Ústavní soud České republiky
rozhodl v plénu ve věci návrhu
R. D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
t a k t o :
Návrh se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel R. D. podal s poukazem na ustanovení § 74 zákona
č. 182/1993 Sb. spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 26. 10. 1993, čj.
29 Co 647/93-30, také návrh na zahájení řízení podle ustanovení
§ 64 odst. 1 písm. d citovaného zákona. Ve svém návrhu uvedl, že
Krajský soud v Ústí nad Labem v rozporu s nyní platným ústavním
právem, jakož i v rozporu s ústavním právem platným v roce 1945,
prohlásil dekret č. 108/1945 Sb. za platnou součást "našeho
právního řádu" a současně prohlásil, že tento dekret je "zákonným
aktem, na jehož základě byl majetek konfiskován". Podle ústavní
listiny z roku 1920 náležela moc zákonodárná pouze Národnímu
shromáždění a jeho oběma sněmovnám. V době rozpuštění některé
sněmovny a nebo od uplynutí jejího volebního období až do
opětovného sejití sněmoven a dále po dobu, po kterou bylo jejich
zasedání odročeno nebo skončeno, činil neodkladná opatření, i když
by k nim bylo jinak třeba zákona a vykonával moc vládní a výkonnou
24 členný výkonný výbor, složený ze 16 členů Poslanecké sněmovny
a 8 členů Senátu. Tento výbor byl příslušný ve všech věcech
náležejících do zákonodárné působnosti Národního shromáždění,
avšak ani tento výbor nebyl oprávněn měnit ústavní zákony nebo
ukládat svými opatřeními nové trvalé finanční povinnosti nebo
zcizovat státní majetek. Žádný jiný ústavní orgán, než právě
vyjmenované Národní shromáždění, popř. jeho 24 členný výkonný
výbor, nebyl nadán zákonodárnou pravomocí. Ať už byl tedy dr.
Edvard Beneš čímkoliv, popř. v rozhodné době, kdy dekrety vydával,
dokonce i prezidentem (a tím podle právního názoru navrhovatele
nebyl a být nemohl, neboť dne 5. 10. 1938 abdikoval a po něm byl
řádně zvolen jiný prezident Československé republiky), nemohl ani
jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé
být nadán zákonodárnou pravomocí. Pokud tedy vydával jakékoliv
akty, byly to nanejvýše správní akty moci vládní a výkonné,
vydávané v rozporu s tehdy platným ústavním právem a od samého
počátku akty nulitní. Pokud socialistická právní věda
a bezprostředně před ní i právní věda ovlivněná tzv. nacionálně
socialistickou revolucí, údajně probíhající v roce 1945, tedy jeho
akty označovala za akty revolučního zákonodárství, nutno
poznamenat, že neexistuje revoluční zákonodárství, pouze revoluční
násilí bez zákona. Tyto akty, takto posuzováno, byly tedy nejvýše
akty násilí, nikoliv práva. V rozporu se základními zásadami
právního státu bylo zde jedné osobě přiznáno být současně
zákonodárcem a zároveň mocí vládní a výkonnou. Dekret č. 108/1945
Sb., který byl aplikován v citovaném rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, je v rozporu i s články 2, 3,
4, 11 a 24 Listiny základních práv a svobod, týkajícími se
uplatňování a mezí státní moci, národnostních práv, mezí
základních práv a svobod, jakož i práva vlastnit majetek. Ze všech
těchto důvodů navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud prohlásil
dekret č. 108/1945 Sb. za akt od samého počátku nulitní. Pokud by
se Ústavní soud navzdory právním zásadám civilizovaných
společností Evropy domníval, že se jednalo o právní akt či dokonce
zákon, navrhl tuto právní normu zrušit.
Vedlejší účastník R.B. ve svém návrhu na zrušení ustanovení
§ 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb. uvedl, že tato norma je svou
povahou a zaměřením antidemokratická a ve své podstatě
antihumánní. Aby se stát nemusel zdržovat s případným
spoluvlastnictvím v případech, kde by jinak podmínky dekretu
dopadaly jen na části nemovitých věcí, přišla mu legislativa na
pomoc s takovou nekulturní konstrukcí. Postižený spoluvlastník byl
vyřazen z možnosti se bránit. Tento princip označeného dekretu je
v přímém rozporu s článkem 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských
práv navazujícím na článek 55 písm. c Charty OSN, článkem 1 odst.
1 Dodatkového protokolu z 20. 3. 1952 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod, jakož i v rozporu s Deklarací práv dětí,
zejména její zásadou č. 2 a 8, neboť v době konfiskace byl
navrhovatel nezletilý.
Vedlejší účastník JUDr. J.S. ve svém návrhu na zrušení
ustanovení § 1 a § 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
uvedl, že dr. Beneš nebyl v roce 1945 oprávněn prezidentské
dekrety vydávat, neboť podle Ústavy z roku 1920 nebyl v té době
Národním shromážděním za prezidenta zvolen.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se
v zastoupení svým předsedou vyjádřila tak, že dekret prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. byl vydán v mezích oprávnění hlavy státu
v době, kdy nebylo ustaveno Národní shromáždění a tvoří platnou
součást našeho právního řádu. Oprávnění prezidenta republiky po
dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech
vydávat předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony,
k návrhu vlády formou dekretů, které spolupodepíše předseda vlády,
resp. členové vlády pověřeni jejich výkony, je dáno ústavním
dekretem prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2 Úředního
věstníku československého, o prozatímním výkonu moci zákonodárné,
uveřejněném ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého pod
č. 20 z roku 1945. Všechny dekrety prezidenta republiky byly
posléze schváleny Prozatímním Národním shromážděním republiky
Československé, a to ústavním zákonem ze dne 28. 3. 1946 č. 57,
kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta
republiky. Dekrety prezidenta republiky byly tedy vydány ústavním
způsobem, ústavním způsobem potvrzeny a jsou platnou součástí
našeho právního řádu.
Senát Ústavního soudu, který se zabýval ústavní stížností R.
D., usnesením ze dne 27. 5. 1994, čj. IV. ÚS 56/94-15, řízení
podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
přerušil a návrh na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci
nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm.
a Ústavy.
Plénum Ústavního soudu se v prvé řadě zabývalo otázkou
splnění podmínek ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, o které navrhovatel svůj návrh opřel. Toto
ustanovení stanoví, že spolu s ústavní stížností může být podán
návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo
jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle
tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy, popř. se zákonem,
jedná-li se o jiný právní předpis. V tomto bodě plénum Ústavního
soudu dospělo k závěru, že podmínka vztahující se k oprávnění
podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu je
v projednávané věci splněna.
Prvou ze základních otázek v projednávané věci je otázka, zda
napadený dekret prezidenta republiky, totiž dekret ze dne 25. 10.
1945 č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech
národní obnovy, byl vydán v mezích legitimně stanovených
kompetencí či naopak, jak tvrdí navrhovatel, stalo se tak
v rozporu se základními zásadami právního státu, neboť k jeho
vydání došlo orgánem moci výkonné v rozporu s tehdy platným
ústavním právem. V této souvislosti je třeba konstatovat, že
základem, na němž spočíval právní řád Československé republiky,
byl zákon č. 11 ze dne 28. 10. 1918, o zřízení samostatného státu
československého. Tento základ československého práva nemohl být
v žádném směru zpochybněn německou okupací, nejen z toho důvodu,
že předpisy článků 42 - 56 Řádu zákonů a obyčejů pozemní války
představující přílohu IV. Haagské úmluvy ze dne 18. 10. 1907
vymezily přesné hranice, v nichž okupant mohl uplatňovat státní
moc na území obsazeného státu, ale především proto, že Německá
říše jako totalitní stát, řídící se principem vyjádřeným
Rosenbergovou větou - Právem je to, co slouží německé cti -,
vykonávala státní moc a vytvářela právní řád v zásadě již stranou
jejich materiálně hodnotové báze. Tuto skutečnost snad nejlépe
vystihují dva říšské zákony z roku 1935, totiž zákon o ochraně
německé krve a cti a zákon o říšském občanství, v nichž se klade
eminentní důraz na čistotu německé krve, jako předpokladu další
existence německého lidu, a v nichž se jako říšský občan definuje
pouze státní příslušník z německé nebo příbuzné krve, který
dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit
německému národu a říši. Naproti tomu ústavní požadavek
demokratické povahy československého státu v ústavní listině
z roku 1920 formuluje sice pojem politicko-vědní povahy (jenž je
juristicky obtížně definovatelný), což však neznamená, že je
metajuristický a že nemá právní závaznost. Naopak, jako základní
charakteristický rys ústavního zřízení znamená ve svých
důsledcích, že nad a před požadavek formálně-právní legitimity byl
v ústavní listině Československé republiky z roku 1920 postaven
ústavní princip demokratické legitimity státního zřízení.
Nebylo tedy tomu tak, že by československý právní řád zjevně
preferoval primát vnitrostátního právního řádu, že by jeho ústava
stála nesporně na stanovisku své vlastní naprosté svrchovanosti
a nezávislosti na kterémkoliv jiném právním řádu, takže
československý ústavní zákonodárce mohl, zachoval-li přitom jen
předepsané formy normotvorby, platně stanovit cokoliv - jmenovitě
bez ohledu na předpisy mezinárodního práva. Jak totiž bylo již
konstatováno, byl v ústavní listině z roku 1920 zakotven princip
demokratické legitimity státního zřízení, princip, jenž již
v preambuli k této listině ("neboť chceme se přičleniti do
společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický,
pokrokový") zdůrazňuje vazbu na hodnotový řád, který je základem
i mezinárodního právního řádu. Tento hodnotový základ ústavní
listiny z roku 1920 a její otevřenost ve směru k mezinárodnímu
právu dokumentuje mimo jakoukoliv pochybnost i úprava práv
a svobod, jakož i úprava ochrany národních, náboženských
a rasových menšin. V hodnotovém nazírání, jak se vytvářelo během
druhé světové války a krátce po ní, bylo naopak obsaženo
přesvědčení o nezbytnosti postihu nacistického režimu a náhrady,
či alespoň zmírnění škod způsobených tímto režimem a válečnými
událostmi. Ani v tomto směru tedy dekret prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy, neodporuje "právním zásadám civilizovaných společností
Evropy platným v tomto století", ale je právním aktem své doby,
opírajícím se i o mezinárodní konsens.
V těchto momentech tkví mimo jiné důvod, proč i za okupace
byl československý stát a jeho právní řád mezinárodně uznáván
a proč také zahraniční politické vedení stálo na pozici
zdůrazňující kontinuitu československého práva. Vynuceným chováním
československého státu, počínaje pohrůžkami útočné války ze strany
Hitlera - což bylo v rozporu s, v této době, platným, i samotné
Německo vázajícím, Briand-Kellogovým paktem, přijetím mnichovské
dohody, přes vynucené odstoupení prezidenta Beneše až k cestě
prezidenta Háchy do Berlína, ztrácel totiž tento stát svou
věrohodnou demokratickou legitimaci, neboť jeho chování se zcela
zřetelně rozcházelo s postojem ústavního suveréna, totiž lidu,
který svou vůli žít v demokratickém státě dal jasně najevo, mimo
jiné, v mobilizaci v roce 1938. Právě v tomto faktu lze spatřovat
důvod, proč jakýkoliv z těchto neblahých aktů, byť byl uskutečněn
při formálním dodržení ústavních procedur, nelze uznat za
legitimní. Po rozbití Československé republiky a jejího ústavního
zřízení znemožnily poměry po řadu let demokratickou formaci
konstitutivní moci lidu na území republiky. V tomto směru jsme se
nelišili od celé řady jiných evropských zemí, jejichž exilové
reprezentace, i právní akty jimi vydávané, byly z uvedených důvodů
v širokém měřítku mezinárodně uznávány, a to v souladu s obecně
uznávanou právní zásadou, že akty vzniklé pod nátlakem se považují
za nulitní.
Co ostatně lze v projednávané věci považovat za určující, je
to, že v době, kdy již bylo vytvořeno a bylo také mezinárodně
uznáno tzv. Prozatímní státní zřízení Československé republiky,
zakotvené v ústavních dekretech prezidenta republiky č. 1, č.
2 a v dekretu č. 4 Úředního věstníku československého z roku 1940
- představovaly je prezident, vláda a Státní rada -, vydala
československá vláda usnesení ze dne 3. 12. 1942 "O další
platnosti prezidentského úřadu prezidenta republiky dr. Edvarda
Beneše" s následujícím obsahem: "Ve své schůzi ministerské rady ze
dne 3. prosince 1942 předseda vlády Msgre dr. Jan Šrámek ohlásil:
Dne 18. prosince 1942 uplyne sedmileté volební období dosavadního
prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, jenž byl řádně zvolen
prezidentem republiky ve schůzi Národního shromáždění dne 18.
prosince 1935. Prezident dr. Edvard Beneš se vzdal své
prezidentské funkce dne 5. října 1938, avšak vláda československá
ve shodě s věrnými občany československého státu nikdy nepokládala
tuto rezignaci za platnou, neboť byla protiprávně vynucena. Proto
prezident republiky dr. Edvard Beneš zůstal hlavou
československého státu nepřetržitě od 18. prosince 1935 a je
vládami Spojených národů, jakož i vládami států jiných, za hlavu
státu uznáván. Předseda vlády dále prohlásil, že podle § 1 zákona
č. 161/1920 svolává schůzi Národního shromáždění k volbě
prezidenta republiky předseda vlády, a že tudíž zákon jemu ukládá,
aby pečoval o včasnou volbu nového prezidenta. Hledíc k odstavci
3 § 58 ústavní listiny a § 2 zákona č. 161/1920 má býti volební
schůze Národního shromáždění svolána nejdříve 4 neděle
a nejpozději 14 dní před koncem volebního období prezidentova.
Poněvadž tato schůze za daných poměrů svolána býti nemůže,
předseda vlády navrhl, aby se vláda usnesla takto: Podle odstavce
5 § 58 ústavní listiny, který zní: "Dřívější prezident zůstává ve
své funkci, pokud nebyl zvolen prezident nový", zůstává dosavadní
prezident republiky dr. Edvard Beneš, řádně zvolený Národním
shromážděním dne 18. prosince 1935, ve svém prezidentském úřadě až
do doby, kdy bude možno provésti volbu nového prezidenta. Vláda se
takto usnesla všemi hlasy a zároveň uložila předsedovi vlády, aby
její usnesení oznámil prezidentu republiky, lidu československému,
Státní radě, jakož i mezinárodní veřejnosti." (Úř. věst. čsl.,
ročník III. 1942, str. 17).
K uvedenému usnesení československé vlády možno dodat, že
k abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše došlo v "době nesvobody",
kterou se rozumí doba od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945 (ústavní dekret
prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úředního
věstníku československého, příloha k vyhlášce ministra vnitra č.
30/1945 Sb., vládní nařízení č. 31/1945 Sb.), v období po
mnichovské dohodě ze dne 29. 9. 1938, jež ve smlouvě o vzájemných
vztazích mezi Československou socialistickou republikou
a Spolkovou republikou Německo, publikované vyhláškou č. 94/1974
Sb., byla ve svém článku 1 prohlášena za nulitní (nulita
mnichovské dohody z 29. září 1938 byla také potvrzena smlouvou
mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou
republikou Německo, o dobrém sousedství a přátelské spolupráci,
publikovanou pod č. 521/1992 Sb., v níž je současně uznávána
skutečnost, že československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal
existovat). Prozatímnímu státnímu zřízení Československé
republiky, představovanému prezidentem, vládou a od 21. 7. 194O
také Státní radou, se vedle mezinárodního uznání dostalo podpory
také ze strany domácího a zahraničního odboje a všeobecně ze
strany československého lidu. Pokud jde o mezinárodní uznání,
třeba na prvém místě uvést dopis britského ministra zahraničních
věcí Halifaxe prezidentu Benešovi ze dne 21. 7. 1940, v němž mu
sděluje, že "v odpověď na žádost Československého národního výboru
vláda Jeho veličenstva ve Spojeném království s radostí uznává
prozatímní československou vládu, utvořenou Československým
národním výborem v této zemi a navazuje s ní styky" (Úř. věst.
čsl., roč. I., č. 10, str. 4). V dopise A. Edena ze dne 18. 7.
1941, určeném ministru Janu Masarykovi, se uvádí, že král rozhodl
pověřit mimořádného vyslance u dr. Beneše jako prezidenta ČSR,
a že britská vláda považuje právní postavení prezidenta a vlády
ČSR za totožné s postavením státních spojeneckých hlav států
a vlád. V dopise F. D. Roosevelta dr. Benešovi ze dne 30. 6. 1941
je jako "adresát" uveden dr. Edvard Beneš, prezident prozatímní
vlády československé. Dne 26. 10. 1942 sdělily Spojené státy
americké oficiálně ministru Janu Masarykovi, že uznání Spojenými
státy je třeba považovat mezinárodně právně za plné a definitivní.
Také Sovětský svaz plně uznal československou prozatímní vládu
v červenci 1941. Kromě Velké Britanie uznalo tak Československou
republiku, zastupovanou prozatímní vládou v Londýně de iure, buď
výslovným uznáním nebo navázáním diplomatických styků, 27 států.
Československá republika, i když její orgány nemohly vykonávat
státní moc na okupovaném území, měla své vlastní zahraniční
vojsko, vyhlásila válku mocnostem Osy a stala se jedním ze
zakladatelů OSN.
Tendenci zachovat právní kontinuitu s československým právním
řádem vyjádřil dr. Beneš zejména ve svém projevu ze dne 24. 7.
1940, tedy 3 dny po uznání prozatímní československé vlády
britskou vládou, v němž doslovně uvedl: "Neuznavše Mnichova
a všeho toho, co přivodil, hájili jsme a hájíme zásadu, že
Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala
i po Mnichově dál. Celá naše právní soustava mezinárodně - právně
a politicky tudíž pokračuje, pro nás právně není mého odchodu
z úřadu a vlasti, pro nás není rozbití republiky, právně
a politicky neexistuje pro nás nic, co provedl násilnický nacismus
u nás po 15. březnu 1939. Prohlašuji slavnostně tyto naše
politické a právní zásady a zdůrazňuji, že platí pro nás všechny,
příslušníky našeho státu i našeho národa, pro Čechy, Slováky,
Němce i Karpatorusy, i ostatní u nás doma. Prohlašuji dále za
neexistující a za bezprávné všechno to, k čemuž jsme byli od
Mnichova nezákonně a neústavně přinuceni."
S tímto Benešovým prohlášením je v plném souladu ústavní
dekret prezidenta republiky ze dne 21. 7. 1940, o ustavení Státní
rady, jako poradního sboru prozatímního státního zřízení
Československé republiky (č. 1 Úředního věstníku československého
ze dne 4. 12. 1940), jakož i ústavní dekret ze dne 15. 10. 1940 č.
2 Úředního věstníku československého, o prozatímním výkonu moci
zákonodárné (publikovaný pod č. 20/1945 Sb.), jenž v ustanovení
§ 1 konstatuje technickou nemožnost zachovávat normotvorné řízení
podle hlavy druhé ústavní listiny (Dokud nebude možno prováděti
ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920, o moci
zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par.
64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu
Národního shromáždění, vykonávati se souhlasem vlády) a současně
v ustanovení § 2 deklaruje, že jen pro tuto dobu předpisy, jimiž
se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu
platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech
prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které
spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich
výkony. Tento dokument nasvědčuje zřetelnému úmyslu navrátit se,
jakmile to bude jen možné, i pokud jde o zákonodárný proces,
k postupu uvedenému v ústavní listině z roku 1920 a vychází tedy
z platnosti ústavní listiny z roku 1920 s tím, že zákonodárná moc
podle této ústavní listiny bude po osvobození republiky vytvořena
podle ustanovení její druhé hlavy. Platnost ustanovení § 2
ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2
Úředního věstníku československého, o prozatímním výkonu moci
zákonodárné, byla prodloužena ústavním dekretem prezidenta
republiky ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 Úředního věstníku
československého , o výkonu moci zákonodárné v přechodném období,
a to až do doby, kdy se ustaví prozatímní zákonodárný sbor
Československé republiky.
Pokud jde o samotný legislativní proces, vztahující se
k dekretům prezidenta republiky, nutno uvést, že dekrety
připravovala vláda a zpravidla je projednávala také Státní rada.
Podle ustanovení článku 3 ústavního dekretu ze dne 27. 10. 1942,
č. 12/1942 Úř. věst. čsl., prezident republiky byl povinen při
výkonu zákonodárné moci "vyžádat si poradní zprávu od Státní rady,
neučinila-li tak již vláda" v rámci přípravy příslušného návrhu.
Po zrušení Státní rady ke dni 4. 4. 1945 (vyhláška předsedy vlády
ze dne 4. 4. 1945 č. 2/1945 Sb.) byly dekrety - podle povahy věci
a územního rozsahu jejich platnosti - projednávány také ve
Slovenské národní radě. V souladu s těmito pravidly byly dekrety
uváděny vždy poukazem na to, že jsou vydávány "k návrhu vlády",
"po slyšení Státní rady" nebo "po dohodě se Slovenskou národní
radou". Stejně jako zákony, byly rovněž spolupodepisovány
předsedou vlády a členy vlády, pověřenými jejich výkony, v případě
ústavního dekretu všemi členy vlády (§ 2 ústavního dekretu č.
2/1940 Úř. věst. čsl. o prozatímním výkonu moci zákonodárné).
Jejich specifický charakter byl dán pouze mimořádnou situací, jaká
nastala znemožněním výkonu veškeré státní moci, včetně moci
zákonodárné, německou okupací. V dané historické situaci
a souvislosti tak dekrety představovaly jedinou možnost, jak
přijímat rozhodnutí s právní silou a mocí zákona. Obdobně se
s legislativním procesem v období německé okupace vypořádaly také
jiné okupované země. Zde není bez významu poukázat i na sám zákon
č. 11 ze dne 28. 10. 1918, o zřízení samostatného státu
československého, jenž byl vydán Národním výborem a jenž se přesto
stal základem právního řádu Československé republiky.
Tendence, vrátit se k zákonodárnému procesu podle hlavy druhé
ústavní listiny, je zřetelně vyjádřena i v ustanovení § 1 dekretu
prezidenta republiky ze dne 26. 10. 1940 č. 4 Úředního věstníku
československého, o úpravě veřejného prohlášení nově vydaných
právních ustanovení československé vlády, v němž se stanoví, že
k veřejnému vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení
československé vlády až do obnovení pravidelného ústavního života
Československé republiky je určen vedle Sbírky zákonů a nařízení
Úřední věstník československý. Princip formální právní kontinuity
s předmnichovským právním řádem je obsažen i v prezidentově
prohlášení podle § 64 odst. 1 č. 3 ústavní listiny, o válečném
stavu mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce
s Velkou Britanií, Svazem sovětských socialistických republik
a Spojenými státy americkými (Úř. věst. čsl., ročník III, č. 1,
str. 7), stejně jako v aktech amnestie a abolice, které prezident
republiky udělil dne 24. prosince 1941 na základě práva daného mu
ustanovením § 64 odst. 1 č. 11 ústavní listiny v oblasti
vojenského soudnictví a vojenského kárného a kázeňského řízení,
resp. v oboru vojenského trestního práva (viz rovněž Úř. věst.
čsl., ročník III, č. 1, str. 7 a 8). Zjevný kontinuitní prvek lze
zaznamenat i v již uvedeném usnesení vlády ze dne 3. 12. 1942, jež
se zabývalo problematikou vzniklou tím, že dne 18. 12. 1942
uplynulo 7-leté volební období prezidenta republiky. V tomto
usnesení, potvrzujícím dr. Edvarda Beneše jako hlavu státu až do
doby, kdy podle Ústavy a zákona č. 161/1920 Sb. bude možno provést
volbu nového prezidenta, je totiž obsažen poukaz na § 58 odst. 5
ústavní listiny, upravující právě takový případ. Z hlediska
formální právní kontinuity, tj. návaznosti na předmnichovský
právní řád, měl pak zásadní význam také ústavní dekret ze dne 3.
8. 1944 č. 11 Úředního věstníku československého (publikovaný pod
č. 30/1945 Sb.), o obnovení právního pořádku, jenž se týkal jednak
"předpisů domácích", jednak "předpisů státního zřízení
zahraničního". Tento dekret rozlišuje tři druhy právních předpisů,
totiž ústavní a jiné právní předpisy československé vydané do dne
29. 9. 1938 (právo předmnichovské), dále předpisy vydané v oblasti
právního řádu československého (tj. na území ČSR) v době nesvobody
(tedy od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) orgány druhé republiky, Říše
německé, Protektorátu a Slovenské republiky (právo z doby
nesvobody) a konečně předpisy vydané ve formě dekretů prezidenta
republiky podle Londýnské ústavy (právo státního zřízení
zahraničního). Zatímco o předpisech vydaných do 29. 9. 1938 se
v článku 1 odst. 1 citovaného dekretu deklaruje, že pocházejí ze
svobodné vůle československého lidu, a jsou proto československým
právním řádem, konstatuje se v článku 2 dekretu o předpisech
vydaných v době nesvobody, že nejsou součástí československého
právního řádu, že však jest je i nadále "na zcela přechodnou dobu"
používat, s výjimkami stanovenými v článku 2 odst. 1. O tom, zda
jde o takovou výjimku, rozhoduje aplikující soud nebo správní úřad
(článek 3). Důležité z hlediska projednávané věci je však to, co
stanoví tento dekret v článku 2 o předpisech "státního zřízení
zahraničního": pokud tyto předpisy mají moc zákona, tvoří součást
právního řádu československého, podléhají však ratihabici, tj.
schválení příslušnými ústavními činiteli. Této ratihabici
podléhaly i samotné ústavní dekrety tvořící Londýnskou ústavu (č.
1 a č. 2 Úředního věstníku československého). U ostatních dekretů
vydaných podle této ústavy (tj. podle § 2 ústavního dekretu č.
2/1940 Úředního věstníku československého) se pak praví, že
pozbývají platnosti 6 měsíců po dni, kdy se sejde Národní
shromáždění, nebudou-li jako zákony znovu usneseny a vyhlášeny
(článek 5 odst. 2 dekretu), přičemž mohou být zrušeny a měněny
pouhým zákonem i dekrety prezidenta republiky označené za ústavní.
Tímto předpisem však nemělo být nikterak dotčeno ustanovení článku
I. zákona, kterým se uvozuje ústavní listina č. 121/1920, pokud
jde o ústavní zákony, vydané do 29. 9. 1938 (článek 5 odst. 3
dekretu). O tom, že zde prezident i vláda stále sledovali princip
právní kontinuity s předmnichovským právem, svědčí i ústavní
dekret prezidenta republiky ze dne 23. 6. 1945, publikovaný pod č.
22/1945 Sb., o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území
republiky Československé. V ustanovení § 1 tohoto dekretu byla
vláda zmocněna, aby určila, které ústavní dekrety prezidenta
republiky (vyjímaje ústavní dekret ze dne 15. 10. 1940, č. 2 Úř.
věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a ústavní
dekret ze dne 22. 2. 1945, č. 3 Úř. věst. čsl., o výkonu moci
zákonodárné v přechodném období), dále dekrety prezidenta
republiky, vládní nařízení a jiné právní předpisy, které byly
vyhlášeny v Úředním věstníku československém, zůstávají
v platnosti, měnila počátek jejich účinnosti a územní platnost
a dala je vyhlásit ve Sbírce zákonů a nařízení. Podstatné je však
to, že ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č.11
Úředního věstníku československého podroboval ratihabici
i ústavní dekrety, tvořící tzv. Londýnskou ústavu, což ve svých
důsledcích znamenalo, že základem československého právního řádu
i po vydání tohoto dekretu stále zůstával zákon č. 11 ze dne 28.
října 1918, stejně jako Ústava z roku 1920. To plyne i z vládní
důvodové zprávy k osnově zmíněného dekretu, v níž se uvádí, že
dodatečným schválením zahraničního zákonodárství domácím
zákonodárcem bude uskutečněna právní zásada, o kterou se opírá
osvobozovací boj československého státu, totiž zásada právní
kontinuity.
Také ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944
č. 18 Úředního věstníku československého, o národních výborech
a Prozatímním Národním shromáždění, publikovaný pod č. 43/1945
Sb., se v úvodním prohlášení dovolává platné ústavní listiny
Československé republiky a konstatuje v článku 2 následující:
"Z národních výborů na základě voleb vzejde Prozatímní Národní
shromáždění, jakožto prozatímní orgán zákonodárný, jemuž bude
odpovědna vláda. Jeho složení, způsob jeho vzniku a jeho působnost
stanoví zvláštní ústavní dekret." Tak se také stalo ústavním
dekretem prezidenta republiky ze dne 25. 8. 1945 o Prozatímním
Národním shromáždění, publikovaným pod č. 47/1945 Sb., jímž ve
vztahu k ústavní listině z roku 1920 byl vytvořen této listině
sice neznámý zákonodárný orgán a pověřen působností Národního
shromáždění podle uvedené listiny a jiných zákonů, včetně
oprávnění měnit ústavu, nicméně s podmínkou, že tak smí činit, jen
"pokud je toho nezbytně zapotřebí" (článek 2, č. 2 dekretu).
Podstatným však zůstává to, že i tento dekret respektuje
kontinuitní bázi v jejím obsahovém či materiálním smyslu. Ústavní
dekret č. 47/1945 Sb. reflektuje totiž na straně jedné to, že
vzhledem k poválečné situaci a měnícím se hospodářským a sociálním
poměrům nebylo již možno ratihabici zákonodárství zahraničního
státního zřízení realizovat zcela na bázi ústavní listiny z roku
1920, na straně druhé však nepředstavuje z hlediska této listiny,
kladoucí, jak již bylo uvedeno, eminentní důraz na princip
demokratické legitimity, uvedené listině cizí prvek. Nasvědčuje
tomu i článek 2 č. 1 tohoto dekretu zmocňující Prozatímní Národní
shromáždění potvrdit prezidenta republiky v jeho funkci až do nové
volby prezidenta republiky, což se také stalo jednomyslným
usnesením Prozatímního Národního shromáždění ze dne 28. 10. 1945.
Byl to právě prezident Beneš, který ještě ve své promoční řeči dne
15. 12. 1945 poukázal na důraz, jaký naše zahraniční politické
vedení vždy kladlo na kontinuitu československého práva. Potvrzuje
to však také zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují
a mění předpisy o obnovení právního pořádku a v němž Prozatímní
Národní shromáždění schvaluje a znovu usnáší jako zákon dekret
prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Ústř. věst. čsl.,
o obnovení právního pořádku, se změnami a doplňky v tomto zákoně
uvedenými. Konečnou tečku, pokud jde o dekrety prezidenta
republiky, představuje ústavní zákon č. 57/1946 Sb., kterým se
schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky.
Podle článku I. odst. 1 citovaného ústavního zákona Prozatímní
Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní
dekrety a dekrety prezidenta republiky, vydané na základě § 2
ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 15. října 1940, č.
2 Úř. věst. čsl. (č. 20/1945 Sb.), o prozatímním výkonu moci
zákonodárné, a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud
se tak již nestalo. Jak je dále uvedeno v článku I. odst. 2
citovaného ústavního zákona, všechny dekrety prezidenta republiky
je nutno považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety za
zákon ústavní. I když zde již nemohlo jít o ratihabici podle
ustanovení článku 5 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta republiky
ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Úř. věst. čsl., neboť ústavním činitelem
v něm bylo rozuměno Národní shromáždění podle ústavní listiny
z roku 1920, bylo požadavku právní kontinuity učiněno zadost tím,
že schválením a prohlášením za zákon, pokud jde o dekrety
prezidenta republiky, bylo umožněno se vypořádat s podmínkou
uvedenou v článku 5 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky
ze dne 3. 8. 1944 č. 11 Úř. věst. čsl., časově omezující platnost
dekretů prezidenta republiky. Navíc ustanovení článku I. odst. 1
ústavního zákona č. 57/1946 Sb. se vztahuje i na sám ústavní
dekret prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2 Úř. věst.
čsl. a v odst. 2 tohoto článku se zdůrazňuje platnost všech
dekretů prezidenta republiky již od jejich počátku. K tomu třeba
dodat, že podle článku 112 odst. 1, odst. 3 Ústavy ČR mají
citované ústavní zákony platné na území České republiky ke dni
účinnosti této Ústavy jen sílu zákona.
Pro kontinuitu právních předpisů obsažených v dekretech
prezidenta republiky s předmnichovským právním řádem svědčí však
zejména i to, co představuje jednu ze základních podmínek této
kontinuity, totiž konsens českého národa s hodnotovou i právní
návazností na Masarykovu republiku. Zatímco nacistické Německo
usilovalo narušit a zničit základní principy československého
právního a politického řádu, potvrdil náš domácí a zahraniční
odboj, navazující na odkaz našich legií v první světové válce,
stejně jako negativní postoj celého národa vůči okupantům,
s výjimkou skupiny zrádců a kolaborantů, že náš lid si přeje žít
v demokratickém a právním státu, jehož významnou vývojovou etapu
představovala právě předmnichovská republika. V tomto postoji bylo
obsaženo vědomí, že demokratické hodnoty si udržují svou povahu
a kvalitu pouze na bázi kontinuity, na bázi jakéhosi společného
jazyka, obecného souhlasu s těmito hodnotami a principy.
Platilo-li, že principy právního státu byly českým národem
akceptovány na základě všeobecného konsensu, platilo současně, že
mohly být opuštěny a zaměněny jinými opět jen na bázi platného
společenského konsensu, nikoli cestou násilí a teroru.
Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly proto Ústavní soud
k závěru, že na prozatímní státní zřízení Československé
republiky, ustavené ve Velké Britanii, je nutno nahlížet jako na
mezinárodně uznávaný legitimní ústavní orgán československého
státu, na jehož území okupovaném říšskou brannou mocí byl
nepřítelem znemožněn výkon svrchované státní moci československé,
pramenící z ústavní listiny ČSR, uvozené ústavním zákonem č.
121/1920 Sb., jakož i z celého právního řádu československého.
V důsledku toho všechny normativní akty prozatímního státního
zřízení ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
- také v důsledku jejich ratihabice Prozatímním Národním
shromážděním (ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. 3. 1946)
- jsou výrazem legální československé (české) zákonodárné moci,
a bylo jimi dovršeno úsilí národů Československa za obnovu
ústavního a právního řádu republiky. Dovolávat se tedy
nepodmíněně, tedy i pokud jde o zákonodárný proces, ústavní
listiny ČSR z roku 1920 pro dobu, kdy československý stát byl
zprvu násilně okleštěn a později zcela okupován, a kdy postupně
ztrácel svou politickou reprezentaci, je zcela absurdní. Ve svých
důsledcích by takové posuzování totiž znamenalo odepřít porobenému
národu jeho přirozené právo na boj proti okupujícímu agresorovi,
včetně odporu branného. K tomu, co okupující agresor již stačil
uskutečnit nebo co uskutečnit zamýšlel, zcela dostačuje uvést
okupaci zbytku československého státu formou Protektorátu Čechy
a Morava říšskoněmeckou brannou mocí, uzavření českých vysokých
škol, a plánované "Endlösung" budoucnosti českého národa. Také
vyhlazení Lidic a další násilné akty stačily dostatečně ozřejmit,
že přes "veškeré právní zásady civilizovaných společností Evropy,
platné v tomto století", stál nejen československý stát, ale
i samotné jeho národy, před vážnou otázkou své fyzické existence
vůbec.
V odpovědi na další navrhovatelovo tvrzení, že totiž dekret
č. 108/1945 Sb., stejně jako další dekrety vydané dr. Edvardem
Benešem, odporovaly právním zásadám civilizovaných společností
Evropy, a že proto je třeba je považovati za akty nikoli práva,
ale násilí, jinými slovy, že postrádají povahu práva vůbec, třeba,
a to i ve všeobecném smyslu, zdůraznit základní moment vztahující
se k jakémukoliv hodnocení minulosti: to, co přichází z minulosti,
musí sice i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát,
toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad
minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před
soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi,
z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je
s časovým odstupem. Z tohoto zorného úhlu a v kontextu všech
souvislostí a událostí v době nacistické okupace a v období na ni
úzce navazujícím, třeba hodnotit i sám dekret ze dne 25. 10. 1945
č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech
národní obnovy, jehož vydání nebylo ničím jiným než opatřením,
v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu,
reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti,
samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské státní
formy Československé republiky, likvidaci principů demokratického,
právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé
republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž se svou
ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologii navazujícím
terorem pustošícím miliony lidských životů, představuje jeden
z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto
třeba považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý
demokratický politický systém, jak zdůraznil již T. G. Masaryk, má
nejen potřebu, ale i povinnost obrany základů, na nichž je
postaven, jak se v předmnichovském Československu skutečně také
stalo kupříkladu vydáním zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu
republiky, a celou řadou dalších opatření, počítaje mezi ně
i vojenskou mobilizaci v roce 1938. Vzhledem ke znění ustanovení
§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento
dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení zmíněných základních
demokratických a právních principů, neboť je namířen právě proti
jejich nepřátelům. Toto odhodlání bránit a rozvíjet Českou
republiku je ostatně explicitně vyjádřeno i v preambuli k Ústavě
České republiky, zachovávající a rozvíjející tímto i v této
oblasti důležitý prvek kontinuity.
Jako další ze základních otázek se zde ukazuje otázka, zda
mezi tímto cílem, totiž vybudováním demokratického právního státu,
a použitým prostředkem, v našem případě konfiskací nepřátelského
majetku, existuje nezbytný funkční, vzájemně podmiňovaný, vztah,
jinými slovy, zda použitý prostředek odpovídá sledovanému cíli, či
zda mezi nimi naopak vznikl takový rozdíl, kdy použitý prostředek
se ukazuje ve vztahu k cíli již jako neadekvátní. Otázka
přiměřenosti zvoleného prostředku je otázkou hranice, za kterou
žádný prostředek v relaci prostředek - cíl již nemůže jít,
nechce-li zpochybnit sám cíl. Pro zachování funkčního vztahu cíle
a prostředku je proto nezbytné, aby i použitý prostředek byl
stejného druhu či rodu, jako cíl, jinými slovy, aby i ve svých
taktizujících prvcích byl obrácen, a umožňoval vývoj, k cíli,
v našem případě k demokracii. Nahlíženo z tohoto pohledu, také
dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako
normativní právní akt, obstát pouze tehdy, neodporuje-li ve své
podstatě intencím demokratického právního státu.
Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co
naznačuje již sám název dekretu č. 108/1945 Sb. (... o konfiskaci
nepřátelského majetku), že určujícím hlediskem při vymezení
subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství
k Československé republice nebo českému a slovenskému národu,
fakt, jenž v případě subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst.
1 č. 1 dekretu, - tj. Německé říše, Království maďarského, osob
veřejného práva podle německého nebo maďarského práva, německé
strany nacistické, politických stran maďarských a jiných útvarů,
organizací, podniků, zařízení, osobních sdružení, fondů
a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisejících, jakož
i jiných německých nebo maďarských osob právnických -, má
nevyvratitelnou povahu, zatímco u subjektů uvedených v ustanovení
§ 1 odst. 1 č. 2 dekretu, tj. osob fyzických národnosti německé
nebo maďarské, povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že
majetek těchto osob se nekonfiskuje, jestliže prokáží, že zůstaly
věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům
českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její
osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
Přitom vzhledem k ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu se
konfiskuje majetek, bez ohledu na národnost, i těch fyzických
a právnických osob, které vyvíjely činnost proti státní
svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,
demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně
Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo
jiné osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem
německé nebo maďarské okupanty nebo které v době zvýšeného
ohrožení republiky (§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19.
června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců
a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly
germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo
se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému
nebo slovenskému národu, jakož i fyzických nebo právnických osob,
které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek
(§ 1 odst. 1 č. 3 dekretu č. 108/1945 Sb., ve znění zákona č.
84/1949 Sb.). Vztah nepřátelství není tedy v dekretu č. 108/1945
Sb. koncipován na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na
prvém místě platí nacistický či fašistický systém, a to, jak již
uvedeno, nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především
demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je
v prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve
skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze jej považovat
za jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií
a totalitarismem. Dělicí čarou je zde to, na které straně kdo
stál: proto za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu
německé národnosti, kdo aktivně vystoupil na obranu demokracie
a nebo byl postižen totalitním režimem, na druhé straně je jako
nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez ohledu na příslušnost
k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti demokracii.
V této souvislosti je dále třeba posoudit otázku, zda
namítaný rozpor s "právními zásadami civilizovaných společností
Evropy", nelze spatřovat v tom, že dekret č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, je
zjevně založen na presumpci odpovědnosti osob německé (a také
maďarské) národnosti, zatímco u osob jiných národností je důkazní
břemeno naopak na straně orgánu rozhodujícího o tom, zda jsou či
nejsou splněny podmínky pro konfiskaci jejich majetku. Již v úvodu
zde třeba položit důraz na to, že ani u osob německé národnosti
zde nejde o presumpci "viny" , ale presumpci "odpovědnosti".
Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela zjevně za hranice
"viny" a v tomto směru má tedy mnohem širší, hodnotový, sociální,
historický, a také právní rozměr. Pro vymezení kategorie
odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je odpověden
za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová rozhodnutí
a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama
společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je
zapředen do mocenských poměrů, a z této jeho pozice vyplývá jeho
odpovědnost zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva.
Důvodem zakládajícím sociální, politickou, mravní, v některých
případech i právní, odpovědnost je tedy právě i zanedbávání
spolupráce při strukturování mocenských poměrů, nečinnost v boji
o moc ve smyslu služby právu. Proto také v demokracii je politický
systém založen na institucionálně konkretizované představě
o společné odpovědnosti všech lidí za osud celé lidské
společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde prolíná ve větší či
menší míře všemi sférami, osobním životem jednotlivce, právem
i politikou. Imanentním rysem řádu povinnosti a odpovědnosti
v demokracii je nejen jeho obecný charakter, ale také jeho vnitřní
jištění, vyplývající z interního vztahu subjektu k sociálnímu
jednání a jeho následkům. Jen za normy, k jejichž vytvoření
jednotlivec přispívá spontaneitou svého myšlení a jednání, se může
cítit v pravém smyslu odpověden. Naproti tomu v totalitním
systému, jaký představovalo nacistické Německo, byla odpovědnost
institucionálně přenášena na vládnoucí elitu, ačkoli ta ve
skutečnosti se cítila jakékoliv odpovědnosti zbavena.
Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře
a v jakém smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační
tábory, masové vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění
milionů jen představitelé nacistického hnutí, nebo jsou za tyto
jevy spoluodpovědni i všichni ti, kteří z těchto hnutí mlčky
profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli jim odpor. Černobílé
schéma výlučné odpovědnosti představitelů nacismu a nedostatku
odpovědnosti všech ostatních sotva existuje. Tak jako na vzniku
a vývoji nacismu se podílely i další evropské státy a jejich
vlády, neschopné a neochotné čelit již od počátku nacistické
expanzi, odpovídá za něj v prvé řadě sám německý národ, byť
i v jeho řadách se našlo nemálo těch, kteří aktivně a statečně
proti němu vystoupili. Mezi odpovědností "zbytku světa"
a odpovědností německého národa, mezi mlčením a pasivitou jedněch,
a mlčením a spíše aktivitou druhých, zdá se však přece jen
existovat podstatný rozdíl, jenž hraje významnou roli i v otázce
důkazního břemene. Byla to totiž podstatná část německého národa,
která v mnoha směrech bezprostředně a vědomě participovala na
vytváření mocenských struktur v nacistickém Německu, na expanzi
nacistického Německa vůči Československu a všeobecně na
nacistických záměrech a aktech, vedoucích k tomu, že v sázce byl
osud celého světa. Ani život v politické temnotě nelegitimuje
totiž k naprosté sociální rezignaci a apatii: jestliže nějaká
společnost je ovládána tyranem, bývá to nejčastěji proto, že nemá
odvahu ani schopnost se spravovat sama. Lidský svět může být
zachován jen tehdy, jestliže v něm každý ponese svůj díl
odpovědnosti, díl, který za něj nikdo nemůže převzít. V třicátých,
pro Československou republiku osudových, létech, mohlo, či spíše
mělo, být každému jejímu občanu zjevno, že zde pod rouškou
propagandy a lží ze strany nacistického Německa dochází k jednomu
z historicky významných střetů mezi demokracií a totalitarismem,
ke střetu, v němž každý spoluodpovídá za to, jakou pozici zaujme
a jakou sociální a politickou roli převezme, totiž roli obránce
demokracie či aktéra její destrukce. Jak případně poznamenal již
Emerson, "... člověk by sice slunečním žárem pravdy byl zcela
oslněn, ba oslepen, nicméně nemůže se vyhýbat jejímu světlu
natolik, aby již raději vůbec neviděl". To platí i o německých
občanech v předválečném Československu, a zejména o nich, neboť
požár, který rozpoutal nacismus, byl dílem valné části jejich
národa a jeho vůdců. Tím spíše měli projevit svou věrnost vůči
Československé republice, jejímiž byli občany, věrnost vůči, snad
poslednímu, demokratickému systému ve střední Evropě a tuto
věrnost povýšit na základní politický princip.
Jak tomu bylo ve skutečnosti? Již na tomto místě třeba
zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu zde není zkoumat a hodnotit
česko-německé vztahy, jak vznikaly, utvářely se a měnily po celá
staletí. Ústavní soud byl postaven před otázku, jaký postoj
zaujali občané Československa německé národnosti v krizových
třicátých letech a zda dekret prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
představuje adekvátní, ústavněprávně a hodnotově odůvodněnou,
reakci na tento postoj, adekvátní potud, že obstojí i z hlediska
právních zásad uznávaných v této době civilizovanými národy. Na
tomto místě třeba zdůraznit, že česko-německý konflikt, v této
době obsahově již konflikt demokracie a totalitarismu, vyústil pro
Československou republiku katastroficky teprve mnichovskou
dohodou, jejímž důsledkem byl, mimo jiné, nucený odchod zhruba půl
milionu Čechů z pohraničních oblastí do zbytku republiky.
Stala-li se Československá republika pouhým objektem této dohody,
nelze totéž konstatovat o občanech Československa německé
národnosti, kteří působili při odtržení pohraničních oblastí od
Československa a jejich začlenění do Německé říše jako významní
aktéři, významní proto, že svými politickými postoji poskytli
Hitlerovi Západem akceptovatelný argument pro nezbytnost okleštění
Československa. Československá republika byla i v tomto kritickém
období státem, o jehož demokratických základech nemohlo být
pochyb. Jakkoliv mnohým našim občanům německé národnosti se mohla
i v tomto období stále jevit jako cizí prvek, poskytovala jim
strukturou svého politického systému dostatečný a účinný ústavní
prostor pro to, aby své vůdce odmítli a zřetelně vyjádřili od
jejich stanovisek odlišné stanovisko, totiž, že nechtějí do
Německé říše a nepřejí si být k ní přičleněni právě pro její,
v této době již zjevný, násilím a brutalitou se vyznačující,
totalitní charakter. Vývoj po roce 1938 však šel jiným směrem.
Zatímco v někdejších pohraničních oblastech projevilo tamní
německé obyvatelstvo naprostou loajalitu vůči nacistickému
Německu, v Protektorátu Čechy a Morava zavládly persekuce a teror,
k nimž nemalou měrou přispěl K. H. Frank, oceněný dokonce i funkcí
státního ministra pro celé okupované území. S jeho jménem je také
spojena tragedie Lidic a Ležáků a represálie následující po
atentátu na Heydricha.
Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok
na lidstvo i samu historii. Ve zkoumané věci tímto útočníkem bylo
Německo a převážná část jeho lidu: bez široké podpory převážné
části německého lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler, i se svou
nacistickou stranou, zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho
mimořádně nebezpečné povaze, v tom, že se stává sociálním jevem
ohrožujícím "osud veškerého života na zemi" (preambule k Listině
základních práv a svobod), tkví také důvod, proč úsilí o likvidaci
všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i mimořádných
legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích jde
následně vždy i o odstranění příčin vzniku totalitarismu,
o odstranění jeho ohnisek, jež by mohla vést k recidivě se všemi
jeho hrůznými znaky. Tato mimořádná legislativní opatření musí
přirozeně rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědností": tak se
v československém zákonodárství také stalo rozlišením retribučních
dekretů, vyžadujících důkaz individuální viny a konfiskačních
dekretů, spočívajících, pokud jde o fyzické osoby, na vyvratitelné
domněnce individuální odpovědnosti. To, že dekret č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá
tedy, vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu,
nepředstavuje nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní
reakcí na agresi nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za
cíl politicky i ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace,
předejít možným novým nástupům totalitarismu a posílit společenské
a mravní vědomí dotvrzením toho, že s porušením jakékoliv
odpovědnosti má být vždy spojena sankce. Používá-li dekret č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní
obnovy, vůbec pojmu německá národnost, je nutno tuto skutečnost
vztáhnout také k poválečným poměrům, kdy poražené Německo bylo pod
správou vítězných mocností a později rozděleno do zón, a kdy tedy
užívání pojmu německé občanství za situace, kdy německý stát
neexistoval, bylo problematické. Posun k pojmu "německá národnost"
nebyl tedy v dekretu nějakým "genetickým" odsudkem, nýbrž reakcí
na poválečné poměry, zejména na problematičnost německého
občanství. Právě z tohoto důvodu nelze na dekret pohlížet jako na
jakousi genocidní normu, neboť byl namířen proti těm, kteří svým
chováním, ať již mělo jakékoliv formy, podporovali nacistický
stát. Tímto posunem z roviny národnostní do roviny státoobčanské
mizí, pokud jde o presumpci odpovědnosti osob německé národnosti,
i zdánlivá nerovnost mezi "Čechy" a "Němci". Jako podstatné
zůstává to, že Němcům vyplývala jejich povinnost napomáhat
intencím totalitního státu již z jejich státního občanství, jež
takové loajální chování vůči Německé říši nepodmíněně vyžadovalo,
zatímco Češi a příslušníci jiných národností, ústavně vázáni
věrností demokracii, museli jednat proti československé státnosti
a demokracii o své vlastní vůli. Tato vyvratitelná domněnka
odpovědnosti není ostatně v právu cizím prvkem, neboť ji lze
zaznamenat i v jiných oblastech, s politickou oblastí jistě stěží
srovnatelných, podržujících si však určitý společný rys v tom, že
v nich vzniká zdroj určitého druhu zvláště kvalifikovaného
nebezpečí (vyvratitelná domněnka odpovědnosti se vyskytuje
v mezinárodním i vnitrostátním právu, např. v oblasti úpravy
zvláštního druhu odpovědnosti za škody). Existuje-li presumpce
odpovědnosti i v takových oblastech, tím spíše je na místě tam,
kde je ve hře, sociálně a historicky, osud lidstva. Jakkoli jde
tedy o oblasti stěží srovnatelné, nelze pochybovat o tom, že právo
v sobě tendenci k presumpci odpovědnosti v takových mimořádných
případech obsahuje.
S kategorií odpovědnosti bývá spojena sankce, jež je základní
podmínkou toho, aby tato kategorie mohla plnit svou sociální
funkci. Odpovědnost bez sankce by se promítla v existenci
společenského vědomí natolik negativně, že by patrně znamenala,
alespoň v určitých oblastech, jeho destrukci. Dekret č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
takovou sankcí nepochybně je: i když na první pohled se zdá být
pouze "majetkové" povahy, obsahuje bezpochyby i důležitý sociální
a etický podtext. Vzhledem k povaze, v tomto případě analyzované,
odpovědnosti, nelze však na dekret nahlížet jako na trestní normu
či trestní sankci, byť ke konfiskaci majetku došlo podle něj bez
náhrady. Takovou trestní normou byl bezesporu dekret prezidenta
republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců,
zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve
znění pozdějších předpisů (viz vyhl. ministra spravedlnosti č.
9/1947 Sb., o plném znění dekretu prezidenta republiky
o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů
a o mimořádných lidových soudech a dekretu prezidenta republiky
o národním soudu, příloha I, II k této vyhlášce), který ukládal
soudu v souvislosti s odsouzením pro zločin v tomto dekretu
uvedený vyslovit propadnutí celého jmění odsouzeného nebo části
jeho jmění ve prospěch státu (§ 14 písm. c). Tento dekret tedy
sledoval potrestání osob v něm uvedených s tím, že s odsouzením
pro zločiny v tomto dekretu uvedené byly spojeny, pro odsouzeného
nepříznivé, další následky (např. též ztráta občanské cti),
zatímco dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci
nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, pouze konfiskaci
tohoto majetku, konfiskaci, jež zjevně souvisela se škodami
způsobenými Československé republice nacistickou agresí a okupací
(viz Postupimská dohoda ze dne 2. 8. 1945, dohoda o reparacích od
Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení
měnového zlata, publikovaná pod č. 150/1947 Sb.).
Další ze základních otázek tedy je: mohou vůbec takové sankce
v principu být v rozporu s právy a svobodami těch, kteří je sami
evidentně porušují a kteří proto sami za to nesou odpovědnost.
Jinými slovy: může se kupříkladu práva na svobodu domáhat ten, kdo
svým chováním ji sám destruuje? Byla to krutost nacistického
režimu a události 2. světové války i všechny zkušenosti z této
doby čerpané, jež si vyžádaly odpověď na tuto otázku již v článku
30 Všeobecné deklarace lidských práv a v na tento článek
navazujícím a s ním identickém článku 5 odst. 1 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech i Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i článku
17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolu č. 3, 5, 8, v němž je uvedeno: "nic v této Úmluvě nemůže
být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci
jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených
na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na
omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva
stanoví". Právě v této rovině možno spatřovat východisko pro
závěry obecnější povahy i v projednávané věci: podíleli-li se také
někdejší českoslovenští občané německé národnosti na destrukci
práv a svobod ostatních občanů Československé republiky, potom je
jen zcela konsekventní, že v tomto směru nemohla být
v probíhajícím konfliktu zcela šetřena ani jejich práva a svobody,
přirozeně při zachování relace cíl a prostředek, neboť taková
sociální, a také destruktivní, "naivita" by nutně vyústila
katastroficky. K "právním zásadám civilizovaných společností
Evropy platných v tomto století", jichž se dovolává navrhovatel,
náleží tedy i právo vyvodit z útoku na demokracii a na lidská
práva a svobody nezbytné sankce.
K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace
nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé
republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že
Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu
německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa
a Maďarska do Německa (hlava XIII.) a že touto dohodou bylo
současně rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení
jaltské konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit,
v pokud možno největší míře, škody a útrapy, které způsobilo
Spojeným národům a za něž se německý lid nemůže vyhnout
odpovědnosti (hlava IV.) Na tyto body Postupimské dohody navazuje
Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého
reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná dne 21.
12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti Československa,
jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I. článku 6
A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda si
ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek
v její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby
se nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou
kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích
..." Podle části I. článek 6 D této dohody "při provádění
ustanovení A shora nebude se majetek , který byl vlastnictvím
země, jež jest členem Spojených národů, nebo jejích příslušníků,
kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe této země nebo její
okupace Německem nebo jejího vstupu do války, odpočítávat od
jejích reparací ...". V projednávané věci má tedy konfiskace
nepřátelského majetku nejen vnitrostátní zákonný podklad v dekretu
č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech
národní obnovy, připouštějícím vyvratitelnost domněnky
odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege, ale jen vůči těm
osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že jsou splněny
podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst. 4
dekretu), ale je založena i na mezinárodním konsensu, vyjádřeném
v již citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského
ujednání. Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož
nepřípustnost byla stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace
lidských práv. Také uvedený moment svévole sehrává při úvahách
o oprávněnosti konfiskace majetku nepřátel důležitou roli:
poukazuje totiž na legitimitu zbavení majetku tehdy, nelze-li,
vedle splnění dalších podmínek, takový akt považovat za svévolný.
O tom, že na straně Československa v kontextu válečných událostí
i postojů vítězných mocností nešlo o takovou svévoli, o pouhé
"zahalení se" do roucha obecného zájmu, porušujícího však ve
skutečnosti základní práva jednotlivce, lze sotva pochybovat.
Ani demokracie se totiž neobejde bez použití moci, neboť ta
jí poskytuje jednu z významných šancí, totiž šanci, jak čelit
"zlu", infiltraci, nástupu totalitních prvků a posléze umožnit
jejich odstranění. Také demokracie představuje jednu z forem
politické vlády, - jinak by totiž nemohla vůbec fungovat jako
politický systém -, tato forma je však od totalitní formy natolik
rozdílná, že obě lze sotva uvést na společného jmenovatele.
Demokracie směřuje totiž k vládě všech, - i když tohoto cíle
nebude nikdy dosaženo -, sleduje umožnit přístup k mocenským
pozicím všem sociálním jednotkám. Otevření tohoto přístupu nemůže
však představovat stav bezvládí. Státní moc je nucena
i v demokracii, má-li zachovat pozitivní prvky spojené s elementem
moci, reagovat na ambivalenci sociálních procesů a právně
postihovat jednání a akty destruktivních sil, směřující nad rámec
vymezený zákonem. Představuje-li totalitarismus útok na lidstvo
a historii, je právě demokracie povinna přiměřeným způsobem na
takový útok reagovat. Pozitivní povaha takové odpovědi je v prvé
řadě závislá na etablování hodnot, o nichž ve společnosti panuje
určitý konsens.
Ve střetu demokratického a totalitního politického systému,
jaký představoval konflikt Československa s nacistickým Německem,
nemohla se proto státní moc demokratického Československa již
nadále obejít bez následného právního opatření, jaké představuje
také zmíněný dekret. Po dobu 20 let svého trvání ponechávala tato
demokracie mocenský proces otevřen konfliktu a sociálnímu
vyrovnávání a institucionálně zabezpečovala politickou bázi
i nejrůznorodějším projevům. Tato otevřenost se v principu
projevovala i ve vztahu k občanům německé národnosti. Po období
násilného obsazení nacistickým Německem a v důsledku ztrát a ran,
které tím Československo utrpělo, nezbývala československé státní
moci jiná cesta, než se s následky nacistické okupace a válečných
událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob, jakým tak
učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním, vyjádřeným
již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit požehnání
svobody příštím pokolením"), a byl také podpořen mezinárodním
souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně
vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference.
Vyjádřeno z jiného pohledu, hodnotový řád, jak byl
v historickém vývoji stále více manifestován v prvé řadě chápáním
a zabezpečováním lidských práv a svobod, plní ve společnosti
významné sociální funkce, regulativní, klasifikační, programovou
a kontrolní, funkce natolik významné, že jej kvalifikují k jedné
ze základních podmínek sociálního dění: zabezpečuje totiž
kontinuitu historického a sociálního vývoje, a tím i samotnou
nosnou konstrukci společnosti. Význam uvedených sociálních funkcí
hodnot poskytuje také vysvětlení, proč jedním z uzlových míst
konfliktu mezi demokracií a totalitarismem je právě oblast hodnot,
a proč zejména tímto směrem se koncentrují masivní totalitní
tendence. Usiluje-li totalitarismus o ovládnutí celé společnosti,
nemůže tohoto cíle dosáhnout, aniž by současně konstituoval
inverzní hodnotový systém, směřující nejen nad historii, ale i nad
samu lidskou společnost. Z tohoto hlediska ukazuje se boj
o hodnoty jako boj nejen o demokracii, ale i podstatu a kontinuitu
člověka. Také německý nacismus sáhl v tomto boji hluboko do svého
arzenálu a v jeho teorii i praxi lze zaznamenat již Platónem tak
geniálně zpodobněnou ničivost "touhy po krvi", jež došla svého
uspokojení nejen v nelidskostech koncentračních táborů, ale
i v krutostech vyhlazovací války. Pojmy, jako Führertum, Volkstum,
Volksgemeinschaft, představují zde jen některé ze znaků ideologie,
deklarující manifestním způsobem právo nordické rasy na
světovládu. Za rituály, doprovázejícími nacistický "hodnotový
řád", byla skryta tendence destruovat a z kořenů vyvrátit všechno
skutečně hodnotné, vše co umožňuje jednotlivci jeho sebeuvědomění
a sociální orientaci, vše, co mu brání v tom, aby se stal pouhým
objektem. V likvidaci lidské autonomie lze také spatřovat smysl
a účel nacistické propagandy, vytvářející svět pouhého zdání
i v prostředí obětí nacismu, v koncentračních táborech,
prezentovaných mezinárodní veřejnosti jako zařízení převýchovy
a práce.
V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě
svobodě, která se nám ukazuje jako provokující element a současně
i podmínka sociálního vývoje: její nedostatek, či dokonce úplná
absence, implikuje vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního
pohybu. Ve svém nejhlubším základu spoluvytváří svoboda i vědomí
povinnosti a odpovědnosti: inspiruje člověka k dosahování
nejvyšších cílů, současně mu však nechává poznat, že ve svém
principu klade meze především sama sobě. Pod tímto zorným úhlem
nazírá Ústavní soud i otázku mezí lidských práv a svobod a šetření
jejich podstaty a smyslu, jak se historicky vynořila také v době
vydání napadeného dekretu. Jakkoli totiž v každé demokratické
společnosti je stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí
"otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo
na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat
s každým libovolným postojem, postrádajícím pozitivní sociální
podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se
názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již
odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku
a Fondech národní obnovy, není tedy ani z tohoto pohledu svévolným
aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských
práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu
a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů
Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne
proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto
jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé
podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých
důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí
v daném případě stejně pro všechny případy, splňující stanovenou
podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice
a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní
příslušnost. Pokud některé sociální skupiny v používání lidských
práv a svobod si nekladou žádné meze a destruují tím práva
a svobody ostatních, nezbývá než takové chování právně i sociálně
sankcionovat. Také dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci
nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, sledoval tedy
zájem politické a ekonomické stabilizace demokratické země,
zbídačené válkou a okupací, stejně jako zájem odstranění dalších
možných recidiv obdobné historické situace, i zájem ochrany práv
a svobod jejích občanů, kteří toto břemeno nesli a jejichž
společenské a mravní vědomí - nezbytné pro výkon těchto práv -, by
v případě absence takové sankce utrpělo nedozírné trhliny, i když
v poválečných poměrech ve sledování tohoto účelu byly skryty již
i záměry a praktiky politických sil, usilujících o nastolení tzv.
"lidové demokracie", jako cesty k pozdějšímu totalitnímu režimu.
K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se, v projednávané
věci rovněž určující, skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož
i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného
československého státu, představuje ve své podstatě dnes již
uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými
událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby
splnily tak svůj účel ve zmíněné bezprostředně poválečné době,
z hlediska současnosti jsou již vesměs bez aktuálního významu
a postrádají již nadále konstitutivní charakter (článek 5 odst.
2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8. 1944
Úředního věstníku československého, ve znění zákona č. 12/1945
Sb., jímž se schvalují a doplňují a mění předpisy o obnovení
právního pořádku). Právní vztahy těmito akty založené jsou tak
nejen důsledkem válečných událostí, ale jsou současně i výsledkem
legálně projevené československé (české) zákonodárné moci,
sledující odstranění škod vzniklých důsledkem mimořádných poměrů
z doby nesvobody, a proto jim přísluší ochrana vyplývající
z předpisů československého (českého) právního řádu.
Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto
Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy,
byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.
Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po
dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá
tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené
situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle článku 10 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. a Ústavy
ČR), neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci.
Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž
je jednou ze základních náležitostí současných demokratických
právních systémů.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud proto návrh R. D. na
zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945, o konfiskaci
nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, podle ustanovení
§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.
Vedlejší účastníci R. B. a JUDr. J. S. odkazují se na toto
rozhodnutí.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. března 1995
|
|