Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace IMMO Slaný, a. s., sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2020 č. j. 4 VSPH 1213/2020-A-26, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace BOHEMIA SILVER, s. r. o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako dlužnice v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSCB 26 INS 9210/2020 dne 31. 7. 2020 vznesla námitku podjatosti soudce JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D., MPA (dále jen "soudce"). Dále uvedla, že krajský soud není místně příslušný, neboť má již osm let sídlo v Praze a netvoří koncern s osobami označenými v insolvenčním návrhu, a to včetně obchodní korporace Mladá fronta, a. s. Vedlejší účastnice jako navrhovatelka v insolvenčním řízení podle stěžovatelky svou domněnku o koncernu pravděpodobně dovodila z listin a svědeckých výpovědí. V mezidobí však došlo k podstatným změnám ve struktuře akcionářů stěžovatelky i obsazení jejích orgánů. Krajský soud na den 19. 8. 2020 nařídil jednání, z čeho stěžovatelka dovodila, že její námitce místní příslušnosti nebude vyhověno. Byla-li tedy krajským soudem považována za koncernově propojenou s obchodní korporací Mladá fronta, a. s., bylo její povinností vznést námitku podjatosti soudce. Uvedený soudce je totiž v insolvenčním řízení a rovněž v trestní věci obchodní korporace Mladá fronta, a. s., vyloučen pro své pohledávky a své postavení jako poškozeného. Věc byla společně se stanoviskem soudce postoupena Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Soudce ve stanovisku uvedl, že se necítí být jakkoliv podjatý. Vyjádřil se jak k údajnému koncernovému propojení, tak i ke struktuře akcionářů obchodní korporace Mladá fronta, a. s. Jde-li o nařízení jednání přes námitku místní nepříslušnosti, soudce poukázal na obvyklost takového postupu s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie. Ke stanovisku soudce předložila stěžovatelka velmi obsáhlé vyjádření, v němž se v prvé řadě zaměřila na formální i materiální vztah soudce a původního akcionáře obchodní korporace Mladá fronta, a. s. Tento vztah následně opřela o údajné objektivní znaky, jako důležitost, personifikaci i užívání výrazů nesoucích emocionální zabarvení. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na další případy zneužití zákona soudcem. Argumentaci soudce o změně akcionářů obchodní korporace Mladá fronta, a. s., označila jako zavádějící.
3. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že důvody vyloučení soudce musí být vždy konkrétní, individuální a osobní, přičemž zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), mezi tyto důvody řadí poměr soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům. Důvod vyloučení musí být zjištěn a postaven najisto. Z argumentace stěžovatelky vrchní soud dovodil jednak pouhý předpoklad podjatosti soudce, jednak její nesouhlas s procesním postupem, jde-li o posouzení místní příslušnosti, což však není dostatečným důvodem pochybností o nepodjatosti. Ve vyjádření stěžovatelky se podle vrchního soudu navíc podávají argumenty pro vyloučení soudce v insolvenčním řízení obchodní korporace Mladá fronta, a. s., nikoliv však pro jeho vyloučení v nyní posuzované věci.
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti v prvé řadě soustředí na její přípustnost a následně formuluje důvody pochybností o nepodjatosti soudce v civilním soudním řízení, což přenáší na nyní posuzovanou věc. Uzavírá, že mezi ní a soudcem skutečně není žádný právní vztah, nicméně v nyní posuzované věci měla být opomenuta zásadní skutečnost, jíž je vztah soudce k Františku Savovovi, jehož tchyně je jediným členem a akcionářem stěžovatelky. Tento vztah soudce a Františka Savova je popisován a opírán o zjištění v insolvenční věci obchodní korporace Mladá fronta, a. s., v další části ústavní stížnosti. S poukazem na právní význam vztahu soudce nejen k právnické osobě, ale rovněž osobám, které právnickou osobu vlastní či na jejím stavu mohou mít zájem, se tento vztah podle stěžovatelky může negativně přenést rovněž na její postavení ve vedeném insolvenčním řízení. K nyní posuzované věci stěžovatelka dále uvádí, že cílem § 14 odst. 1 o. s. ř. není vytrhnout vztah soudce k účastníkovi z jakýchkoliv souvislostí a zkoumat jej izolovaně. Naopak je povinností každý případ posuzovat ve všech reálných souvislostech. Ani v nyní posuzované věci proto vrchní soud neměl ignorovat skutečnost, že stěžovatelka, byť jako samostatný subjekt, je majetkem tchyně Františka Savova, k němuž má mít soudce nepřátelský vztah bránící mu nestranně rozhodovat o jejích právech a povinnostech. Stěžovatelka v další části ústavní stížnosti odkazuje na kritéria posuzování nestrannosti soudce specifikovaná v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Z procesního hlediska vrchnímu soudu vytýká opomenutí její argumentace a následnou svévolnou aplikaci práva. Konkrétně nesouhlasí se závěrem, že její argumentace se nevztahuje k nyní posuzované věci, nýbrž k řízení v insolvenční věci obchodní korporace Mladá fronta, a. s. Stěžovatelka však opakuje, že nepřátelský vztah soudce k osobě Františka Savova negativně ovlivňuje její postavení dlužnice i v nyní vedeném insolvenčním řízení.
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu by ústavní stížností měla být napadána rozhodnutí meritorní a nikoliv rozhodnutí dílčí, byť pravomocná. Za nepřípustnou je za těchto okolností třeba považovat rovněž stěžovatelčinu ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu o nevyloučení soudce, neboť řízení před obecnými soudy stále běží a stěžovatelka bude mít v případě pro ni nepříznivého rozhodnutí procesní prostředky pro uplatnění námitek. Tento závěr má oporu rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18, ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3663/19, či ze dne 17. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1823/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud uvádí, že v nyní posuzované věci nejsou dány ani předpoklady výjimečného přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rozhodovací praxe [např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139)] tento postup předpokládá pouze v případech doposud neřešených ústavněprávně významných otázek, mezi něž však stěžovatelkou předestřené důvody údajné podjatosti soudce nespadají. Ústavní stížnost tak svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj
|
|