IV.ÚS 3318/15 ze dne 4. 10. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radovana Vítka, zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2015, č. j. 30 Cdo 873/2015-477, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 30 Co 365/2014-425, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2014, č. j. 10 C 30/2013-387, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1 odst. 1, v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 411 939 451,44 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 %. K odvolání Městský soud v Praze citovaným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že poté, co uzavřel smlouvu, jíž se zavázal vložit do základního kapitálu akciové společnosti nemovitosti, které vlastnil, a akcie této společnosti následně úplatně převést na třetí osobu, byl vzat do vazby, současně byl zajištěn jeho majetek a stěžovateli bylo zakázáno jím nakládat. Uvedenou smlouvou byl stanoven termín pro transakci, který však marně vypršel v době jeho vazebního stíhání a zajištění majetku. Poté, co byl z vazby propuštěn, pokusil se převod dokončit, smluvní partner však již nejevil o naplnění smlouvy zájem a dožadoval se smluvní pokuty ve výši 300 000 000 Kč, o které bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 411 939 451,44 Kč. Řízení o následné žalobě na zrušení rozhodčího nálezu nebylo doposud dokončeno (řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 68 C 142/2011), a proto stěžovatel uvedenou částku zaplatil. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno, uplatnil proti České republice nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. O jeho žalobě rozhodly soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v tom, že soudy nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou - v důsledku toho dospěly k chybnému závěru o nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu; k tomu stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být jednotlivec odškodněn za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben, jestliže se prokáže, že trestnou činnost nespáchal (sp. zn. II. ÚS 1540/11, sp. zn. II. ÚS 590/08, či sp. zn. II. ÚS 1667/12). Uvádí také, že hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo svévolné a že tento soud učinil skutková zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování. Argumentuje i tím, že se dovolací soud nezabýval jeho dovoláním v celém rozsahu, nevypořádal se s jeho uplatněnými námitkami a rozhodnutí dostatečně odůvodnil (sp. zn. II. ÚS 1257/15). Polemizuje se závěry odvolacího soudu, celou řadu z nich považuje za hypotetické, ničím nepodložené úvahy, namítá, že Městský soud v Praze neprovedl jím navržené důkazy, aniž by takový postup dostatečně odůvodnil, respektive, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutí, kterým byl vzat do vazby a byl omezen v dispozici se svým majetkem, je bezprostřední příčinou toho, že nedostál svému závazku. Ačkoliv stěžovatel předložil obsáhlou argumentaci, skutečností zjištěnou obecnými soudy je, že měl možnost oznámit orgánům činným v trestním řízení, že mu v souvislosti se zajištěním majetku hrozí vznik škody, avšak této možnosti nevyužil. Nedá se tedy říct, že by vynaložil dostatečné úsilí splnit závazek, pokud vůbec nereagoval na výzvu soudu k tomu, aby sdělil, zda a kdo má předkupní nebo jiné právo k majetku. Stěžovatel byl zastoupen advokátem již při sepisu smlouvy, a přesto nebyl schopen (ochoten), sdělit ani on ani jeho zástupce, že existuje uváděný závazek. Věc začal řešit stěžovatel teprve v okamžiku, kdy byl z vazby propuštěn, tedy až po uplynutí lhůty ke splnění povinnosti. Proto nelze hledat příčinu neplnění povinností ve vydaném rozhodnutí, nýbrž v pasivitě stěžovatele.

Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, k čemuž je vhodné uvést, že Ústavnímu soudu přísluší zasahovat do otázky hodnocení důkazů obecnými soudy jedině ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu, vystavěné na takovém hodnocení důkazů, zjevně nespravedlivé (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02 či sp. zn. IV. ÚS 570/03). Projednávaný případ touto výjimečnou situací není, neboť není tvrzený rozpor mezi právními závěry a rozhodnutími.

K další argumentaci stěžovatele nezbývá než dodat, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud v rozhodnutí podrobně reagoval na každou jednotlivou námitku či argument účastníka, ale postačí, že se v rozhodnutí vypořádá s těmi, které jsou pro řízení relevantní, a to takovým způsobem, aby bylo zřetelně odvoditelné, z jakého důvodu nemůže obstát stěžovatelem uplatněný nárok. Všechna napadená rozhodnutí jsou logicky odůvodněná a provedené důkazy korespondují s právními závěry. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné nedostatky, které by nasvědčovaly porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, a ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu