Ústavní soud
rozhodl dne 24. února 2000 v senátě ve věci
ústavní stížnosti JUDr. M. P., t. č. Věznice Opava, zastoupeného
JUDr. T. S., proti 1) opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského
úřadu vyšetřování v Ostravě, ze dne 27. 9. 1999, čj.
ČVS:KVV-492/10-99, 2) usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
29. 9. 1999, čj. Nt 3467/99-9, 3) usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 10. 1999, čj. 1 To 889/99-25, za účasti 1)
Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování, 722 51 Ostrava, 2)
Okresního soudu v Ostravě, 3) Krajského soudu v Ostravě, jako
účastníků řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,
takto:
Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 1999, čj. Nt
3467/99-9, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10.
1999, čj. 1 To 889/99-25, se zrušují.
Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
opatření policejního orgánu a rozhodnutím obecných soudů,
stěžovatel uvádí, že podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody
jinak než z důvodů nebo způsobem, které stanoví zákon. Do tohoto
jeho ústavně zaručeného práva bylo však zasaženo tím, že sdělení
obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu postrádá zákonné
atributy, neboť zde chybí zejména jakýkoli popis subjektivní
stránky jeho jednání a že v návaznosti na toto nezákonné sdělení
byl stěžovatel přesto vzat do vazby. Z těchto, jakož i dalších,
důvodů domáhá se proto vydání nálezu, jímž napadené opatření
vyšetřovatele se zrušuje, případně se přikazuje Policii ČR,
Krajskému úřadu vyšetřování v Ostravě, v tomto trestním řízení
dále nepokračovat, a jímž se zrušují i napadená rozhodnutí
obecných soudů.
Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování v Ostravě, ve svém
vyjádření ze dne 3. 2. 2000 uvedla, že na podkladě provedeného
ohledání místa činu byly stanoveny vyšetřovací verze a v průběhu
prováděného šetření byly zjištěny skutečnosti, které opravňovaly
ke sdělení obvinění stěžovateli. Na podkladě shromážděných
písemných materiálů byl podán návrh na vzetí stěžovatele do vazby,
což se také stalo. V průběhu dosud konaného přípravného řízení
nepožádal stěžovatel, aby byly odstraněny závady v postupu
vyšetřovatele, či aby byl odstraněny průtahy ve vyšetřování.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2000
uvedl, že vazební důvod podle ustanovení 67 odst. 1 písm. b)
trestního řádu byl konstatován oprávněně. Po provedení podstatné
části vyšetřovacích úkonů byly již v měsíci prosinci 1999 znovu
zkoumány důvody vazby u stěžovatele a usnesením tohoto soudu ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel
z vazby propuštěn.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 18. 2. 2000
uvedl, že podle jeho názoru popis skutku v záznamu o sdělení
obvinění nemusí odpovídat přesným kritériím daným ustanovením §
120 odst. 3 trestního řádu, když trestní stíhání je neprodleně
zahajováno v případě zjištění skutečností nasvědčujících tomu, že
byl spáchán trestný čin a při dostatečně odůvodněném závěru, že
jej spáchala určitá osoba. Protože při dalším rozhodování
o stížnosti státního zástupce proti usnesení Okresního soudu
v Ostravě o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu krajský soud
zjistil, že přes rozsáhlé dokazování sdělení obvinění zůstalo beze
změn a důvody vazby podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b)
trestního řádu pominuly, stížnost státního zástupce zamítl.
Z uvedených důvodů navrhuje proto krajský soud odmítnutí ústavní
stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se přípisem ze dne
2. 2. 2000 postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo.
Z obsahu spisu Nt 3467/99 Okresního soudu v Ostravě Ústavní
soud zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo
dne 28. 9. 1999 návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů
uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního
řádu s odůvodněním, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin
obecného ohrožení podle ustanovení § 179 odst. 1, 2 písm. c)
trestního zákona a že jsou splněny i další podmínky pro jeho vzetí
do vazby. Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením rozhodl tak,
že stěžovatel se béře do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §
67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, o stížnosti stěžovatele
rozhodl Krajský soud v Ostravě rovněž napadeným usnesením tak, že
tuto stížnost zamítl. Tato rozhodnutí soudu byla vydána
v návaznosti na již konstatované sdělení obvinění vyšetřovatele ze
dne 27. 9. 1999, v němž je na podkladě zjištěných skutečností
považován za dostatečně odůvodněn následující závěr: "Společně
s dalšími doposud nezjištěnými osobami v průběhu měsíce dubna
1999 jste obstaral a zajistil větší množství plastových barelů
a nákladní motorové vozidlo, které uvedené plastové barely
převezlo do obce R., ke komplexu hotelového a rekreačního
střediska, kde dne 23. 4. 1999 došlo k úmyslnému založení požáru
a shoření komplexu budovy s označením "D", kdy tímto jednáním
vznikla majiteli objektu škoda v celkové výši 15 700 000,-- Kč."
Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ve věci sp.
zn. I. ÚS 46/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, roč. 1996, I.
díl, str. 366), jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení
obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu,
tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení
obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení
postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné
sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu. O takový
případ jde i v projednávané věci, kdy proti stěžovateli bylo podle
ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu vzneseno obvinění shora
uvedeného obsahu, v tomto sdělení však chybí, jak stěžovatel
právem namítá, jakýkoli popis subjektivní stránky jeho jednání,
zejména jednoznačné konstatování toho, že uvedené barely a jejich
odvoz obstaral v úmyslu založit požár, v jehož důsledku shořel
komplex budov. Sdělení obvinění konstatuje tedy sice určitou
aktivitu stěžovatele stran obstarání většího množství plastových
barelů a nákladního vozidla, ignoruje však již zcela další postup
a také otázku úmyslu stěžovatele, když i v důvodech se jen
všeobecně a nekonkrétně odkazuje na naplnění skutkové podstaty
spolupachatelství trestného činu obecného ohrožení podle
ustanovení § 9 k § 179 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona. Za
tohoto stavu věci byl tedy stěžovatel vzat do vazby v rozporu
s ustanovením § 68 trestního řádu, podle kterého vzít do vazby lze
toliko osobu, které bylo sděleno obvinění (§ 160). Právě sdělením
obvinění podle ustanovení § 160 trestního řádu je realizována
zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny, takže
pokud toto sdělení v projednávané věci nemělo zákonný podklad,
došlo i napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení
citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.
Pokud však ústavní stížnost směřuje proti již citovanému
opatření vyšetřovatele Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování
v Ostravě, je třeba ji podle názoru Ústavního soudu v této části
považovat za neopodstatněnou. Z toho, co je v odůvodnění tohoto
nálezu výše uvedeno, je patrno, jaký názor má Ústavní soud na
povahu vzneseného obvinění a tuto skutečnost orgány činné
v trestním řízení budou nepochybně nuceny zohlednit. V procesu,
který teprve probíhá, lze tedy, jak Ústavní soud již konstantně
judikuje, případné protiústavní procesní vady napravit především
orgány činnými v trestním řízení samotnými.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 8
odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, částečně
vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.
a) citovaného zákona zrušil, zatímco ve zbývající části ústavní
stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 citovaného zákona zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. února 2000
|
|