IV.ÚS 762/16 ze dne 13. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu JUDr. Zdeňka Altnera, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, AK se sídlem Praha 10 - Strašnice, Gutova 3297/4, doručovací adresa: Jílové u Prahy, Masarykovo náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 4334/2014-424, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, 3) České strany sociálně demokratické se sídlem Praha 1, Hybernská 7 a 4) Cíl, akciová společnost v Praze, se sídlem Praha 1, Hybernská 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ze dne 7. 3. 2016, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, se JUDr. Zdeněk Altner (dále jen "původní žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ve věci procesního nástupnictví v řízení o zaplacení 18 518 228,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno v občanskoprávním sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000.

Napadeným usnesením dovolací soud k dovolání obou žalovaných zrušil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 6. 1. 2014 č. j. 20 Co 496/2013-376 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, s odůvodněním, že odvolací soud při zjišťování obsahu práva Jihoafrické republiky nepostupoval zákonným způsobem. Citovaným usnesením ze dne 6. 1. 2014 odvolací soud rozhodl, že na místo původního žalobce vstupuje do řízení jako jeho procesní nástupce společnost H-Holding AG se sídlem Steinhausen, Švýcarsko.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 4334/2014-424 porušil právo na spravedlivý proces, neboť žalovaní nebyli k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2014 č. j. 20 Co 496/2013-376 aktivně legitimováni.

Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

II.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

V daném případě bylo napadeno procesní rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo předcházející procesní rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelově civilní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného procesního usnesení tak řízení v této věci nekončilo, a tudíž k nápravě tvrzeného zásahu do základního práva na spravedlivý proces nebyl zásadně příslušný Ústavní soud.

Stěžovateli byly v době podání ústavní stížnosti nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má, resp. bude mít k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud takto rozhodl, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad návrhu spočívajících v nepředložení plné moci pro advokáta a nezaslání kopie napadeného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj