, což je vždy věcí
náležitého a konkrétního posouzení. V předmětné otázce existenci
takto kvalifikované části programu shledal, neboť odvolání a volba
místostarosty představuje změnu v osobě jednoho z vedoucích orgánů
obce. Místostarosta totiž dle ust. § 104 odst. 1 zákona o obcích
zastupuje starostu obce. V pravomoci zastupitelstva obce je tak
sice oprávnění volit místostarostu a odvolávat jej z funkce [§ 84
odst. 2 písm. l) cit. zákona], nicméně zastupitelstvo obce by mělo
znát podle názoru soudu předem mínění občanů k této změně. Aby
tedy občané mohli svá stanoviska, připomínky a náměty v tomto
směru uplatnit, musí být o zamýšlené změně tohoto orgánu obce
předem informováni. Proto měl být podle mínění soudu tento bod
programu zařazen na některé z následujících zasedání obecního
zastupitelstva za dodržení podmínek ust. § 93 odst. 1 zákona
o obcích předpokládaných. Jde-li potom o návrhy, které nelze
považovat za návrhy závažné povahy, lze je jistě projednat i za
situace, kdy nebyly označeny v navrženém programu připravovaného
zasedání obecního zastupitelstva, což je ovšem situace na
posuzovanou věc se nevztahující. Z těchto důvodů přisvědčil
závěrům okresního i krajského úřadu, dle nichž došlo k porušení
zákona ze strany obce L. , neboť byl porušen § 93 odst. 1 zákona
o obcích, a tudíž rozhodl výrokem, jak byl již shora citován, aniž
by se dále zabýval dalším důvodem, v němž okresní úřad spatřoval
nezákonnost označené části usnesení obecního zastupitelstva obce
L. .

Proti citovaným rozhodnutím okresního a krajského úřadu,
jakož i proti takto konstruovanému rozhodnutí obecného soudu
směřuje projednávaná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vyjádřil
zásadní nesouhlas se shora vyloženým právním názorem krajského
soudu. Konstatoval naplnění podmínek dotčeného ustanovení § 93
odst. 1 zákona o obcích v předmětné věci, neboť obecní úřad
informoval v souladu se zákonem o místě, čase i navrženém programu
jednání zastupitelstva, když současně, a to na základě diskuze,
byl tento program v souladu s ust. § 94 odst. 2 téhož zákona
doplněn o odvolání stávající místostarostky a volbu místostarosty
nového. Poukázal na vzájemnou vazbu těchto ustanovení, když prvé
hovoří pouze o navrženém programu a druhé předpokládá jeho
doplnění i v průběhu jednání zastupitelstva, přičemž o zařazení
návrhů přednesených v průběhu zasedání rozhodne zastupitelstvo
obce. O tomto ustanovení se ovšem napadená rozhodnutí nikterak
nezmiňují a rozlišování závažných a nezávažných částí programu
provedené Krajským soudem v Ústí nad Labem ze zákona podle názoru
stěžovatele dovodit nelze. V této souvislosti odkázal též na
důvodovou zprávu k návrhu zákona, ze které vyplývá, že zákonodárce
nestanovil žádná omezení, co se doplňování programu jednání
zastupitelstva na základě ust. § 94 odst. 2 zákona o obcích týče.
Pakliže napadená rozhodnutí nemají oporu v zákoně, bylo jimi
zasaženo v rozporu se zákonem do činnosti obce, a tedy i do
ústavně zaručeného práva obce na samosprávu. Proto stěžovatel
navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí nálezem zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti zopakoval argumenty v napadeném rozhodnutí již
předestřené. Ust. § 94 odst. 2 zákona o obcích vzal dle vyjádření
předsedy senátu 15 Ca při svém rozhodování v potaz, nicméně nelze
opomenout, že při nerespektování dikce ust. § 93 odst. 1 tohoto
zákona by zastupitelstvo obce mohlo až v průběhu zasedání
rozšiřovat program jednání zcela libovolně o věci zásadní povahy
a tak "vyloučit ze spoluúčasti" občany obce v rozporu
s demokratickými principy a systémem tzv. "kabinetní politiky"
rozhodovat "za zády občanů". Má za to, že je v rozporu s tímto
ustanovením a úmyslem zákonodárce, tedy v rozporu s ratio legis,
jestliže zastupitelstvo obce teprve v průběhu zasedání zařadí do
programu návrh zásadní povahy, o němž občané nebyli informováni
a neměli tak možnost na tento návrh reagovat. S ohledem na uvedené
na svých rozhodovacích důvodech účastník řízení trvá, a proto
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že z jeho
strany zákon porušen nebyl. Zamítnutí ústavní stížnosti navrhl
i Okresní úřad Louny, který odkázal ve svém vyjádření na
odůvodnění rozsudku krajského soudu.

II.
Ve vztahu k předmětu řízení se jeví vhodným v prvé řadě
uvést, že podaný návrh obsahově představuje zvláštní typ ústavní
stížnosti, upravený v čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR
a ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o Ústavním soudu"), který bývá v odborné literatuře i v praxi
ústavních soudů některých států označován jako tzv. "komunální
ústavní stížnost". Tento typ řízení se v několika směrech odlišuje
od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d)
Ústavy ČR, a to - mimo jiné - i v tom směru, že zatímco v řízení
o obecné ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá porušení ústavně
zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, v případě tzv.
ústavní stížnosti komunální hodnotí Ústavní soud i zákonnost
zásahu státu (k tomuto srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.
I. ÚS 471/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 20,
č. 140, str. 9 a násl., vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2001).

Článkem 8 Ústavy ČR se zaručuje samospráva územních
samosprávných celků, přičemž základními územními samosprávnými
celky jsou obce (čl. 99), jež jsou územními společenstvími občanů,
která mají právo na samosprávu (čl. 100). Obec je samostatně
spravována zastupitelstvem (čl. 101) a jeho působnost může být
stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1). Čl. 102 Ústavy ČR zakládá
zastupitelskou formu práva na samosprávu, pro jehož ochranu je
určující čl. 101 odst. 4, dle něhož "Stát může zasahovat do
činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana
zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem". Naposled citované
ustanovení tak připouští ingerenci státní moci za kumulativního
splnění dvou podmínek, přičemž požadavku první z nich Krajský soud
v Ústí nad Labem podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané
věci nedostál, ačkoliv jeho zásah coby orgánu státu byl uskutečněn
v souladu s výhradou zákona stanovenou v citovaném ustanovení (in
fine). Ústavní soud výklad obecného soudu ve vztahu k dotčeným
ustanovením zákona o obcích nesdílí.
Podle § 84 odst. 1 zákona o obcích zastupitelstvo obce
rozhoduje ve věcech patřících do samostatné působnosti obce (§ 35
odst. 1). Ve smyslu tohoto ustanovení do samostatné působnosti
obce patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce
a jejích občanů, pokud nejsou svěřeny zákonem krajům nebo pokud
nejde o výkon přenesené působnosti, a dále záležitosti, které do
samostatné působnosti obce svěří zvláštní zákon. Podle § 84 odst.
2 písm. l) je zastupitelstvu obce vyhrazeno volit starostu,
místostarosty a další členy rady obce (radní) a odvolávat je
z funkce. K platnému usnesení zastupitelstva obce, rozhodnutí nebo
volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů
zastupitelstva obce (§ 87). Konečně podle § 93 odst. 1 "Obecní
úřad informuje o místě, době a navrženém programu připravovaného
zasedání zastupitelstva obce. Informaci vyvěsí na úřední desce
obecního úřadu alespoň 7 dní před zasedáním zastupitelstva obce;
kromě toho může informaci uveřejnit způsobem v místě obvyklým".
Dle odst. 2 citovaného ustanovení je zasedání zastupitelstva obce
veřejné. Dikce § 94 odst. 1 potom zní: "Právo předkládat návrhy
k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání zastupitelstva
obce mají jeho členové, rada obce a výbory. "O zařazení návrhů
přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva obce na program
jeho jednání rozhodne zastupitelstvo obce" (§ 94 odst. 2 zákona
o obcích).

Jak je patrno z citovaných ustanovení, zákon o obcích
v případě programu zasedání obecního zastupitelstva rozlišení na
závažné a méně závažné body programu jednání, které podal svou
interpretací krajský soud, nezná, přičemž důvod k němu ani
z ostatních ustanovení zákona dovodit nelze. Tímto výkladem tak
v konečném důsledku obecný soud omezil zákonné právo doplnit
program jednání zastupitelstva obce o návrhy přednesené v průběhu
jeho zasedání pouze na návrhy, kterým v podstatě přisoudil zákonu
o obcích v této souvislosti neznámé legislativní označení - návrhy
nezávažné povahy, ačkoliv jejich kvalitativní hierarchii pro tyto
účely zákon nezakládá. V tomto směru - pokud soud poukazuje na
smysl a účel § 93 odst. 1 zákona o obcích - je třeba dodat, že ani
důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona takový názor nepodporuje.
Obdobným způsobem konečně koncipoval informační povinnost obecního
zastupitelstva ve vztahu k připravovanému zasedání obecního
zastupitelstva a právu předkládat návrhy k projednání na jeho
zasedání i dnes již zrušený zákon č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení), v § 40 a § 41. Nová právní úprava tuto dikci
s příslušným upřesněním toliko převzala. Pakliže lze mluvit
o určitých konkrétních návrzích, které nelze předkládat
k zařazení na pořad jednání v průběhu zasedání zastupitelstva
obce, resp. jejichž projednání by bylo za této situace v rozporu
se zákonem, jedná se podle názoru Ústavního soudu pouze o takové
návrhy, kde to z povahy věci vyplývá z ostatních ustanovení
zákona. Takovým ustanovením je např. § 39 odst. 1 zákona o obcích,
na základě něhož "Záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý
majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec
zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před projednání v orgánech obce
vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli
zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též
zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní,
je právní úkon od počátku neplatný."

S ohledem na řečené Ústavní soud konstatuje, že zásah státu
ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR nesmí být v rozporu s ústavně
zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, pokud to
ochrana zákona nepochybně vyžaduje. Vyjádřeno jinými slovy,
požadavek ochrany zákona je tak podmínkou nutnou, jejíž naplnění
nelze dovodit extenzivním výkladem nemajícím oporu v dikci zákonné
úpravy, byť by byl konstruován logickým způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o jeho účelnosti a rozumném smyslu. Zásah státu do
ústavně zaručeného práva na samosprávu je totiž podle přesvědčení
Ústavního soudu možno připustit toliko za situace, kdy je porušení
zákona ze strany územního samosprávného celku dovozeno subsumpcí
pod právní normu vyloženou secundum et intra, nikoliv již praeter
legem. Tomuto nazírání na danou problematiku konečně odpovídá i ta
skutečnost, že se jedná o ústavně založenou výjimku zasahující do
jednoho ze znaků demokratického právního státu, jímž existence
místní samosprávy nepochybně je, a kterou je třeba, v souladu
s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky,
interpretovat a posléze aplikovat restriktivním způsobem. Nelze
v této souvislosti pominout tezi, dle níž je základem svobodného
státu svobodná obec nadaná v příslušném rozsahu veřejnou mocí,
kterou vykonává buď přímo nebo skrze své orgány. Má-li být tudíž
respektována idea právního státu, je potom nezbytné, aby i jeho
chování bylo bezpodmínečně v souladu s právem. V mezích
stanovených Ústavou ČR a zákonem je místní samospráva konstruována
jako veřejná moc na svém území, je státem předvídána
a v odpovídajícím rozsahu aprobována; musí být právě proto (coby
forma veřejné moci) v případě ingerence státu dostatečně chráněna
a mít právní jistotu spočívající v tom, že je jí poskytnuta
ochrana před neoprávněným zasahováním státu do autonomního
prostoru, který územnímu samosprávnému celku - v daném případě
obci - k výkonu samosprávy poskytl, když omezil svůj dohled na
nezbytné minimum, tj. vyžaduje-li to ochrana zákona.

Ve vztahu k vývodům krajského soudu se sluší poznamenat, že
v případě závažných bodů programu, jakým nesporně odvolání
dosavadního místostarosty a volba místostarosty nového je, by
nepochybně mělo být ust. § 94 zákona o obcích v praxi, a to
z důvodů transparentnosti jednání řádně zvolených zástupců občanů
obce a možnosti omezené účasti občanů při projednávání takto ad
hoc vznesených návrhů, využíváno zdrženlivým a uváženým způsobem,
nevzbuzujícím podezření o jejich účelovém předkládání "na poslední
chvíli". Zákonná dikce citovaného ustanovení ovšem - jak již bylo
řečeno - takové jednání umožňuje, i když samotné meritorní řešení
rozhodnutí stran těchto návrhů podrobuje příslušným dalším
zákonným podmínkám.
Z důvodů takto vyložených dospěl Ústavní soud k závěru, že
Krajský soud v Ústí nad Labem bez zákonných důvodů zrušil citované
usnesení obecního zastupitelstva obce L. v jeho předmětné části,
aniž by to vyžadovala ochrana zákona, čímž porušil ústavně
zaručené právo stěžovatele na samosprávu (čl. 8 ve spojení s čl.
101 odst. 4 Ústavy ČR). V důsledku toho Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2002, č. j. 15 Ca
444/01-14, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm.
a) zákona o Ústavním soudu].

Pokud stěžovatel brojil ústavní stížností též proti
rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého Kraje ze dne 13. 7. 2001, č.
j. LP 75/SR 6521/694/01, a rozhodnutí Okresního úřadu Louny ze dne
29. 5. 2001, č. j. 1090/01, je nucen Ústavní soud konstatovat, že
vzhledem ke skutečnosti, kdy proti citovanému rozhodnutí krajského
úřadu není připuštěn řádný opravný prostředek, začala jeho
doručením stěžovateli plynout lhůta 60 dnů k podání ústavní
stížnosti ve vztahu k předmětným rozhodnutím (§ 72 odst. 2 ve
spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pakliže
stěžovatel podal svůj návrh k poštovní přepravě až dne 23. 5.
2002, brání v této části takto opožděně podaná ústavní stížnost
z formálních (procesních) důvodů meritornímu přezkumu rozhodnutí
jí napadených, a proto byla Ústavním soudem odmítnuta [§ 43 odst.
1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. září 2002




Odlišné stanovisko k nálezu ve věci IV. ÚS 331/02

Podle mého názoru došlo vydáním nového zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, k situaci, na kterou měl nález reagovat. Nález I. ÚS 471/2000, který je citován v odůvodnění, se opíral ještě o původní zákon o obcích č. 367/1990 Sb. Nový zákon svěřuje kontrolu zákonnosti opatření učiněných v samostatné působnosti obce, pokud byla pozastavena přednostou okresního úřadu, správním soudům (krajským). Přesto, že Ústava i zákon o Ústavním soudu hovoří o tom, že Ústavní soud zkoumá i zákonnost zásahů státu do samosprávné působnosti obcí, jsem přesvědčen, že za této situace je třeba tato ustanovení vykládat restriktivně a omezit se pouze na ochranu ústavnosti. Není sporu o tom, že zákon o obcích je tzv. obyčejným zákonem. Správní soud zaujal názor na jeho aplikaci v konkrétním případě a shledal postup okresního úřadu jako zákonný. Ústavní soud proto měl především posoudit, zda soudní rozhodnutí vybočuje z mezí ústavnosti, jinak řečeno, zda interpretace konkrétního ustanovení zákona o obcích je neústavní tím, že omezuje či popírá samostatnou působnost obce. Z tohoto pohledu se mi však nezdá, že by rozhodnutí správního soudu představovalo zásah takové intenzity. Rozhodnutí soudu je odůvodněno logicky a srozumitelně a je tedy velmi sporné, zda to, že zákon o obcích lze vyložit i liberálněji (jak činí návrh nálezu) je současně důvodem pro zásah Ústavního soudu. O důvodech, pro které je ve věcech, jako je odvolání starosty či místostarosty, třeba určité opatrnosti, hovoří i odůvodnění nálezu na str. 6 (druhý odstavec).

Také z hlediska Evropské charty místní samosprávy (sdělení MZV č. 181/1999 Sb.) čl. 11 soudní rozhodnutí obstojí, neboť místním společenstvím má být zaručeno právo obracet se na soudy za účelem zajištění svobodného výkonu svých pravomocí, a to v daném případě bylo splněno. Názor správního soudu vyjádřený v jeho rozhodnutí svým obsahem z mezí ústavního pořádku nevybočuje.

Z výše uvedených důvodů měl být návrh zamítnut.

JUDr. Pavel Varvařovský

Brno dne 30. září 2002