Ústavní soud
rozhodl dne 15. září 1999 v plénu ve věci návrhu
Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,
o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998
představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, za
účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené jeho
předsedou, 2) Senátu Parlamentu ČR, zastoupeného jeho
místopředsedou, takto:
V ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího
platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezidia Komise pro cenné papíry se v textu "představitelům státní
moci a některých státních orgánů1), soudcům2), státním
zástupcům3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry4) další
plat5) za druhé pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo
"soudcům2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
V jeho zbývající části se návrh na zrušení zákona č.
268/1998 Sb. zamítá.
Odůvodnění
Dne 27. května 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh
Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,
o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998
představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry.
Ústavní soud - poté, co navrhovatel na základě jeho výzvy
odstranil vady - shledal, že podání splňuje formální náležitosti
návrhu na zrušení zákona, který je soud oprávněn podat
v souvislostí se svojí rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2
ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, - (viz též § 64 odst.
4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Navrhovatel, za nějž jedná v souladu s ustanovením § 30 odst.
3 zákona o Ústavním soudu předseda senátu, v návrhu uvedl, že dle
jeho názoru není v zákonu č. 268/1998 Sb. respektován obecně
uznávaný požadavek právního státu - zákaz retroaktivity. Dovolává
se přitom ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb., podle něhož
náleží představiteli a soudci, o nichž to stanoví zákon, další
plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci
alespoň devadesát kalendářních dní. Podle zák. č. 268/1998 Sb.
však tento další plat představitelům a soudcům nenáleží. Protože
ke dni 5. 11. 1998, tj. ke dni účinnosti napadeného zákona (na
tomto místě Ústavní soud poukazuje na omyl navrhovatele v určení
dne účinnosti napadeného zákona, zákon nabyl účinnosti až 19. 11.
1998), již převážná část představitelů a soudců zákonné podmínky
§ 4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb. pro vznik nároku na další plat za
druhé kalendářní pololetí roku 1998 splňovala a zák. č. 268/1998
Sb. zpětně tento nárok odňal, uplatnil se - dle navrhovatele
- zákaz retroaktivity. Z tohoto důvodu, jakož i s poukazem na
ducha Ústavy a ústavní principy právního státu, shledává
navrhovatel rozpor zákona č. 268/1998 Sb. s čl. 1 Ústavy ČR a čl.
2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K návrhu na zrušení zákona se vyjádřil účastník řízení
- Parlament ČR, a to prostřednictvím předsedů obou komor.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny jsou akcentovány podmínky,
po jejichž splnění náleží představiteli a soudci (obdobně také
státnímu zástupci a členu prezidia Komise pro cenné papíry) další
plat. Zákon č. 268/1998 Sb. právně relevantním způsobem stanovil,
že splnění druhé podmínky nemá vliv na vznik nároku na další plat
uvedenému okruhu subjektů (tato druhá podmínka nemohla být
objektivně v době zveřejnění zákona č. 268/1998 Sb. splněna).
Proto předseda Poslanecké sněmovny tvrdí, že zákon č. 268/1998 Sb.
nepůsobí zpětně, neodnímá náležitosti, na které vznikl nárok
v minulosti, nýbrž upravil právní poměry v budoucnu - stanovil,
ještě před splněním obou podmínek nutných pro vznik nároku na
další plat, že splnění těchto podmínek nepovede ke vzniku nároku
na další plat. Z vyjádření Poslanecké sněmovny dále vyplývá, že
napadený zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců
zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli
a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky. Z těchto důvodů
vyjádřil předseda Poslanecké sněmovny stanovisko, že zákonodárný
sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu
s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Přesto
ponechal na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem
posoudil ústavnost napadeného zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Ve vyjádření Senátu se toliko popisuje průběh zákonodárného
procesu v této komoře a vyjadřuje záměr Senátu při schvalování
návrhu zákona. Návrh zákona o odejmutí dalšího platu schválil
Senát jako svůj návrh a postoupil jej Poslanecké sněmovně
k dalšímu projednání. Senát tímto návrhem sledoval dosažení toho,
že jak zaměstnancům rozpočtové sféry, tak i představitelům státní
moci, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro
cenné papíry bude v roce 1998 náležet pouze jeden další plat
navíc. Senát předpokládal, že zákon nabude účinnosti k takovému
datu, aby jakékoliv pochybnosti o případné retroaktivitě byly
vyloučeny. K obsahu podaného návrhu na zrušení uvedeného zákona se
Senát nevyjádřil.
Zákon č. 268/1998 Sb. byl Senátem iniciován jako jeho návrh,
a to dne 17. července 1998 (při hlasování se ze 61 přítomných
vyslovilo 45 pro přijetí návrhu a 4 byli proti). Poslanecká
sněmovna návrh schválila 30.října 1998 (ze 184 přítomných poslanců
pro návrh hlasovalo 174 poslanců a 1 byl proti). Dne 5. listopadu
1998 Senát pak využil svého práva a vyjádřil vůli návrhem zákona
se nezabývat (pro tento postup hlasovalo z 57 přítomných 37
senátorů). Následně byl zákon podepsán příslušnými ústavními
činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 19. listopadu
1998, kdy také nabyl účinnosti.
Z podaného návrhu a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro
Prahu 4, sp. zn. 27 C 54/99, Ústavní soud zjistil, že dne 1. 3.
1999 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žaloba, kterou se
JUDr. N. Ž., soudkyně Vrchního soudu v Praze, domáhá vůči Českému
státu - Vrchnímu soudu v Praze, zaplacení dalšího platu ve výši
40 000,- Kč s příslušenstvím (Ústavní soud zde ponechává stranou
pozornosti nevhodně označeného žalovaného). Soud, aniž by nařídil
jednání - v souladu s návrhem žalobkyně - řízení podle § 109 odst.
1 písm. b) o. s. ř. přerušil, přičemž přerušení odůvodnil faktem,
že dospěl k závěru o rozporu zákona č. 268/1998 Sb., jehož má být
při řešení věci použito, s Ústavou ČR. Po právní moci usnesení
o přerušení řízení podal u Ústavního soudu návrh na zrušení
citovaného zákona (ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a § 64 odst.
4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud, jsa si vědom mimořádné závažnosti projednávané
věci, rozhodl soustředit se na samotnou podstatu problému, kterou
spatřuje v posouzení, zda napadený zákon je či není v rozporu
s principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1
Ústavy ČR. Jako demokratický právní stát, jak se Česká republika
definuje v čl. 1 Ústavy ČR, považuje za zdroj veškeré státní moci
lid (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), nicméně s tím, že lid tuto státní
moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné
a soudní. Principem dělby státní moci navazuje tak naše Ústava na
myšlenkovou tradici, kterou transparentním způsobem vyjádřil již
Charles Montesquieu, institucionálně pak zejména na americkou
revoluci, která zdůraznila, a také institucionalizovala, potřebu
nezávislosti soudnictví. Jakkoli tedy ve sféře justice neusiluje
ani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhé
straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou
nezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu
k legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně však
i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny,
že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě
zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je
v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské
nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů,
jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy
mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod
člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že
některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když
i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext.
Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde jako příklad se
může jevit znění Ústavy USA obsažené v jejím čl. III oddíle 1:
"Soudci Nejvyššího soudu i nižších soudů zůstávají ve svých
funkcích doživotně, chovají-li se dobře; za svou službu dostávají
ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trvání
jejich služby snížena." Zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího
platu za druhé pololetí 1998 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům
prezidia Komise pro cenné papíry, představuje podle názoru
Ústavního soudu průlom do zmíněné "nezadatelnosti" práva soudců na
nekrácení jim poskytovaných náhrad a více méně je tím kategorizuje
jako "státní úředníky". Takový přístup zákonodárce, ostatně
opětovný, i když se navenek může jevit jako morální gesto tváří
v tvář současným společenským, zejména ekonomickým, poměrům, ve
skutečnosti tedy jen devalvuje jednu ze základních demokratických
hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje. Přihlašuje-li se
naše Ústava i Listina k existenci hodnotového řádu,
představujícího základní pilíř a svorník společnosti, potom
i zákonodárce, stejně jako exekutiva, musí ve všech svých aktech
respektovat jeho prioritu, a to dokonce i ve vztahu k etickému
a právnímu normativnímu systému. Také Ústavní soud má proto za to,
že ustanovení § 1 citovaného zákona tím, že odejímá plat také
soudcům, je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny.
Principy, jejichž zohlednění vedlo Ústavní soud k takovému
závěru, jsou natolik dominantní, že v jejich světle zčásti
"vybledávají" další otázky související se zákazem retroaktivity
a ochranou nabytých práv. Proto jen na okraj Ústavní soud v této
souvislosti poukazuje na celou řadu svých rozhodnutí, např. Pl. ÚS
3/94 (ÚS, sv. 1, s. 279-291), Pl.. ÚS 12/94 (ÚS, sv. 3,
s. 123-134), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 107-146), Pl. ÚS 21/96
(ÚS, sv. 7, s. 87-97), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163-172),
a nespatřuje žádný důvod pro změnu v těchto rozhodnutích
obsažených stanovisek. Z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem
funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů
a soudců, ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývaly
následující zákonné podmínky pro vznik práva na další plat za
druhé pololetí 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobu
alespoň 90 kalendářních dnů v tomto pololetí, a dále trvání výkonu
funkce představitele ke dni 30. listopadu 1998, resp. trvání
pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998. Právo na další
plat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním posléze
uvedené podmínky, tj. nejdříve dne 30. listopadu 1998, což ve
svých důsledcích znamená, že napadený zákon, nespojující žádné
právní účinky s jakoukoli právní skutečností, nastavší před jeho
účinností, nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti,
tj. k 19. 11. 1998, dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo
na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv.
Zrušované slovo "soudcům" odkazuje v ustanovení § 1 zákona č.
268/1998 Sb. poznámkou 2 na ustanovení § 1 písm. g) zákona č.
236/1995 Sb., znějící "soudce okresního, krajského a vrchního
soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (dále jen
"soudce")". Soudci Ústavního soudu jsou vzhledem k poznámce 1
ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb. zařazeni do kategorie
"představitelů státní moci a některých státních orgánů" [§ 1 písm.
a) - f) zákona č. 236/1995 Sb.]. Jakkoli Ústavní soud není
součástí soustavy obecných soudů a jeho organizace, jakož i řízení
před ním, jsou samostatně upraveny v článcích 83 - 89 Ústavy ČR
a v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, představuje rovněž moc soudní upravenou v hlavě čtvrté
Ústavy ČR a také na jeho soudce se vztahuje čl. 82 odst. 1 Ústavy
ČR zakotvující soudcovskou nezávislost. Ústavní soud, jsa si vědom
obou těchto momentů, rozhodl se nicméně otázkou s tím spojenou se
nezabývat, což znamená, že slovo "soudcům" bylo zrušeno ve smyslu
a rozsahu poznámky 2 k ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů v ustanovení § 1 zákona
č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů,
soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné
papíry, se v textu "představitelům státní moci a některých
státních orgánů1), soudcům2), státním zástupcům3) a členům
prezidia Komise pro cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetí
roku 1998 nenáleží" podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, slovo "soudcům2)" zrušil dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor
s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny, zatímco
v jeho zbývající části návrh na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.
podle ustanovení § 70 odst. 2 citovaného zákona zamítl.
Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce
zákonů.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 15. září 1999
Odlišné stanovisko č. 1
V návrhu ze dne 17. 5. 1999 se domáhá Obvodní soud pro Prahu
4 zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za
druhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některých
státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia
Komise pro cenné papíry. V důvodech odkazuje na spis žalobkyně
JUDr. N. Ž. (soudkyně Vrchního soudu v Praze), která se domáhala
výplaty 14. platu za rok 1998 ve výši 40 tis. Kč s příslušenstvím.
Žaloba se opírá o tvrzení, že zákon č. 268/1998 Sb. je
v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod tím, že
je retroaktivní a porušuje princip nabytých práv. Obvodní soud pro
Prahu 4 podle § 109 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu řízení
přerušil a předložil případ Ústavnímu soudu.
V ústním přednesu v řízení před Ústavním soudem o tomto
návrhu poukázal zástupce navrhovatele na rozpor napadeného zákona
s duchem Ústavy a ústavními principy právního státu (čl. 1 Ústavy
ČR, čl. 2 Listiny základních práv a svobod), aniž by blíže tato
porušení specifikoval.
Většinový názor nálezu Pl. ÚS 13/99 konstatoval, že napadený
zákon není retroaktivní, protože ke dni jeho účinnosti (19. 11.
1998) mohla sice oprávněná osoba odpracovat 90 dnů v tomto
pololetí, nebyla však naplněna další podmínka pro výplatu dalšího
platu (setrvání ve funkci k 30. listopadu 1998 resp. trvání
pracovního vztahu soudce k 31. prosinci 1998). Protože tedy právo
na další plat nevzniklo, nemohla být dotčena ani tzv. nabytá
práva. Protože zákon není ani retroaktivní ani nezasahuje do tzv.
nabytých práv, není odejmutí 14. platu všem kategoriím pracovníků
s výjimkou soudců obecných soudů protiústavní.
Pokud jde o soudce (a namítaný rozpor s duchem Ústavy,
s jejím čl. 2), soustředil se nález na posouzení, zda odejmutím
14. platu soudcům nedojde k porušení principu nezávislosti soudců
(čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a dochází - podle mého názoru
- k rozporuplným závěrům.
Kromě v nálezu zmiňovaného členění státní moci na moc
zákonodárnou, výkonnou a soudní platí obecně přijímaný princip
rovnosti všech občanů před zákonem. Spojování principu soudcovské
nezávislosti s částí jejich materiálních nároků (požitků) vybočuje
podle mého názoru z právních i etických zásad, na nichž je
soudcovská nezávislost založena a může vzbuzovat - alespoň u části
soudců - dehonestující pocity.
O tom svědčí mj. i skutečnost, že ani žaloba soudkyně JUDr.
N. Ž. ani návrh Obvodního soudu pro Prahu 4 odejmutí dalších platů
nespojuje s otázkou nezávislosti soudců.
Soudcovská nezávislost je charakterizována řadou ústavních
garancí, k nimž patří jmenování do funkce bez časového omezení
(čl. 93 Ústavy ČR), zákaz být proti své vůli odvolán nebo přeložen
(čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR) a pokud v této nezávislosti mají být
uvažovány i materiální požitky nebo jejich část, pak jejich
předsunutí na první a rozhodující znak v této hierarchii hodnot je
těžko přijatelné.
Odkaz na čl. III. oddíl 1 Ústavy USA, který se vztahuje na
federální soudy, není navíc vzhledem k soustavě soudnictví USA
případný.
Názor obsažený v nálezu Pl. ÚS 13/99, podle něhož by odejmutí
14. platu soudcům jako všem ostatním kategoriím, na něž se
napadený zákon vztahuje, znamenalo kategorizovat soudce jako
"státní úředníky", je třeba konfrontovat se vznikem zákona č.
236/1995 Sb., jehož ustanovení o dalším platu napadený zákon č.
268/1998 Sb. novelizuje.
Zákon č. 236/1995 Sb., předložený Poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR jako poslanecká iniciativa (sněmovní tisk 1820),
vycházel z návrhu vypracovaného Ministerstvem práce a sociálních
věcí, který kategorii obecných soudů vůbec nezahrnoval. Ve snaze
zrovnoprávnit odměňování činitelů moci zákonodárné, výkonné
a soudní byl zákon rozšířen o kategorii soudců všech stupňů
obecných soudů.
Úmysl zákonodárce, aby se všechny tři státní moci řídily při
odměňování stejnými principy, byl realizován propojením platového
systému soudců s platovým systémem zaměstnanců státní správy (viz
důvodová zpráva část všeobecná a § 4 a 5 zákona).
I když zahrnutí kategorie soudců mezi představitele státní
moci a některých státních orgánů, státní zástupce a prezidium
Komise pro cenné papíry je systémově pochybné a nese znaky toho,
že bylo zahrnuto do zákona dodatečně, bylo zřejmým úmyslem
zákonodárce uplatnit při odměňování všech představitelů státní
moci stejné principy a vyjádřit tak jejich rovnost. Tato zásada
rovnosti je nálezem Pl. ÚS 13/99 porušena.
V této souvislosti nelze odmyslet ani úpravu výplat dalšího
platu zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů
a obcí, upravenou nařízením vlády č. 253/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (§ 10a nařízení vlády), která obsahuje
identickou úpravu pro nevyplacení dalšího platu za druhé pololetí
kalendářního roku 1997 (§ 2 nařízení vlády č. 163/1997 Sb.), resp.
snížení dalšího platu v obou pololetích r. 1998 a 1999 na polovinu
(čl. II odst. 1 nař. vlády č. 353/1997 a č. 248/1998 Sb.).
I tato úprava stejně jako změna ekonomických poměrů vyžadují
komplexní posouzení ve vztahu k zákonu č. 236/1995 Sb. a jeho
novelám.
Podle mého názoru je nutno uvážit i samotnou otázku dalšího
platu, který je přiznáván bez ohledu na výsledky práce za pouhou
docházku, setrvání ve funkci nebo v pracovním poměru.
Nález Pl. ÚS 13/99 z 15. 9. 1999 je však v rozporu
i s rozhodovací činností samotného Ústavního soudu. Ten v usnesení
pléna Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 konstatoval, že: "V právní
praxi existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází
v jednom okamžiku, přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu
nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou
předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí
povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního
soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci
demokratického zákonodárce." O takový druh právního předpisu se
nepochybně jednalo i v případě napadeného zákona a bylo proto
povinností nálezu se přinejmenším vypořádat s důvody, pro které
tento svůj názor mění či opouští.
Tím, že nebyly reflektovány ani vlastní závěry Ústavního
soudu a byl porušen obecný princip rovnosti před zákonem, považuji
nález Pl. ÚS 13/99 za rozporuplný a nemohu se s ním ztotožnit.
JUDr. Z. K.
Odlišné stanovisko č. 2
S většinovým stanoviskem se shoduji v názoru, že zákon č.
268/1998 Sb. není zákonem retroaktivním, ani nevedl k zásahu do
nabytých práv. K tomu však ještě dodávám, že označení zákona č.
268/1998 Sb. jako zákona o "odejmutí" dalšího platu považuji za
nepřesné. Tento předpis totiž další plat neodejmul, protože ještě
před vznikem subjektivního práva na jeho výplatu právně relevantně
vyjádřil, že právo na tento plat ve druhém pololetí 1998
nevznikne.
Dále nesouhlasím se závěry, že zákon č. 268/1998 Sb. odnětím
možnosti vzniku práva soudců na výplatu tzv. 14. platu v roce
1998 je zásahem do soudcovské nezávislosti. Svůj názor opírám
o následující důvody. Nezávislost soudce vidím především jako
soubor předpokladů, z něhož jsou nejsilnějšími odborná úroveň a ty
povahové vlastnosti soudce charakterizující ho jako integrovanou
osobnost, zejména smysl pro odpovědnost a odvaha k hledání
spravedlnosti v rámci právního státu. K nezávislosti rovněž
nepopiratelně patří i dostatečné ekonomické zabezpečení
a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky
týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí
být postaven do pozice, že si " svoji mzdu" od toho , kdo mu ji
určuje zákonem, musí zasloužit. Proto je kladen tak silný důraz na
stálost soudcovy odměny v průběhu funkčního období, a proto
některé státy mají ve svých ústavách zakotveno v tomto směru
explicitní ustanovení, které přímo zakazuje snížit soudci
v průběhu funkčního období jeho odměnu.
Znění naší Ústavy v čl. 82 odst. 1 k soudcovské nezávislosti
uvádí: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich
nestrannost nesmí nikdo ohrožovat".
Základní otázka, kterou je nutno si položit, zní: je
jednorázové odnětí možnosti získat další, tzv. 14. plat za druhé
pololetí roku 1998 zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena
ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci? (to vše
za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání
jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb. podstatně zvýšena,
minimálně na dvojnásobek).
Další plat tak, jak je konstruován v § 4 shora uvedeného
zákona, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí
k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž
nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je
vázáno na splnění speciálních, dodatečných podmínek.
Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě jednalo pouze
o jeden z dalších platů a záležitost jednorázovou nenamířenou
diskriminačně pouze na soudce, ale zahrnující celou skupinu, které
tato odměna ze zákona náležela, jsem nucena uzavřít svou úvahu
tak, že se v posuzovaném případě nejednalo o situaci, která by
vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující
intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst.
1 Ústavy. V tomto názoru mě utvrzuje i skutečnost, že ani původní
žalobkyně ani předseda senátu obecného soudu, který zákon jako
retroaktivní a tím protiústavní předložil Ústavnímu soudu ke
zrušení, ani slovem nenamítali, že zmíněný zákon ohrožuje jejich
nezávislost. Svůj návrh odůvodnili pouze retroaktivitou a zásahem
do nabytých práv.
Z těchto všech důvodů proto zákon č. 268/1998 Sb. nepovažuji
za protiústavní vůči žádné v něm uvedené skupině ani vůči soudcům,
a proto by nikomu z nich nemělo příslušet právo na vyplacení
dalšího platu za druhé pololetí r. 1998. S ohledem na svoje
stanovisko jsem přesvědčena, že návrh na zrušení zákona č.
268/1998 Sb. měl být v celém rozsahu zamítnut.
JUDr. I. J.
Odlišné stanovisko č. 3
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal porušení zákazu
retroaktivity ani zásah do nabytých práv. Dochází k závěru, že
právo na další plat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu
a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů
státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění
pozdějších předpisů, vyplývá jen ze splnění zákonných podmínek,
jimiž jsou skutečný výkon funkce po dobu alespoň devadesáti
kalendářních dnů v předmětném pololetí a trvání výkonu funkce
představitele ke dni zákonem stanovenému. Obě podmínky musí údajně
nastoupit sukcesivně a právo na další plat by vzniklo oprávněné
osobě až splněním druhé z nich.
Uvedený závěr vychází z nesprávného předpokladu, neboť § 30
citovaného zákona v odst. 3 stanoví, že soudci náleží, s výjimkou
předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu,
další plat. Tím je jednoznačně zákonem stanoven právní nárok
soudce a výše citované podmínky uvedené v čl. 4 odst. 2 tohoto
zákona jen stanoví nevyplacení nároku, dojde-li k tomu, že skončí
výkon jeho funkce v průběhu příslušného pololetí. Zákaz
retroaktivity či zásahu do nabytých práv měl být proto brán za
základ rozhodnutí a zákon č. 268/1998, kterým byl změněn zákon č.
236/1995 Sb., protože stanovil, že dotčeným představitelům státní
moci a některých státních orgánů další plat (za druhé pololetí
roku 1998) nenáleží, měl být zrušen. Analogické ustanovení, jaké
je uvedeno výše v § 30 odst. 3, vyplývá pro ostatní představitele
z § 8 odst. 2 (poslanci), § 11 odst. 2 (členové vlády), § 17 odst.
2 (Ústavní soud), § 20 odst. 2 (NKÚ), § 25 odst. 2 (BIS).
JUDr. V. P.
Odlišné stanovisko č. 4
Kvalifikovaná většina pléna Ústavního soudu přijala ve věci
návrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu
za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých
státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia
Komise pro cenné papíry, nález, v jehož první části rozhodla, že
v § 1 zákona se v textu "Představitelům státní moci a některých
státních orgánů, 1) soudcům, 2) státním zástupcům 3) a členům
prezidia Komise pro cenné papíry 4) další plat 5) za druhé
pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům 2)" dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
K tomuto výroku zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, odlišné stanovisko.
Jak žalobkyně v návrhu na zahájení občanskoprávního řízení,
tak předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 v předkládací
zprávě Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, shodně uvedli,
že zákon o odejmutí dalšího platu má zpětnou účinnost, což je
podle ústavního pořádku České republiky jako demokratického
právního státu, zejména čl. 1 Ústavy, nepřípustné, neboť dochází
ke zpochybnění právní jistoty a důvěry občanů v právo.
S názorem pléna, které zákon č. 268/1998 Sb. neshledalo
retroaktivním, neboť v den, kdy nabyl účinnosti, ještě nenastal
jeden (druhý ze dvou) předpokladů podmiňujících vznik nároku na
další plat za druhé pololetí roku 1998 a konstatovalo, že přijetím
zákona nebylo poživatelům platu a dalších náležitostí odňato již
nabyté právo, souhlasím.
Nenamítám nic ani proti tomu, že Ústavní soud posuzoval věc
i z jiných hledisek než která uplatnil navrhovatel neboť
odůvodněním návrhu není Ústavní soud vázán.
Se závěrem, že Parlament porušil princip nezávislosti soudců
a že zákon č. 268/1998 Sb. je v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se však neztotožňuji
a zastávám opačný názor. Soudcovská nezávislost je v čl. 82 odst.
1 větě první Ústavy formulována těmito slovy: "Soudci jsou při
výkonu své funkce nezávislí". Dikce Ústavy podle mého mínění
svědčí jednoznačně o tom, že podstata této zásady spočívá v tom,
že soudce je nezávislý při rozhodovací činnosti, při nalézání
a výkonu spravedlnosti, na jakémkoli ovlivňování ze strany moci
zákonodárné a výkonné nebo ze strany kohokoli jiného. Tento
ústavní požadavek se prolíná celým naším právním řádem (např. čl.
18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 1 odst. 3 zákona č.
85/1990 Sb., o právu petičním, § 5 odst. 1 zákona č. 335 /1991
Sb., o soudech a soudcích, § 16 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb.,
o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich
zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České
republiky, § 169a trestního zákona). Důležitými zárukami
soudcovské nezávislosti jsou zejména jmenování soudců do funkce
bez časového omezení (čl. 93 Ústavy), nemožnost odvolání soudce
nebo jeho přeložení k jinému soudu proti jeho vůli (čl. 82 odst.
2 Ústavy) a neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi (§ 83
odst. 3 Ústavy). Předpoklady nezávislosti soudců jsou však
v převažující míře jejich vzdělání, odborné znalosti a schopnosti
a osobní kvality.
K zárukám nezávislosti, i když ne na prvním místě a bez
výslovného ústavního vyjádření, patří také hmotné zajištění soudců
(§ 5 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., § 16 odst. 1 zákona č.
436/1991 Sb.). Svou povinnost vůči soudcům v tomto směru plní
demokratický stát zákony, které zajišťují jejich dobrou hmotnou
životní úroveň a sociální jistoty. Poprvé se tak stalo zákonem
České národní rady č.391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,
státních notářů, justičních a notářských čekatelů, po němž
následoval dodnes platný zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších
náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci
a některých státních orgánů a soudců. Touto právní úpravou bylo
dosaženo cíle, aby platy soudců byly stanoveny fixně zákonem, čímž
Česká republika dosáhla standardu světových ústavních demokracií.
Po dlouhá léta minulého režimu byly platy soudců (soudců
z povolání) stanovovány platovými řády vydávanými Ministerstvem
spravedlnosti, tedy správním úřadem, orgánem moci výkonné ve formě
výnosů, čili podzákonných právních norem.
Parlament přijetím zákona č. 268/1998 Sb. využil své
zákonodárné pravomoci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházel při tom
z možností státního rozpočtu a ekonomické situace státu, jež podle
mého přesvědčení musí spolu se všemi sdílet i soudci, neboť
sounáležitost s ostatními je jednou z občanských ctností, jichž
jsou příslušníci soudcovského stavu nositeli a jež má své
opodstatnění i v liberální společnosti. V zákoně, jehož zrušení
bylo navrženo, neshledávám znaky protiústavnosti, a to tím spíše,
že se netýká stálého základního platu, nýbrž pouze dalšího platu
(tzv. 14. platu), jehož nevyplacení nemůže podle mého cítění
ohrozit nezávislost soudců, jak ji má na mysli česká Ústava. Mám
za to, že schválením zákona č. 268/1998 Sb. nebyla narušena
rovnováha mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, jeden ze
stěžejních principů demokratického právního státu.
Z těchto důvodů jsem hlasoval pro zamítnutí návrhu v celém
rozsahu.
JUDr. M. H.
|
|