Ústavní soud
rozhodl dne 27. listopadu 2002 v senátě ve věci
ústavní stížnosti M. Ú., zastoupené JUDr. P. G., advokátem AK,
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44
Co 129/99 - 89, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne
27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, za účasti 1) Krajského soudu
v Brně, 2) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení,
a vedlejšího účastníka K. s. Č. a M., zastoupené JUDr. Č. K.,
CSc., advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co
129/99 - 89, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11.
1998, čj. 6 C 618/95 - 66, se zrušují.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že
v záhlaví citovanými rozhodnutími obecné soudy porušily její
ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvádí, že jádro problému tvoří správné označení
povinné osoby v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91 Okresním
soudem ve Vyškově. Původní žaloba totiž směřovala proti OV KSČ
Vyškov, který byl v době rozhodné pro uplatnění restitučního
nároku zapsán na LV č. 3255 v k.ú. Vyškov jako vlastník domu č.p.
455 se stavební plochou parc. č. 894. Tento údaj byl jak pro
stěžovatelku, tak pro obecné soudy, směrodatný. Dále stěžovatelka
upozorňuje na existenci poučovací povinnosti podle ustanovení §
43 odst. 1 o. s. ř. a rovněž na povinnost soudu přihlížet kdykoliv
k řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může
rozhodnout ve věci samé. V situaci, kdy obecné soudy této
povinnosti nedostály, nelze tuto skutečnost připisovat k tíži
stěžovatelky.
Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že žaloba proti OV KSČM
V. byla vedena v době, kdy měl právní subjektivitu. Jestliže pak
tuto subjektivitu ze zákona ztratil, účastníkem řízení se stala K.
s. Č. a M. (dále jen "KSČM"), přičemž jejím jménem mohl nadále
jednat okresní výbor jako její orgán. Jestliže obecné soudy nadále
jednaly s OV KSČ V. jako s účastníkem řízení, opět to nelze
přičítat k tíži stěžovatelky.
Stěžovatelka rovněž namítá nesoulad postupu KSČM
s ustanovením § 3 občanského zákoníku, neboť výkon jeho práva
pokládá za rozporný s dobrými mravy, přičemž připomíná hluboký
kulturní a morální rozvrat společnosti a demokratického právního
řádu, který se projevil i v právní kultuře a který byl způsoben
právě KSČ, jejímž je KSČM přímým ideovým i právním nástupcem.
Velké změny v právním řádu po roce 1989 a navazující snahy
o nápravu křivd minulosti navodily situaci, kdy při posuzování
těchto případů by měl být právní pozitivismus a formalismus
korigován přirozenoprávním přístupem. Je nemorální, aby
v současnosti KSČM využívala tehdejší ne zcela přesné orientace
stěžovatelky v nových právních předpisech a transformacích
subjektů ve snaze znovu nabýt majetek, jenž byl stěžovatelce
navrácen na základě restitučních předpisů.
Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadené rozsudky
obecných soudů popírají její vlastnické právo k předmětným
nemovitostem, a navíc vytváří překážku věci rozsouzené, a tudíž
brání jakémukoli uplatnění nároků plynoucích z vlastnictví těchto
nemovitostí. Tím došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11
odst. 1 Listiny.
Na základě uvedených, jakož i dalších, skutečností
stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená
rozhodnutí jako protiústavní zrušil.
K ústavní stížnosti se dne 30. 8. 2002 vyjádřil Krajský soud
v Brně v tom smyslu, že v předmětném řízení nešlo o to, zda
stěžovatelka bude či nebude uspokojena v rámci svého restitučního
návrhu, ale o to, zda je vůči vedlejšímu účastníkovi účinný
rozsudek tohoto soudu v restituční věci. Krajský soud pak v zájmu
právní jistoty rozhodl, že v restitučním řízení bylo nakonec
rozhodováno vůči nonsubjektu, a tedy dle právní teorie s nulovým
účinkem. Krajský soud dále poukazuje na nárok stěžovatelky na
náhradu škody vůči státu a také na to, že měla možnost zjevně
zmatečné rozhodnutí tohoto soudu v restituční věci napadnout
dovoláním. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní
stížnosti nebylo vyhověno.
Okresní soud ve Vyškově se k ústavní stížnosti v zákonné
lhůtě nevyjádřil.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2002
vedlejší účastník poukazuje zejména na skutečnost, že stěžovatelka
v řízení v restituční věci nedostatečně hájila svá práva, když
rozsudek krajského soudu v této věci nenapadla dovoláním ani
ústavní stížností, přestože bylo toto rozhodnutí vydáno proti
neexistujícímu subjektu. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny
opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv
poskytoval. Z těchto a dalších důvodů vedlejší účastník navrhuje,
aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 618/95,
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 3.
1993, čj. 3 C 222/91 - 86, byla odpůrci OV KSČM Vyškov uložena
povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se
předmětných nemovitostí. Proti citovanému rozsudku podala KSČM
odvolání, na základě kterého byl dne 21. 12. 1994 Krajským soudem
v Brně vydán rozsudek, čj. 19 Co 488/93 - 139, který napadené
rozhodnutí pouze s drobnou změnou dikce výrokové části potvrdil.
Na základě návrhu KSČM ze dne 12. 7. 1995 byl dne 27. 11. 1998
Okresním soudem ve Vyškově vydán ústavní stížností napadený
rozsudek, čj. 6 C 618/95 - 66, kterým bylo mimo jiné určeno, že
vlastníkem předmětných nemovitostí je KSČM. Citovaný rozsudek byl
dne 30. 4. 2001 potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Brně, čj. 44 Co 129/99 - 89. Dne 25. 1. 2001
stěžovatelka podala návrh na opravu rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, kterým se
domáhala změny v označení odpůrce z OV KSČM Vyškov na KSČM.
Uvedený návrh byl usnesením tohoto soudu ze dne 12. 2. 2001,
sp. zn. 19 Co 488/93, zamítnut.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového
materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Jak již bylo Ústavním soudem dříve judikováno, smyslem zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon
o mimosoudních rehabilitacích"), je zmírnit následky některých
majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1
odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona
postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je
nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti
konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel
tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy
zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je
popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného
subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém
žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve
pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce,
posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly
zcela opačně.
Přitom ze spisového materiálu je zřejmé, že v den podání
písemné výzvy dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních
rehabilitacích (22. 4. 1991), jakož i v den, kdy stěžovatelka své
nároky dle ustanovení 5 odst. 4 tohoto zákona uplatnila u soudu
(1. 8. 1991), držel předmětné nemovitosti OV KSČM V., přičemž
v evidenci nemovitostí byl v této době jako vlastník předmětných
nemovitostí zapsán OV KSČ V.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že OV KSČM V. byl
v období ode dne 28. 11. 1990 do dne 1. 11. 1991 právnickou
osobou, která držela předmětné nemovitosti, a stěžovatelka ho tedy
ve své výzvě ze dne 22. 4. 1991, jakož i v následné žalobě ze dne
1. 8. 1991, označila správně jako povinnou osobu dle ustanovení
§ 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Obecné soudy pochybily, když i po dni 1. 11. 1991 jednaly
s OV KSČM V. jako s účastníkem v řízení vedeném pod sp. zn. 3
C 222/91, neboť ode dne 1. 11. 1991 byla držitelem a od 7. 4.
1992 i vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž i povinnou
osobou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, KSČM. Toto
pochybení však v žádném případě nelze přičítat k tíži
stěžovatelky, zvláště pak v situaci, kdy se OV KSČM V. jako
právnická osoba i jako účastník řízení nadále choval a vystupoval
tak a KSČM neučinila žádný procesní krok, ze kterého by bylo možné
dovodit, že se cítí být účastníkem řízení namísto OV KSČM V.
z důvodu ztráty jeho právní subjektivity.
Jak již Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 7. 1.
1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění
představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na
určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence
či neexistence určitého právního vztahu nebo práva z něhož bylo
žalováno o plnění. Dle názoru Ústavního soudu jde o takovou
překážku i v projednávané věci, neboť ze shora uvedených důvodů
mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že pochybení obecných soudů ve
věci sp.zn. 3 C 222/91 jsou natolik formální povahy, že
přihlédnutí k nim by neznamenalo nic jiného, než odepření soudní
ochrany stěžovatelce.
Ústavní soud konstatuje, že tímto právním formalismem
v rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného
práva stěžovatelky vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1
Listiny.
Dle stanoviska Ústavního soudu tím, že se OV KSČM Vyškov,
resp. KSČM, z důvodu nesprávného označení povinného subjektu
nebránila rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj.
19 Co 488/93 - 139, mimořádnými opravnými prostředky a podrobila
se mu a že na základě tohoto rozhodnutí došlo k uzavření dohody
o vydání předmětných nemovitostí dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona
o mimosoudních rehabilitacích, je nutno shodně, jako ve věci
sp.zn. 3 C 222/91, konstatovat, že tato dohoda je platná stejně
jako následný vklad vlastnického práva stěžovatelky k předmětným
nemovitostem do katastru nemovitostí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné
soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle
čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud
ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudek
Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95
- 66, dle ustanovení § 82 odst.1, odst. 3 písm. a) citovaného
zákona, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2002
|
|