Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 22. června 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti R.D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. 10. 1993, čj. 29 Co 647/93-30 t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. října 1993, čj. 29 Co 647/93-30, se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 2. 1993, čj. 14 C 432/92-15, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby první vedlejší účastník byl uznán povinným vydat stěžovateli a sepsat s ním dohodu o vydání domu č. p. 285 se stavební parcelou č. 1768/1, jakož i kolnu, zapsané na LV č. 2433 k. ú. L. a druhý vedlejší účastník stavební parcelu č. 1768/2, zapsanou na LV č. 16 k. ú. L., stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec bylo porušeno několik základních práv a svobod zaručených v Listině základních práv a svobod, a to rovněž právo zakotvené v článku 11 Listiny, podle kterého každý má právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a zaručuje se dědění.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a k důvodům svého rozsudku dodal, že ke konfiskaci požadovaného majetku došlo v každém případě mimo tzv. rozhodné období, uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to vyhlášením dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve Sbírce zákonů a nařízení, tedy dnem 30. 10. 1945.
Vedlejší účastník v. d. E. v L. se v podstatě ztotožnil s důvody uváděnými v napadeném rozsudku.
Také vedlejší účastník město L. navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť k přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát došlo před 25. 2. 1948, a není tedy založen právní nárok na jejich vrácení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud, jak již vyslovil v celé řadě dřívějších nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Takové ústavně zaručené základní právo je zakotveno rovněž v článku 36 odst. 1 Listiny, zakládajícím každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V projednávané věci však obecné soudy podle citovaného článku nepostupovaly, neboť nevyvodily žádný závěr z toho, že mezi výpisy z pozemkové knihy pro katastrální území Liberec ze dne 27. 11. 1992 a 11. 2. 1993, vztahujícími se ke knihovní vložce č. 755, existují evidentní a podstatné rozpory, v jejichž důsledku není vůbec jasno, kdo předmětné nemovitosti před jejich konfiskací vlastnil. Tyto rozpory měly obecné soudy odstranit tím spíše, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, nicméně při splnění všech, tímto dekretem stanovených, podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4). Vzhledem k uvedeným skutečnostem měly se proto tím spíše obecné soudy seznámit s obsahem konfiskačního rozhodnutí, aby si tím získaly podklad pro závěr, komu a kdy byl majetek, o který v projednávané věci jde, konfiskován, neboť teprve potom mohly adekvátně reagovat i při posuzování stěžovatelem uplatňovaného nároku a jeho případné skutečné povahy. V této souvislosti třeba poukázat na to, že i v praxi obecných soudů se nyní prosazují tendence ve směru oprávnění soudu posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (R č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94).
Porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny je v této věci natolik evidentní, že nebylo třeba se zabývat dalšími, v řízení o ústavní stížnosti irelevantními, stěžovatelovými výtkami, které směřují spíše proti dekretu č. 108/1945 Sb. jako takovému.
Protože tedy rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu citovaného článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podané podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. 10. 1993, čj. 29 Co 647/93-30, zrušil (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. června 1995
|
|