IV.ÚS 795/22 ze dne 19. 4. 2022
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Žižlavského, zastoupeného Mgr. Jiřinou Chmelovou, advokátkou, sídlem Nad Dědinou 561/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 10 As 364/2020-44, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 10 As 276/2018-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2020 č. j. 11 A 88/2018-136 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 11 A 88/2018-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, konkrétně do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, a práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se zúčastnil zvláštní zkoušky insolvenčního správce, ve které neuspěl. Na základě stěžovatelovy žádosti, poté, kdy byla Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2021 č. j. 3 A 13/2019-52 uložena povinnost vydat o výsledku zkoušky rozhodnutí, vydalo ministerstvo blíže nezjistitelného dne deklaratorní rozhodnutí č. j. MSP-38/2015-LO-INSO/61 s výrokem, že stěžovatel byl u zvláštní zkoušky insolvenčního správce konané dne 24. 1. 2018 hodnocen stupněm neuspěl. Následný rozklad zamítla ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 29. 6. 2021 č. j. MSP-37/2021-ODKA-ROZ/3. Stěžovatel podal u městského soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který spatřoval v nezákonném stanovení výsledku zkoušky [každý člen zkušební komise měl hlasovat pouze o jím zkoušené problematice, ke které má potřebné vzdělání (odbornost)]. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2018 č. j. 11 A 88/2018-88 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok), přičemž zamítnutí žaloby odůvodnil její nedůvodností.

3. Následně podané kasační stížnosti stěžovatele vyhověl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 10 As 276/2018-72 a rozsudek městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost (v části reagující na námitku nesprávného způsobu a výsledku hlasování) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, se zaměřil na posouzení, zda byla v průběhu zvláštní zkoušky dodržena práva stěžovatele na řádný proces, a protože neshledal, že by se ministerstvo vůči stěžovateli dopustilo nezákonného zásahu, žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 2020 č. j. 11 A 88/2018-136 (I. výrok) jako nedůvodnou a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Vyhlášku č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, ve znění pozdějších předpisů, městský soud vyložil tak, že všichni zkoušející mají hodnotit celý průběh zkoušky, nikoliv jen stěžovatelovy znalosti ve věcně vymezených oblastech. Komplexní zaměření všech komisařů je podle městského soudu patrno i z jejich jmenovacích dekretů. Hodnocení stěžovatele při zkoušce bylo jednomyslné, a bylo zřejmé, že stěžovatel u zkoušky neuspěl.

5. V pořadí druhou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2022 č. j. 10 As 364/2020-44 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně vrácení soudního poplatku (II. a III. výrok). I podle zjištění Nejvyššího správního soudu se všichni členové komise shodli na výsledku, že stěžovatel neuspěl. Výklad prosazovaný stěžovatelem, aby se celkový výsledek zkoušky hodnotil jen prostým většinovým průměrem podle toho, zda uchazeč uspěl nebo neuspěl u jednotlivých předmětů (hodnocených oblastí), by mohl vést k nežádoucímu efektu, že by uchazeč při zkoušce celkově uspěl, i kdyby o některé ze zkoušených oblastí nevěděl vůbec nic. Nadto se stěžovatel podle Nejvyššího správního soudu dobrovolně podrobil speciální zkoušce opravňující insolvenční správce k velmi kvalifikovaným činnostem, když tuto zkoušku podstupují profesionálové s dlouholetou praxí, a již proto nemůže jít o zkoušku, která by měla být snadná. Hodnocení zvláštní zkoušky insolvenčních správců je přitom podle Nejvyššího správního soudu - rozdílně například od justiční zkoušky - koncipováno tak, že členy komise mohou být právníci nebo ekonomové, kteří mají uchazeče hodnotit nikoliv jen ve vztahu k oboru, který sami vystudovali, ale mají hodnotit celkový průběh zkoušky. Byť sice vystudovaní ekonomové nemohou důsledně hodnotit správnost odpovědí uchazeče v oblasti práva, jsou schopni usoudit, zdali uchazeč uplatňuje dostatečně logické uvažování, jak uchazeč reaguje na doplňující dotazy apod.


II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel je přesvědčen, že zkoušející by u daného typu zkoušky měli hodnotit jen jimi zkoušenou oblast; nemohlo by se tak stát, že se například ekonom vyjadřuje k právním otázkám, ač k tomu na rozdíl od stěžovatele nemá právní vzdělání. Hájil-li Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3141/15 (N 164/82 SbNU 583) princip rotace při přidělování případů jednotlivým insolvenčním správcům, měl by také podle stěžovatele vymezit dostatečně transparentní podmínky pro výkon funkce insolvenčního správce. Současný systém zkoušení podle stěžovatele transparentní není a naopak vykazuje známky libovůle. Navíc rozhodnutí o zkoušce jen deklaruje její výsledek, aniž by bylo řádně odůvodněno. Výše popsaná situace vede k tomu, že stěžovatel je v důsledku neúspěchu u této odborné zkoušky omezen ve svém podnikání (respektive ve výkonu hospodářské činnosti).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zčásti přípustná (viz však bod 8. a 9.), neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

8. Navrhuje-li stěžovatel zrušení v pořadí prvního rozsudku městského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

9. Stěžovatelův návrh na zrušení v pořadí prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu je nepřípustný, neboť tímto rozsudkem řízení ve věci stěžovatele neskončilo.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje na akceptovatelný argument správních soudů, že komisaři s ekonomickým vzděláním se sice nemohou z povahy věci podrobně vyjadřovat ke znalostem uchazeče v oblasti práva, nicméně mohou posoudit například právě pohotovost jeho reakcí, důslednost logického uvažování atp. Navíc z odůvodnění v pořadí druhého rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovateli byly položeny otázky týkající se povolení k činnosti družstevní záložny, k jejímu zrušení a likvidaci, další okruh otázek se týkal obchodníka s cennými papíry. Takto široce definované otázky mají jak svoji právní dimenzi, tak dimenzi ekonomickou (což odpovídá i obsahu studijních plánů na právnických fakultách a ekonomických školách). Stěžovatel v ústavní stížnosti, byť mu je tato část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu známa, se nepokouší zodpovědět, zda uvedené okruhy (otázky) podle něj spadají do oblasti ekonomické, nebo do oblasti právní.

12. Nepřípadný je stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3141/15, který se zabýval spravedlivým přerozdělováním jednotlivých případů mezi insolvenční správce v mezích působnosti příslušného krajského soudu. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že je ku prospěchu věci, je-li insolvenčních správců v působnosti krajského soudu dostatek, z čehož ovšem není možné dovozovat, že by znalosti insolvenčních správců měly jít na úkor jejich počtu (obdobnou úvahu lze podle Ústavního soudu vztáhnout i k argumentaci stěžovatele, že kvůli neúspěchu u daného typu zkoušky je omezen ve svém podnikání; byť tato úvaha je formálně správná, právním předpisem stanovená povinnost složit příslušnou zkoušku má především zajišťovat jistou úroveň činnosti insolvenčních správců, a jejich ekonomický prospěch z této činnosti je s ohledem na nyní posuzovanou záležitost druhořadý).

13. Namítá-li stěžovatel, že rozhodnutí vedlejšího účastníka o tom, že byl hodnocen u dané zkoušky jako neúspěšný, je nedostatečně odůvodněno, pak toto rozhodnutí vedlejší účastnice je nutno hodnotit i v kontextu s protokolem o průběhu zkoušky, v němž jsou zaznamenány nejen hlavní zkušební okruhy, jež byly stěžovateli v průběhu zkoušky předestřeny k řešení, ale je zde také schematicky zaznamenáno, zda zkušební komisaři hodnotili stěžovatelovy odpovědi na konkrétní otázky jako správné, či nikoliv. Tento protokol je přitom zjevně stěžovateli jako uchazeči dostupný. V bodu 15. odůvodnění prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu je mimo jiné v této souvislosti zmíněno, že uvedený protokol může sloužit neúspěšnému uchazeči k tomu, aby se dověděl, na které hodnocené oblasti se má, rozhodne-li se pro opakování zkoušky, lépe připravit. K tomuto aspektu se stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřuje, přitom uváděné okolnosti podle Ústavního soudu přispívají ke stěžovatelem zdůrazňované transparentnosti průběhu zkoušky.

14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2022


Josef Fiala v. r.
předseda senátu