IV.ÚS 340/16 ze dne 20. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti PROFIMED s. r. o., se sídlem Praha 2, Ječná 2, právně zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 15 Co 322/2015-232 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2015 č. j. 12 C 113/2011-188, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a Drahoslavy Korelusové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými mělo být podle jejího názoru porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že Drahoslava Korelusová (dále také "žalobkyně") nebo "vedlejší účastnice" se žalobou vůči stěžovatelce (dále také "žalovaná") domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 269 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat neuhrazenou provizi, kterou žalobkyně vyfakturovala na základě smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi ní a žalovanou dne 4. listopadu 2008.

Žalovaná v řízení tvrdila, že požadovanou částku neuhradila, neboť došlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením, resp. oznámením o zápočtu ze dne 2. listopadu 2011, poté, co žalovaná vůči žalobkyni uplatnila smluvní pokutu ve výši 30.000,- Kč dle článku 4 odst. 15 a 16 smlouvy ze dne 4. listopadu 2008. Touto smlouvou totiž byla mezi žalovanou a žalobkyní sjednána konkurenční doložka, podle níž se žalobkyně zavázala po dobu 24 měsíců po skončení smlouvy nevyvíjet na území České republiky činnost, která byla předmětem zprostředkování. Podle názoru žalované však žalobkyně konkurenční doložku opakovaně porušila.

Žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky namítla, že sjednaná konkurenční doložka je neplatná, neboť ji nepřípustně omezuje v jejím podnikání.

V návaznosti na to vznesla žalovaná námitku promlčení nároku žalobkyně. První zmínka o neplatnosti smluvního ujednání o konkurenční doložce měla být ze strany žalobkyně učiněna až v podání ze dne 15. května 2013, tj. v době po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty. Dle žalobkyně však byla námitka promlčení vznesena včas, a to dopisem ze dne 15. listopadu 2010, v němž žalobkyně uvedla, že důvodem neplatnosti konkurenční doložky je nevymezení území, na něž se tato doložka vztahuje.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. ledna 2015 č. j. 12 C 113/2011-188 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 30 269 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky byla neplatná, neboť se vztahovala na území celé České republiky, konstatoval však, že této neplatnosti se žalobkyně musí dovolat, jelikož jde o neplatnost relativní. Na základě provedeného dokazování shledal, že se žalobkyně neplatnosti sjednané konkurenční doložky dovolala řádně a včas, a to dopisem zaslaným žalované dne 15. listopadu 2010. Ačkoliv se žalobkyni nepodařilo jednoznačně doložit datum doručení uvedeného dopisu, soud prvního stupně přijal závěr, že dopis musel být žalované doručen nejpozději dne 6. prosince 2010, neboť na něj toho dne žalovaná reagovala přípisem zaslaným žalobkyni.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, ve kterém poukazovala na to, že v evidenci dohledala dopis žalobkyně ze dne 15. listopadu 2010, který jí měl být doručen dne 18. listopadu 2010, jehož obsah je však odlišný od dopisu, který byl žalobkyní předložen soudu prvního stupně a následně založen do soudního spisu. Dle žalované tak vznikla důvodná pochybnost, že verze dopisu předložená právním zástupcem žalobkyně vznikla až ex post, neboť v dohledaném dopise nejsou konkrétně vymezeny důvody neplatnosti konkurenční doložky, jejíž neplatnost tak nikdy nebyla žalobkyní platně namítnuta.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 15 Co 322/2015-232 odvolání žalované nepřisvědčil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Důkaz předložený žalovanou označil za tzv. nepřípustnou novotu, neboť tento již mohl být předložen před soudem prvního stupně.

III.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a ústavní stížností se dožaduje zrušení jejich rozhodnutí. Konkrétně namítá, že odvolací soud pochybil, když nepřihlédl k jí předloženému důkazu, tj. k dopisu ze dne 15. listopadu 2010, z něhož vyplývalo, že stěžovatelce byl doručen dopis ohledně neplatnosti konkurenční doložky v takové textaci, jež nesplňovala nároky kladené na obsah námitky relativní neplatnosti tohoto právního ujednání, a který prokazoval, že vedlejší účastnice předložila soudu prvního stupně dopis v pozměněné podobě. Odvolací soud označil stěžovatelkou navrhovaný důkaz za tzv. nepřípustnou novotu. Dle stěžovatelky však jde o přípustný důkaz ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř., tedy o důkaz, jímž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepřipuštěním tohoto důkazu odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Svůj postup navíc odvolací soud řádně neodůvodnil, čímž podle stěžovatelky rovněž zasáhl do jejích základních práv.

IV.
V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i vedlejší účastnice. Pro své rozhodnutí si rovněž zajistil spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 113/2011.

Vyjádřením ze dne 1. srpna 2016 Městský soud v Praze Ústavnímu soudu sdělil, že podle svého názoru postupoval zcela standardně, když při svém rozhodnutí vycházel z § 205a o. s. ř., přičemž dovodil, že důkaz, který stěžovatelka předložila až v odvolacím řízení, je tzv. nepřípustnou novotou, neboť tento důkaz mohl být již předložen před soudem prvního stupně. Žalovaná však toto neučinila, naopak v reakci na provedený důkaz dopisem ze dne 15. listopadu 2010 reagovala pouze tak, že jí tento doručen nebyl. Tvrzení o tom, že jí tento dopis byl doručen, avšak s jiným textem, přitom mohla uplatnit již před soudem prvního stupně.

Obvodní soud pro Prahu 2 v přípise ze dne 3. srpna 2016 vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práv stěžovatelky. Z odůvodnění rozsudku jsou podle něj seznatelné úvahy, kterými se soud zabýval a o jaké důkazy opřel svá zjištění.

Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti nevyužila.

Jelikož shora uvedená vyjádření, která Ústavní soud obdržel, neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, s nimiž by stěžovatelka nebyla obeznámena již z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.

V.
Ústavní soud se seznámil s námitkami stěžovatelky a v jejich světle prostudoval obsah napadených rozhodnutí. Na základě těchto podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 či nález ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Ústavní soud v daném případě v postupu obecných soudů neshledal vady, které by opodstatňovaly jeho kasační zásah. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a své závěry zcela adekvátně a přesvědčivě zdůvodnily. Skutkové a právní závěry odpovídají provedenému dokazování a v postupu obecných soudů nelze shledat prvky svévole. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V souvislosti s konkrétními námitkami stěžovatelky je třeba zdůraznit, že odvolací řízení ve věcech sporných je založeno na principu tzv. neúplné apelace, který předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) lze nové skutečnosti a důkazy uvést jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení § 205a pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. prosince 2004 sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, ze dne 11. srpna 2009 sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, a ze dne 27. února 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).

Podle § 205a písm. c) o. s. ř. patří mezi způsobilé odvolací důvody takové skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. O tom, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými, a založil na nich proto své rozhodnutí, se účastník zpravidla dozví až z odůvodnění rozhodnutí. Citované zákonné ustanovení mu proto dává možnost v odvolacím řízení závěr o věrohodnosti důkazního prostředku zpochybnit novými skutečnostmi nebo důkazy. Novými skutečnostmi nebo důkazy jsou např. tvrzení a důkaz o tom, že listina, z níž rozhodnutí vychází, je falzifikátem, že výpověď klíčového svědka byla učiněna pod nátlakem nebo že znalec, který podal v řízení posudek, byl podplacen. Hlavním důvodem připuštění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, je tedy objektivní nemožnost účastníka dozvědět se, které důkazní prostředky shledal soud prvního stupně věrohodnými a na kterých založil své rozhodnutí.

Tato objektivní nemožnost však nenastala v případě stěžovatelky, jelikož ta byla v průběhu jednání dne 14. listopadu 2014 soudem prvního stupně poučena o případném neúspěchu ve sporu, jestliže neprokáže, že dopis, který odeslala dne 6. prosince 2010, byl reakcí na jinou výzvu vedlejší účastnice, a nejednalo se tak o reakci na dopis z 15. listopadu 2010 (č. l. 159 předmětného spisu). Na upozornění soudu prvního stupně stěžovatelka reagovala pouze tvrzením, že jí dopis doručen nebyl. V odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu následně uvedla, že předmětný dopis jí byl doručen dne 18. listopadu 2010 s tím, že jí předložená verze se neshoduje s verzí předloženou vedlejší účastnicí, která je tak pravděpodobně falzifikátem.

Pokud za těchto okolností odvolací soud označil stěžovatelkou navrhovaný důkaz za nepřípustnou novotu, nedopustil se podle názoru Ústavního soudu excesu, v jehož důsledku by mohlo dojít k porušení kautel spravedlivého procesu.

Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením, že odvolací soud poskytl ve svém rozsudku příliš stručné odůvodnění, čímž zasáhl do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že součástí principů spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny je povinnost řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecné soudy jsou v rozhodnutích povinny zhodnotit všechny podstatné okolnosti případu a k námitkám účastníka zvažovat dopad tvrzených skutečností na právní posouzení sporu. Právo na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, a dostat na ně od obecného soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (nález ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1680/13).

Ústavní soud má za to, že v posuzované věci i v tomto ohledu naplnily obecné soudy požadavky, které jsou na ně z hlediska ústavněprávního kladeny. Stěžovatelka v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nejprve shrnula skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a následně podala argumenty, na jejichž základě měl odvolací soud dospět k závěru, že dopis ze dne 15. listopadu 2010, předložený vedlejší účastnicí je falzifikátem. Na to odvolací soud zareagoval tím, že jde o tzv. nepřípustnou novotu, což následně i podrobně odůvodnil, přičemž se náležitě vypořádal s argumenty stěžovatelky a vysvětlil, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní. Ve zbytku odkázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil.

Dle názoru Ústavního soudu odvolací soud podal dostatečně přesvědčivé a úplné odůvodnění rozhodnutí, a dostál tak požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Proto v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu