Ústavní soud
rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti
K. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července
2000, sp. zn. 8 To 157/2000, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 10. března 2000, sp. zn. 6 T 268/99, za účasti
Krajského soudu v Brně, a to se souhlasem účastníků bez nařízení
ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2000, sp.
zn. 8 To 157/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.
března 2000, sp. zn. 6 T 268/99 se zrušují.
Odůvodnění
Dne 20. září 2000 byla, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.
2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zákon"), Ústavnímu soudu doručena ústavní
stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení krajského soudu,
kterým bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Brně. Rozsudkem soudu prvého stupně byl
stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry, dle
ustanovení § 248 odst. 1, odst. 3 lit. c) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní
zákon"), kterého se měl dopustit tím, že částku 500.873,60 Kč,
kterou utržil za cukr prodaný na základě smlouvy o obchodním
zastupování se společností Cukrovar, a.s., H., přes urgence této
společnosti neuhradil a způsobil jí tak škodu ve výši
517.850,40 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 30 měsíců, s podmíněným odložením na zkušební
dobu čtyř let, kdy nad ním bude prováděn dohled. Dále byl
stěžovateli uložen trest zákazu činnosti na dobu 6 let a současně
mu byla stanovena povinnost uhradit poškozené společnosti škodu ve
výši 500.873,60 Kč. Se zbytkem nároků byla poškozená strana
odkázána na občanskoprávní řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy
pochybily, když nezohlednily smluvní vztah mezi stěžovatelem
a poškozenou stranou, na základě kterého stěžovateli příslušel
nárok na provizi a penále z prodlení v případě nedodání zboží. Za
této situace vznikla stěžovateli pohledávka za poškozenou ve výši
609.847,30 Kč. Stěžovatel podal návrh na vzájemný zápočet, který
byl akceptován v řízení u Krajského obchodního soudu v Brně
vedeném pod sp. zn. 30 Cm 72/96. Krajský obchodní soud v Brně svým
usnesením ze dne 1. února 2000 zastavil řízení ve věci návrhu
poškozené, s tím, že nadále bude projednáván pouze rozdíl ve
prospěch stěžovatele ve výši 108.973,70 Kč. Městský soud v Brně
a Krajský soud v Brně však v trestním řízení k uvedeným okolnostem
nepřihlédly. Vedle pochybení spočívajícího v nevypořádání se
s obchodně-právní stránkou věci, pochybily i při posuzování
subjektivní stránky trestného činu. Závěr o úmyslném zavinění je
tak fakticky nepřezkoumatelný a není podložen žádnými důkazy. Jeho
odsouzení je proto v rozporu s trestním zákonem, neboť předmětem
zpronevěry nemohlo být něco, co byl na základě smlouvy nejen
oprávněn, ale dokonce i povinen prodávat.
V uvedeném postupu obecných soudů v rámci trestního řízení
shledal stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces,
zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), neboť nebyl prokázán jeho úmysl zpronevěřit finanční
prostředky a svým jednáním nemohl naplnit ani objektivní stránku
trestného činu. Dále v rozhodnutích soudů shledává zásah do svého
práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nesmí být
nikdo zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu
závazku.
Na základě ustanovení § 42 odst. 4 zákona se k věci vyjádřil
účastník řízení - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně
senátu 8 To. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění
napadeného rozsudku, ze kterého jsou zřejmé veškeré závěry, které
odvolací soud vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele, když bylo
reagováno na veškeré jeho námitky. Ústavní stížnost nepovažuje
proto za důvodnou.
Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího
účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále k posouzení stížnosti vyžádal spis
Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 6 T 268/99, ze kterého
konstatoval průběh řízení ve věci, i výrok a odůvodnění rozsudku
tohoto soudu. Stejně tak byl konstatován obsah odvolání i průběh
a výsledek řízení před soudem odvolacím. Z uvedených údajů plyne,
že stěžovatel v průběhu celého řízení svůj dluh vůči poškozené
nijak nezpochybňoval a odkazoval na uzavřenou smlouvu i na její
zákonný podklad. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak
uvedeno, že se soud, jako předběžnou otázkou dle § 9 odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "trestní řád"), zabýval oprávněností nároku
stěžovatele na provizi (č.l. 63). Jak oprávněnost nároku na
provizi posoudil, však není zřejmé, když soud i nadále vycházel
z vyčíslení poškozené společnosti. Stejně tak se nezabýval
tvrzeným nárokem stěžovatele na vzájemný zápočet smluvního penále
v celkové výši 505.427,- Kč (č.l. 64).
Dále si Ústavní soud vyžádal spis vedený Krajským obchodním
soudem v Brně sp. zn. 30 Cm 72/96, ze kterého zjistil, že mezi
stěžovatelem a poškozenou stranou - Cukrovarem H. je veden
obchodní spor, který není dosud pravomocně ukončen. Ze spisu je
zřejmé, že civilní řízení bylo zahájeno podáním k Městskému soudu
v Brně dne 25. srpna 1995, žalobou poškozené strany na stěžovatele
o náhradu částky 529.984,40 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl vydán
platební rozkaz, proti kterém stěžovatel podal odpor. Usnesením ze
dne 2. ledna 1996, sp. zn. 61 C 256/95, rozhodl Městský soud
v Brně o své věcné nepříslušnosti, když shledal, že se jedná
o spor dvou podnikatelů. Věc pak postoupil Krajskému obchodnímu
soudu v Brně, který věc zaevidoval pod výše uvedenou sp. zn.
30 Cm 72/96. Dne 30. ledna 1998 uplatnil stěžovatel u Krajského
obchodního soudu v Brně protinávrh na vyrovnání vzájemným
započtením. Dříve, než bylo obchodním soudem ve věci rozhodnuto,
bylo stěžovateli dne 9. března 1999 sděleno obvinění z trestného
činu zpronevěry. V průběhu šetření orgány činnými v trestním
řízení byla konstatována výše uvedená rozhodnutí civilních soudů,
dne 18. listopadu 1999 však byla státním zástupcem Městského
státního zastupitelství v Brně podána obžaloba na stěžovatele,
a hlavní líčení bylo zahájeno dne 17. ledna 2000. Již při zahájení
hlavního líčení konstatoval stěžovatel na probíhající civilní
řízení, v němž doposud nebylo vydáno rozhodnutí. Dne 1. února
2000 vydal krajský obchodní soud usnesení, kterým bylo zastaveno
řízení jímž se poškozená domáhala po stěžovateli částky
529.984,40 Kč, a to z důvodu neodstranění vad návrhu soudem
v určené lhůtě. Vzájemný návrh stěžovatele proti poškozené
o 108.973,70 a o splnění povinnosti poškozené vůči stěžovateli byl
vyloučen k samostatnému projednání (sp. zn. 30 Cm 2/2000). Dne
15. března 2000 bylo proti usnesení Krajského obchodního soudu
v Brně podáno navrhovatelkou (poškozenou stranou) odvolání,
o kterém nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Po zvážení argumentů ústavní stížnosti a výše uvedených
skutečností vyplývajících z předmětných soudních spisů, a poté, co
vzal Ústavní soud na vědomí sdělení účastníků řízení, že souhlasí
s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařizování ústního jednání,
dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
Právní řád, byť vnitřně diferencovaný na jednotlivá právní
odvětví, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet
při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Na základě této
výchozí myšlenky, Ústavní soud již v minulosti judikoval, že nelze
např. ve věci, jejíž základ je soukromoprávní, abstrahovat od
veřejnoprávních aspektů případu (viz nález sp. zn. IV. ÚS
576/2000, ze dne 12.4.2001). Stejně tak v nálezu sp. zn. IV. ÚS
438/2000, ze dne 28. srpna 2001, uvedl Ústavní soud (a to ve shodě
s publikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 54/99), že pokud
jde o naplnění objektivních znaků zpronevěry, nemůže být
v trestním řízení abstrahováno od aspektů práva soukromého.
Z obdobných důvodů, tedy pro nepřihlédnutí k soukromoprávnímu
aspektu vztahů mezi stěžovatelem a poškozenou stranou, považuje
Ústavní soud za důvodnou i předloženou ústavní stížnost.
Není sporu o tom, že stěžovatel uzavřel s Cukrovarem H.
smlouvu označenou výslovně jako "smlouva o obchodním zastoupení
dle § 652 a násl. obchodního zákoníku". Vzhledem k tomu, že v této
smlouvě nebyla výslovně sjednána provize, měl nepochybně
stěžovatel nárok na takovou provizi ze zákona, a to dle ustanovení
§ 659 obchodního zákoníku - tedy v obvyklé výši. Na druhé straně
však je skutečností, že k citované smlouvě ze dne 4. října 1993
byly přiloženy obchodní podmínky, které jsou jednoznačně
podmínkami pro smlouvu kupní. Ostatně pro kupní smlouvu by
svědčila i praxe, která zřejmě mezi obchodními partnery panovala,
a o které bylo i v rámci trestního řízení hovořeno, tj.,
že stěžovateli náležel zisk z rozdílu mezi cenou, za kterou
kupoval a za kterou prodával (rabat). Jinak řečeno, mezi oběma
stranami existoval obchodní vztah velmi nejasný, na druhé straně
však pro posouzení trestní odpovědnosti bylo zásadní a podstatné
tento vztah pojmenovat, vysvětlit a z jeho charakteru pak vyvodit
příslušné trestněprávní důsledky (pokud by jaké byly). Pouze
smlouva o obchodním zastoupení totiž opravňuje k závěru, že zboží
bylo až do okamžiku prodeje vlastnictvím cukrovaru, a tedy i tržba
náležela cukrovaru. Jenom takový právní vztah by zakládal vůbec
možnost dopustit se zpronevěření tržby za prodané zboží. V takovém
případě by však nepochybně výši škody nemohla představovat utržená
finanční částka, neboť prodávající by měl ex lege nárok na
provizi, přičemž pojmově nelze vyloučit ani jeho další nárok.
Jednalo-li se však de facto o smlouvu kupní (čemuž nasvědčují
obchodní podmínky tvořící přílohu smlouvy, tvrzení o rabatu atd.),
pak pojmově zpronevěra vůbec nemůže přicházet v úvahu. V takovém
případě mohlo jít pouze o nesplnění smluvního závazku, tedy
zaplatit kupní cenu za dodané zboží, a v takovém případě by plně
obstála námitka stěžovatele, že trestní postih takového jednání by
byl rozporný se čl. 8 odst. 2, věta druhá, Listiny.
Jak uvedl Ústavní soud ve své judikatuře (např. v nálezu II.
ÚS 418/99), k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je
třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud
tomu tak není, je třeba rozhodnut ve prospěch obviněného. Obdobně
i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např.
rozhodnutí ve věci Barbera, Messseque a Jabardo z roku 1988,
A-146) vyžaduje, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní
pochybnosti, byl vyložen ve prospěch obviněného. Pokud tedy na
základě výše uvedeného nejasného obchodněprávního vztahu dospěly
orgány činné v trestním řízení k přesvědčení o trestní
odpovědnosti stěžovatele, je Ústavní soud nucen konstatovat,
že takové závěry jsou v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími
a právními principy v nich uvedených, neboť ve svých důsledcích
porušují zásadu in dubio pro reo.
Teprve po odstranění pochybností, které v obchodněprávní
sféře existovaly a nebyly objasněny, resp. o nich nebylo
pravomocně příslušnými soudy rozhodnuto, bude možno učinit závěr
o případné odpovědnosti trestní. Každý jiný postup by mohl vést
k nedůvodné kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska
přípustné či obvyklé, resp. jednání, jehož soukromoprávní aspekt
je důvodně předmětem sporu. Při vší úctě a respektu k závěrům
obecných soudů, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato stránka
věci byla z valné části ignorována. Za této situace pak nezbylo,
než řešit konflikt pohledu civilněprávního a trestněprávního,
vzbuzující oprávněné pochybnosti o pravé podstatě věci, než ve
prospěch stěžovatele, neboť porušení zásady in dubio pro reo je
nepochybně postupem, který v právním státě je neslučitelný
s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, a ve svých důsledcích představuje i porušení principů
právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka
a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Z těchto důvodů napadená rozhodnutí
obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zákona).
V Brně dne 8. 11. 2001
|
|