Plénum Ústavního soudu po ústním jednání dne 31. října 2001,
za účasti vedlejšího účastníka Nejvyššího soudu, rozhodlo ve věci
návrhu III. senátu Ústavního soudu, podaného podle § 78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, na zrušení ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, se dnem 31. prosince 2001 zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne
2. srpna 2000, se stěžovatelka E. Č., domáhá zrušení usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To
237/2000, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna
1999, sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla uznána vinnou trestným činem
křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a byl jí uložen
peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena
v základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu na
spravedlivý proces, vyplývajících z čl. 12 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1
T 69/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto
skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna
1999, č. j. 1 T 69/97-17, byla stěžovatelka uznána vinnou trestným
činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a podle
téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve
výši 11.000,-Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3
měsíců a dále k trestu propadnutí věci - finanční částky
1.500,-Kč. Uvedeného trestného činu se měla dopustit tím, že
v dopise zaslaném Policii České republiky pod smyšleným jménem
nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne
18. srpna 1999, sp. zn. 8 To 217/99, uvedený rozsudek soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu
zrušil a podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci
k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami
domovní prohlídky, provedené v domě stěžovatelky, při níž byl
zajištěn důkazní materiál, a která trpěla několika vadami. Ty, dle
názoru soudu, spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se
měla prohlídka vykonat (§ 84 tr. řádu) a v neuvedení konkrétních
důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole o konání
domovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou konkretizaci
toho, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolně
a které věci byly odňaty (§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech
uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění
předmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže následně po
provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili
dobrovolné vydání důkazního materiálu podle § 78 odst. 1 tr. řádu
(a to toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce),
došlo tak, dle názoru soudu, k vydání věci, kterou stěžovatelka
(takto obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své
dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly
stěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento
postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro
trestní řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití
stavu, který byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonným
provedením domovní prohlídky.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal
ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelky
v řízení před Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona.
Napadenému usnesení vytkl porušení zákona v ustanoveních § 254
odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu, a to ve
prospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti
k závěru, dle něhož krajským soudem uvedená pochybení
v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky nebyla
takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedení
domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů,
získaných při takto provedené domovní prohlídce.
Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 29. března 2000, sp. zn. 5 Tz 35/2000,
rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr.
řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že
pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna
1999, sp. zn. 8 To 217/99, byl porušen zákon v ustanoveních § 254
odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a § 260 tr. řádu ve
prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním
soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jako
soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší
soud v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když
uvedl, že sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při
protokolaci průběhu a výsledků předmětné domovní prohlídky, ale
tyto jsou jen formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím
k dalšímu obsahu trestního spisu, a tedy uvedená pochybení, dle
jeho názoru, nejsou takového charakteru, aby mohla důvodně vést
k závěru o nezákonném provedení domovní prohlídky a z toho
vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly při takto provedené
domovní prohlídce získány.
Následně usnesením ze dne 16. června 2000, sp. zn. 8 To
237/2000, Krajský soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti
rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999, sp.
zn. 1 T 69/97, zamítl.
V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení
podmínek, stanovených pro provedení domovní prohlídky
v ustanovení § 84 tr. řádu, a v této souvislosti polemizováno
s názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se jeho interpretace.
V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka spatřuje
dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12
Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci
byl, dle přesvědčení stěžovatelky, založen na akceptaci důkazu
získaného nezákonným způsobem, pak dotčení v základním právu na
spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
II.
III. senát Ústavního soudu, mimo ústní jednání a bez
přítomnosti účastníků, dne 26. dubna 2001 usnesením přerušil
řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS
464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí návrh na
zrušení ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu,
ve znění pozdějších předpisů.
III.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný
návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 4. července
2001 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje okolnosti přijetí
předmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut stížnosti pro
porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v roce 1950
s tím, že později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to
včetně platného zákona č. 141/1961 Sb. Předseda Poslanecké
sněmovny dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 byly
proti tomuto institutu vznášeny především v odborné literatuře
námitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumenty
obsaženými v návrhu III. senátu Ústavního soudu. S přihlédnutím
k obsahu tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští, že
není zcela v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestního
řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stížnost pro porušení
zákona může podat pouze ministr spravedlnosti a nikoli též druhá
strana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je poukazováno dále na
opakované posuzování tohoto problému při dosavadních novelizacích
trestního řádu s tím, že v současné době je i z tohoto důvodu
novelou další přijato zavedení nového mimořádného opravného
prostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost stran
trestního řízení s tím, že dovolání by mělo s účinností od 1.
ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona,
a to včetně § 272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákona
však zmíněnou novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru
předsedy Poslanecké sněmovny až do přijetí rekodifikace trestního
řádu by měl řešit některé výjimečné případy, kdy eventuální
pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Na
základě výše uvedeného se ve vyjádření konstatuje, že lze
v zásadě souhlasit se zrušením ustanovení § 272 trestního řádu,
přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však měla
být odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novela
trestního řádu, popřípadě i déle, neboť v návaznosti na tento
nález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novela
trestního řádu, zejména pokud jde o možnost nápravy pochybení,
týkajících se jiných osob než obviněného.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky prof.
Ing. Václav Klaus, CSc., dále potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, že ustanovení § 272 zákona č. 141/1961
Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo schváleno
potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon
(trestní řád), jehož je předmětné ustanovení součástí, byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu
Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 11. července
2000 jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart úvodem rekapituluje
vývoj ustanovení § 272 v trestním řádu. Uvádí, že uvedené
ustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto
zákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. listopadu 1961,
přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémů
spíše nevýznamné změny: v ustanovení se odráželo střídání subjektů
oprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo generálnímu
prokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídal
předsedu soudu ministr spravedlnosti (dle novely tr. řádu,
provedené zák. č. 149/1969 Sb.) a po změně uskutečněné před
několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.) zůstal jediným oprávněným
podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti; zákonem č. 30/2000
Sb. bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2 intimujícím
dosavadní obsah ustanovení.
Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát
Parlamentu České republiky byl ustaven a zahájil své ústavní
působení v prosinci roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůže
Ústavnímu soudu poskytnout vyjádření k věci, které by vycházelo
z přímého projednávání a přijetí předmětného ustanovení § 272
trestního řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení
zákona a většiny jeho novelizací. V době existence Senátu byly
přijaty pouze novela doplňující ustanovení § 272 tr. řádu jeho
druhým odstavcem (zákon č. 30/2000 Sb.) a dále tzv. "velká novela"
trestního řádu schválená Senátem dne 29. června 2001, která se
úpravy stížnosti pro porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámci
zákona č. 30/2000 Sb. bylo drobné doplnění § 272 tr. řádu zcela
okrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novela
občanského soudního řádu), přičemž v rozpravě komory k návrhu
zákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona jmenovitě
vůbec zmíněna. Předseda Senátu Parlamentu České republiky doc.
JUDr. Petr Pithart dále potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, že předmětná změna ustanovení § 272 tr.
řádu byla schválena Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou
sněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249
ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů,
při kvoru 37, hlasovalo pro její přijetí 68 senátorů a proti
nehlasoval nikdo.
V souvislosti s přijetím tzv. "velké novely" tr. řádu se ve
vyjádření uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelou
v úpravě stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkají
problémů, které se staly předmětem výtek protiústavnosti ze strany
III. senátu Ústavního soudu. V samotném ustanovení § 272 tr. řádu
dochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího soudu
o stížnosti. Novelizace institutu stížnosti pro porušení zákona se
při projednávání Senátem nestala zvláštním tématem rozpravy,
komora dané změny a doplnění akceptovala. Předseda Senátu, obdobně
jako i v případě novely tr. řádu, provedené zák. č. 30/2000 Sb.,
i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb., konstatoval, že Senát
schválil tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou
a dále potvrdil, v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení
§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesením
č. 141 ze dne 29. června 2001, když v hlasování ze 60 přítomných
senátorů, při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58 senátorů a proti
nehlasoval nikdo.
Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na
zrušení ustanovení § 272 tr. řádu upozorňuje předseda Senátu na
některé skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít ještě
v úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz na okolnost, že platná
úprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování § 272 tr.
řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho užívání vždy
veden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad zájmem
na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda Senátu
upozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenu
zhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními
podmínkami, naplněním těchto podmínek však není Nejvyšší soud
omezen v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademického
výroku o porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopad
tzv. "velké novely" tr. řádu na předmětnou problematiku. Poukazuje
se na skutečnost, že tato novela výrazně posiluje garance zásady
obžalovací, což činí mimo jiné tím, že opravňuje nejvyššího
státního zástupce k přezkumu a zrušení každého nezákonného
usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání
nebo o postoupení věci ve lhůtě dvou měsíců od jejich právní moci.
Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu
- dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci
struktury obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené
"velkou novelou" tr. řádu, dle názoru předsedy Senátu,
relativizují možný dopad vytýkaného nedostatku "rovnosti zbraní"
a narušení zásady obžalovací v rámci institutu stížnosti pro
porušení zákona. V závěru pak vyjadřuje přesvědčení, dle něhož
redukce nápravy porušení zákona ve prospěch obviněného pouze a jen
na akademický výrok může být v krajních specifických případech
justičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úprava
stížnosti pro porušení zákona, jako mimořádného opravného
prostředku, nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno
s prostředky sevřenými rámcem standardního trestního stíhání, tedy
vázané rigorózně na základní požadavky spravedlivého procesu.
Vycházeje z možnosti dané ustanovením § 49 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jelikož aplikace
ustanovení § 272 tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího soudu
a Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tyto
státní orgány se žádosti o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného
zákonného ustanovení.
V úvodu svého vyjádření ze dne 29. června 2001 se předsedkyně
Nejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. ztotožnila
s obsahem usnesení III. senátu Ústavního soudu, jímž bylo
přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a jímž byl plénu
Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh na
zrušení ustanovení § 272 tr. řádu. Nad rámec důvodů, uvedených
v daném usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvody
rozporu § 272 tr. řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, že
účel institutu stížnosti pro porušení zákona lze hledat ve dvou
rovinách - jednak v představě, že zákon, tj. objektivní právo,
zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů státních orgánů,
podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státního
zástupce, soudce, příp. soudu - § 266 odst. 1 tr. řádu).
Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko
konstatuje, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch
obviněného je institutem, který zasahuje do práv obviněného na
fair proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový
zásah do uvedeného základního principu (jenž v šíři jdoucí nad
konkrétní základní procesní práva a garance obsažené v hlavě páté
Listiny je dovoditelný z čl. 1 Ústavy) i z hlediska principu
proporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1 Ústavy). V této
souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumaný
institut je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Na
tuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž účel,
který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného
sleduje - tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních
postupů - je patrně sám problematický, neboť oba prvky, které mají
být chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě
k subjektivním právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazbě
k ochraně veřejného statku. Chráněn je v konečném důsledku jen
produkt státu, tj. objektivní právo v podobě zákona, resp. je
sledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů.
Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je
tak, dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu, z hlediska účelu
institutem problematickým v demokratickém právním státu, jehož
imanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce, jelikož
do těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jen
z důvodu ochrany práv a svobod druhých, anebo ochrany veřejných
statků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, že
zásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státu
samého, na kterém se pochybením dotčený jednotlivec sám nepodílel.
Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch
obviněného může pro uvedené, dle přesvědčení předsedkyně
Nejvyššího soudu, porušovat i princip obsažený v čl. 1 Ústavy.
Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně
Nejvyššího soudu nad rámec odůvodnění protiústavnosti § 272 tr.
řádu, obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz
na skutečnost, že v některých případech může institut stížnosti
pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného představovat
i zásah do práva nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to
v intencích čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst.
5 Listiny, který hovoří v plurálu o možnosti uplatnění mimořádných
opravných prostředků (zjevně tak reaguje na platnou zákonnou
úpravu), které mohou zmíněný princip prolomit, zná čl. 4 protokolu
č. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co do
rozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž váže pouze na
nově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v předešlém
řízení, přičemž obě se uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnit
rozhodnutí ve věci. Z uvedeného se pak ve vyjádření dovozuje, že
na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem je
ochrana objektivního práva či náprava vadného postupu v řízení tak
říkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu protokolu č. 7 k Úmluvě
přísně vázána k ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí ve
věci. Protože odst. 3 čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že
od tohoto článku nelze ustoupit podle čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve
výjimečných (např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé, že
nelze rozšiřovat prostor pro prolamování základního principu nebýt
stíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejména
stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Pro
uvedené je institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch
obviněného ve vyjádření považován za zasahující v některých
případech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č.
7 k Úmluvě.
Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu
přiklání k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení
ustanovení § 272 tr. řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 4
protokolu č. 7 Úmluvy.
K vyžádání Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu
podáními ze dne 31. srpna 2001 a 5. září 2001 předložila pro účely
předmětného řízení statistické údaje, týkající se podaných
stížností pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.
Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období
došlo jednak ke změně poměru stížností pro porušení zákona
podaných ve prospěch a v neprospěch obviněného a jednak
k celkovému nárůstu podaných stížností pro porušení zákona.
Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti podáno 174
stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného (přičemž
12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce 1997
byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných ve
prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při
6 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet
stížností podaných v neprospěch převýšil počet stížností podaných
ve prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů
činil 88 k 117 (při 13 podaných ve prospěch i neprospěch), v roce
2000 pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch)
a konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10
podaných ve prospěch i neprospěch obviněného). Dále
z předložených statistických údajů vyplývá, že zatímco v roce
1996 činil podíl podaných stížností do rozhodnutí v přípravném
řízení 14%, v roce 1997 činil již 18%, v roce 1998 22%, v roce
1999 21%, v roce 2000 pak již 26% a v prvních sedmi měsících roku
2001 stoupl na úroveň 29%.
Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého
vyjádření k návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272
tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení
zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím
zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním
(č. 64/1956 Sb. a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí novelizace
zachován v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266
a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů]. Domnívá se dále, že tento
mimořádný opravný prostředek do značné míry navazoval na zmateční
stížnost pro zachování zákona, která byla na základě zákona č.
119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 33, § 292 a § 479), na našem území používána již
za bývalého Československa (v zemi České a Moravskoslezské), byl
však o některé prvky typické pro tzv. socialistický právní řád
obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost,
že po roce 1990 byly proti stížnosti pro porušení zákona jako
mimořádnému opravnému prostředku zejména v literatuře vznášeny
námitky, obsahující podobné argumenty, jako ve zmíněném usnesení
Ústavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti stran, neboť
novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností od 1.
ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení
zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávat
stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale
z hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (stát
versus obviněný) jde stále o orgán státu, přičemž není
rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi řízení vystupuje.
Ministr spravedlnosti připomíná, že v této souvislosti bylo
opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení zákona je
v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo podat
stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek,
ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému
státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný
prostředek i v neprospěch obviněného.
Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje
souhlas s tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán,
jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde
v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra
spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť
mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout
zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se
zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3
Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních
stran jak v civilním, tak i v trestním řízení, přičemž tato zásada
se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu, resp.
státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní
strana (nikoli jako nositel státní moci -potentior persona).
Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením
kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí
strany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde především
o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce
a obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní")
lze vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministra
spravedlnosti a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti
podává stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného
(obžalovaného).
Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch
obviněného je třeba, dle ministra spravedlnosti, toto chápat jako
určitý prostředek favor defensionis, který je možno z ústavních
hledisek akceptovat, poněvadž nemůže zhoršit jeho postavení jak
z hmotněprávních, tak i z procesních hledisek, byť rovněž vyvolává
určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6
Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá
stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr
spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno
dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl
zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran,
resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více,
jestliže jde o stížnost pro porušení zákona v neprospěch
obviněného proti meritornímu rozhodnutí orgánů činných
v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí vyšetřovatele nebo
státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr.
řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171 tr. řádu, kdy
nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví
podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a současně podle §
269 odst. 2 a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší
a podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikáže zpravidla státnímu
zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu),
byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci
uložit, aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle § 270
odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán
právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je
povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud
nařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě podklad pro
podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj ústavní
základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale
i v navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1
Listiny.
Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se
Ministerstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých
novelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanou
rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého
výrazu v tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úprava
nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude
týkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož je
zachována rovnost stran (srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který
byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního
procesu také z iniciativy Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího
soudu doplněn o oprávnění nejvyššího státního zástupce ve velmi
krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná usnesení nižších státních
zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci
(srov. § 173a a § 174a tr. řádu). Tyto instituty by měly, dle
názoru ministra spravedlnosti, s účinností od 1. ledna 2002
v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se tato až
do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně
ustanovení § 272 tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy
pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným
prostředkem (např. pro zrušení usnesení o zastavení trestního
stíhání v trestních věcech osob obviněných z trestných činů
spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na zákon č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti zejména
na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně
stíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve
prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylo
již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což
vedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutu
stížnosti pro porušení zákona (včetně ustanovení § 272 tr. řádu)
nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla již
být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku
i na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnosti
i na ustanovení § 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a na problémy spojené s jeho dopadem na
uvedené případy.
Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní
soud zruší ustanovení § 272 tr. řádu, bude tím vytvořena velmi
nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností pro
porušení zákona, poněvadž ustanovení § 272 tr. řádu neřeší jen
případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst. 2 tr. řádu a ve
lhůtách uvedených v § 272 tr. řádu napadené rozhodnutí na základě
stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného po
vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další
případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedy
řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se
dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost
podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve
prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,
znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho
odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly
nadále stížností pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je
nebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech vzhledem
ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro porušení
zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké
novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i na
skutečnost, že v ustanovení § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy
běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou
pak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimo
obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení zákona
velkému senátu v návaznosti na novelu zákona o soudech a soudcích,
účinnou od 1. ledna 2001 (zák. č. 30/2000 Sb.).
V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr.
řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je
spojitost ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu s ustanovením §
272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné, dle názoru ministra
spravedlnosti, spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i derogaci
uvedeného ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak
doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně
do 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely
tr. řádu), případně i později, neboť bude nutno zřejmě další
novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde
o možnost "nápravy pochybení týkajících se jiných osob než
obviněného".
IV.
Dne 11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh
Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu, podaný
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst. 5 tr. řádu per analogiam
a § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001,
sp. zn. 11 Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro
porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch
obviněného D. B., proti usnesení státního zástupce Okresního
státního zastupitelství v Děčíně ze dne 19. prosince 2000, č. j.
2 Zt 897/2000-5, o postoupení trestní věci, a dle výše uvedených
ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena Ústavnímu
soudu.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti
pro porušení zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního
státu, protože právo použít tohoto mimořádného opravného
prostředku je svěřeno pouze do rukou představitele exekutivy
- ministra spravedlnosti. Obviněný se nemůže domoci podání tohoto
mimořádného opravného prostředku ve svůj prospěch ani v případech
flagrantního závažného porušení zákona a je odkázán na rozhodnutí
ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé výjimky plynoucí
z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný opravný
prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení zákona
a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah do
principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího soudu
pro uvedené konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít
místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky, dle
jeho přesvědčení, vystupují ještě víc do popředí u stížností pro
porušení zákona, podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména
v případech, kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána
meritorní rozhodnutí orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího
soudu proto dospěl k názoru, že existence tohoto institutu je
popřením rovnosti všech účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst.
3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované
čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení
o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti
v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí vyšetřovatele nebo
státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo postoupení
věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném řízení,
aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem
prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení
v právním státě. Z uvedených důvodů není možno, podle názoru
senátu Nejvyššího soudu, tolerovat institut stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného.
Usnesením ze dne 10. října 2001, č. j. Pl. ÚS 19/01-6,
Ústavní soud předmětný návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu
litispendence dle § 35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, odmítl, a to s tím, že Nejvyšší soud, jako
oprávněný navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 in fine zákona
o Ústavním soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání
o dříve podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS
15/01.
Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními ze dne 20. září
2001, č. j. Pl. ÚS 23/01-10, ze dne 28. srpna 2001, č. j. Pl. ÚS
26/01-11, ze dne 18. září 2001, č. j. Pl. ÚS 30/01-11, a 10. října
2001, č. j. Pl. ÚS 32/01-10, odmítl i svým obsahem analogické
návrhy Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 272 tr. řádu,
přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud, jako oprávněný
navrhovatel, má ve smyslu § 35 odst. 2 in fine zákona o Ústavním
soudu právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve
podaném návrhu, tj. návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
V.
Dikce ustanovení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jehož
ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem,
je následující:
"§ 272
(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může
Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen
tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro
porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci
napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této
stížnosti do tří měsíců od jejího podání.
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci
1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí
velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle
§ 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti
do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."
VI.
Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů
a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů
z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se
o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány
v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje
ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost
normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů
a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon,
nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané
předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu
platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů, vydaných
před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je
Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad
se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury
jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 16, s.13-14).
Vycházeje z uvedené interpretace ustanovení § 68 odst. 2
zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v případě §
272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné
ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence
a ústavně předepsaným způsobem toliko z pohledu jeho novelizací,
provedených po 1. lednu 1993.
Jde o tyto zákony:
- čl. I bod 177 zák. č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb.,
o soudech a soudcích: "V § 272 se vypouštějí slova "generální
prokurátor nebo"."
- Čl. XI zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony: "V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec
1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci
1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí
velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle
§ 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti
do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia."."
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo
zjištěno, že
- zák. č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10.
listopadu 1993, když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho
přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo;
předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl
řádně vyhlášen v částce 74/1993 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak nabyl dne 1. ledna
1994;
- zák. č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební
období) Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č.
670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí
164, a jeden poslanec hlasoval proti; předmětný zákon byl schválen
Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na 15.
schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249, dne 12. ledna 2000,
když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37,
hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo;
předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl
řádně vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla
rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna
2001.
VII.
VII/a
Stížnost pro porušení zákona je dle ustanovení § 266 a násl.
tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu
a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu,
státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je
o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266 odst.
1 tr. řádu) a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok
(§ 268 odst. 2 tr. řádu), je nadán i kompetencí kasační, resp.
apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i v případě
stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr. řádu).
Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do
československého právního řádu přijetím zák. č. 87/1950 Sb.,
trestního řádu, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního
procesu (zák. č. 64/1956 Sb. a zák. č. 141/1961 Sb.) a zůstal
zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 [§ 266
a násl. zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů].
Zák. č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce
demokratického trestního procesu a představoval převzetí sovětské
totalitní koncepce stalinského ražení. Při projednání osnovy
zákona Národním shromážděním dne 11. července 1950 v této
souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Rais prohlásil:
"Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování naší
vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestních
předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské
socialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům
v odboru trestního práva. (Potlesk.) Stejně jako v jiných oborech,
rovněž v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové
prvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výšku
a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického
trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu
vědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká
věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o vyřešení kterých se již
dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie
byla nutným a základním předpokladem pro formulaci našich nových
trestních zákonů, a bez níž by nám nebylo možné v tak krátkém čase
dokončit osnovy, které teď projednává Národní shromáždění. Je
samozřejmé, že přitom bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj
i na historické zkušenosti našeho pracujícího lidu. Třeba však
zdůraznit, že podstata otázek, kterými se zabývá nové trestní
právo, byla odhalena a vzorně zpracována ve zkušenostech
Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém trestním
právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy, nýbrž
i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého
Sovětského svazu zvláště." (viz www.psp.cz)
Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona
v neprospěch obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem
posílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména
prokuratury jako tzv. "strážce socialistické zákonnosti").
Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici
represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování
možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokoli
pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch
obviněného.
Lze přisvědčit jak vyjádření Předsedy Poslanecké sněmovny,
tak i ministra spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu
stížnosti pro porušení zákona byl opakovaně posuzován při
polistopadových novelizacích tr. řádu, a dále byl výrazně kriticky
reflektován i v teorii trestního práva procesního (viz např.
P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení. Stížnost pro
porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160-161).
VII/b
K ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního
práva na spravedlivý proces, patří i princip "rovnosti zbraní",
resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech
účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst.
1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní
důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému
úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně
argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům.
Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany
postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále
součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu,
jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do
všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů.
Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou
pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při
navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům,
apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení není
absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání
s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp.
výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení
oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení
v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) tr. řádu].
Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně
promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle
názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je
srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí
až do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjat
s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz zejména případy
Bönisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární
analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische
Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar.
Kehl-Strabetaburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia,
Compendium de la CEDH. Kehl-Strabetaburg-Arlington 1998, s. 147
a násl.)
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků, upravených
v trestním řádu, toliko stížnost pro porušení zákona přísluší
pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní
strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné,
který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn
jeho jménem jednat), disponuje ve srovnání s obviněným dalším
procesním prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení
pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této
skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní"
v trestním procesu, plynoucího z ustanovení čl. 37 odst. 3
Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného, a to
z důvodu jeho chápání jako procesního výrazu určitého "dobrodiní",
jenž v oblasti práva hmotného není způsobilý zasáhnout práva
obviněného, výtka protiústavnosti se zužuje na institut stížnosti
pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný
trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších
předpisů) znal v rámci soustavy mimořádných opravných prostředků
institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž "v zájmu
jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu prokurátorovi právo
z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti dovolati se
rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým 1. rozsudkem,
2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo státního
zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního
řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však
zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní
rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány
mínění nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky
pro obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou
zmateční stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873
ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to
toliko ve prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu.
Z naznačené rekapitulace plyne, že právní úprava, obsažená
v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro
zachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovala
přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování
judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale
nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Takto
koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské
republice až do současnosti.
V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro
porušení zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně,
státu, a jenž může směřovat v neprospěch obviněného proti
pravomocným rozhodnutím soudů, jakož i orgánů přípravného řízení,
nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř.
právní úpravu německou. Soustava opravných prostředků, zakotvená
v platném trestním řádu (zák. č. 253/1877 RGBl., ve znění
pozdějších předpisů) zahrnuje instituty stížnosti, odvolání,
revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají požadavkům, plynoucím
z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu "rovnosti zbraní".
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní"
vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění
stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti
rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti
rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení
trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním
státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp.
akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu
překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací
nezbytnou součástí demokratického trestního procesu,
respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je
institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání
obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní
subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z ustanovení
čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Je-li
Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané
ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému
rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení
trestního stíhání, dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí
zrušit a orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby
v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění
kvalifikovat jinak, než jako ústavně rozporný průlom do kautel
spojených se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž
věc byla přikázána, je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán
právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je
povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud
nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti,
z nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací.
V této souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr
podaných stížností do rozhodnutí v přípravním řízení.
Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na
pozitivní efekty institutu stížnosti pro porušení zákona
v neprospěch obviněného v kontextu vyrovnání se s obdobím
totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:
Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání
v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci
[§ 265a odst. 1, § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zák.
č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších
státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení
věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího státního zástupce tato
rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§ 173a, § 174a tr.
řádu, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ke dni nabytí účinnosti
novely tr. řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu
2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu
efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního
řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces
z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména
požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti zbraní").
Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu v předmětné
věci ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z pohledu
analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká
žádná mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou
rovnosti účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného
omezení v neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve
věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94. V souvislosti s ústavností institutu
anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na
veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu
možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří
veřejnosti. Tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje
dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových
tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka.
Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného
verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi,
protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho
věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu
s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti
účastníků. . K omezení základních práv či svobod, i když jejich
ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich
kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které
základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného
základního práva či svobody. . Vzájemné poměřování ve vzájemné
kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících
kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku,
zdali institut, omezující určité základní právo, umožňuje
dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). .
Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium
potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod.
Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi
stojících základních práv."
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality
institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,
prolamující základní práva, plynoucí z ústavního principu
rovnosti, neobstojí. Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu
veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele trestného
činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku potřebnosti,
tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť
významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného
opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr.
řádu č. 265/2001 Sb.
V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu
stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno
poukázat i na statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci
zvyšování poměru podaných stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení
zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy
zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen
u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost
podána a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve
prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby,
znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho
odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by, dle názoru ministra
spravedlnosti, tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení
zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním.
Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit.
Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních
prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání
přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád
generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto
pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem
poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na
straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež
v této souvislosti uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud
k závěru, že § 272 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností
rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí
v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy
a s čl. 40 odst. 1 Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo
o jeho zrušení. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že
zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc
Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané
v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj.
neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem
sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).
VII/c
Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu předmětného řízení
před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001
Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Dle č. I bodu 199 "V § 272 odst. 1 a 2 se
slova "do tří měsíců od jeho podání" nahrazují slovy "do šesti
měsíců od jejího podání"." Tato zákonná úprava je platná dnem 31.
července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001 Sbírky zákonů,
v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak nabývá
účinnosti dnem 1. ledna 2002.
Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod
zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich
jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou
platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se
Ústavní soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99, ze
dne 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou
zákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikci
přijato, avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se
o nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem
napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení před
Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že
nejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle ustanovení
§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 95 odst. 1 a 2
o. s. ř.
V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který
ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nedopadá. Novelou tr. řádu, provedenou
zák. č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část ustanovení
§ 272 tr. řádu (a to prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího
soudu o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného).
Tato část z hlediska důvodů posuzování ústavnosti celého
ustanovení § 272 tr. řádu, dotýkajících se institutu stížnosti pro
porušení zákona jako takového, není rozhodná.
VII/d
Dle ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu "zajistit osobu
obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však
jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro
porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li to
Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu
a naléhavosti vazebních důvodů".
Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany
Nejvyššího soudu uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány
podmínky postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při
svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém
rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz
např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95).
Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení
ustanovení § 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp.
apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného) stává ustanovením
obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené v § 272 tr. řádu
ztrácí ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl:
Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu
v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného,
a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez
konkrétního dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání
pravomoci Nejvyššího soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení
obviněného, resp. o jeho vzetí do vazby považovat za contradictio
in adiecto. Jinými slovy: V situaci, kdy v důsledku zrušení
určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu
ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný
smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je
tímto dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to
aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového
ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis
cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto
toliko evidenční, technickou povahu.
Pro uvedené plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení
ustanovení § 272 tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty
čtvrté tr. řádu.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost
derogačního nálezu, i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté
trestního řádu, k datu 31. prosince 2001.
VII/e
Nad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum,
považuje Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právním
důsledkům tohoto derogačního nálezu.
Důsledkem prvním je dopad ustanovení § 71 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu na předmětnou věc.
Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán
soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale
nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle
uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle
ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci
však o takový důvod nejde. Porušení principu "rovnosti zbraní"
v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného
prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti
samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně
navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle
§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nezakládá.
Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního
nálezu, tj. otázka, zda se případná derogace § 272 tr. řádu
vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni
nabytí účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem
rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud není oprávněn, v souvislosti se
svou pravomocí rušit zákony a jiné právní předpisy, resp. jejich
jednotlivá ustanovení, pozitivním způsobem upravit z toho plynoucí
intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na
obecné principy právní. Pro oblast intertemporality v civilním
i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon
jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné
v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272 tr. řádu se
ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení
o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného,
neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout
v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro
futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že
v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost
pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni nabytí
účinnosti zrušujícího nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem
rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního
soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 2001
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. V. Š. v plenární věci návrhu III. senátu Ústavního
soudu na zrušení ustanovení § 272 trestního řádu zák. č. 141/1961
Sb.
Odlišným stanoviskem vyjadřuji v této věci svůj nesouhlas
s odůvodněním nálezu ze dne 31. října 2001, pokud
a) plénum Ústavního soudu opírá své závěry o "statistickými údaji
prokazovanou stoupající tendenci zvyšování počtu podaných
stížností v neprospěch obviněných (přesněji odsouzených), a to
v absolutní i relativní relaci",
b) protiústavnost nálezem zrušených ustanovení § 272 a § 276 věty
třetí zákona č. 141/1961 Sb., v trestním řízení soudním (trestního
řádu), ve znění pozdějších předpisů, vyvozuje (odkazem na čl. 37
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na čl. 96 odst. 1 Ústavy
ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod) též z principu "rovnosti zbraní".
ad a) O statistickými údaji prokázané stoupající tendenci
(zvyšování počtu podaných stížností v neprospěch obžalovaných)
bylo by lze hovořit jen tehdy, jestliže by o ní byl v ústním
jednání pléna Ústavního soudu proveden důkaz, a jestliže by
tvrzená skutečnost z něj vyplývala.
Podle dlouhodobě ustálených procesních zásad se jednak
dokazování provádí (soudem) při jednání (§ 48 odst. 1 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona),
jednak za důkaz mohou být sice pokládány různé prostředky, jimiž
lze zjistit (prokázat) stav věci (§ 49 odst. 1 zákona), nicméně
dokazování samo musí být vždy provedeno tak, aby účastníci řízení
mohli vůči v řízení provedenému důkazu uplatnit svá procesní práva
(§ 32 zákona, § 123 o. s. ř.).
V posuzované věci však plénum Ústavního soudu dokazování
neprovádělo; jestliže předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k žádosti
Ústavního soudu (soudce zpravodaje) ve dvou podáních (ze dne 31.
srpna 2001 a 5. září 2001) předložila "pro účely předmětného
řízení" vyžádané statické údaje, šlo - z hlediska ústního jednání
pléna Ústavního soudu - jen o předcházející procesní úkon soudce
zpravodaje, jímž zajistil (pro ústní jednání) listinný důkaz (§
42 odst. 3 zákona), nikoli však již o důkaz listinou v ústním
jednání pléna Ústavního soudu provedený (§ 48 odst. 1 al. 1, 2
zákona, § 129 o. s. ř.), neboť zprávu soudce zpravodaje, byť by
v ní byl důkazní pramen označen, za důkaz, nadto za důkaz
provedený, pokládat nelze.
Mimo to v odůvodnění nálezu Ústavního soudu citované
statistické údaje samy o sobě ani "v absolutní ani v relativní
relaci" nic podstatného a jednoznačného nevypovídají; mohou být
totiž - bez bližšího rozboru (vyhodnocení) - vyloženy jak pro
libovůli rozhodujících orgánů veřejné moci, tak pro stoupající
nedostatky v rozhodovací praxi nižších orgánů činných v trestních
věcech a pro z nich vyplývající potřebu ať již sjednocování
rozhodovací praxe především obecných soudů (§ 28, § 29 zák. č.
335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebo nápravy
nezákonnosti.
ad b) Rozhodovací důvody nálezu jsou mimo jiné opřeny o tzv.
princip rovnosti zbraní.
Ani Listina základních práv a svobod (čl. 37 odst. 3, resp.
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) ani Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod (čl. 6 odst. 1) však takový princip neznají,
jakkoli je v cizí odborné literatuře užíván a jakkoli již také
zdomácněl i v odborné literatuře české.
Rozumí-li se principem základní myšlenka nebo zásada (k tomu
srov. např. Sborník jazyka českého), pak v uvažovaném smyslu
a v daných souvislostech jde o rovnost účastníků řízení a nikoli
o výběr procesních prostředků, které oni k uplatnění (prosazení)
svého práva "zbraněmi" v řízení - zpravidla před soudem - užívají.
Tzv. "rovnost zbraní" je tak rovnosti účastníků řízení podřazena
(je v něm obsahově zahrnuta) a již proto nemůže být jako její
odvozenina pokládána za základní myšlenku nebo za zásadu, tedy za
princip, který by se nadto v dané věci měl "promítat do všech
stádií trestního řízení".
Odepře-li orgán v trestním řízení činný obviněnému
(obžalovanému) nedůvodně právo vyjádřit se k provedenému důkazu
nebo omezí-li jej při navrhování důkazů a podobně (viz druhý
odstavec VII/b odůvodnění nálezu) neporušuje tím "princip rovnosti
zbraní", ale zcela zřetelně porušuje buď zásadu nestrannosti
řízení nebo, a to zpravidla a především, jde-li takové pochybení
ve prospěch jiného účastníka řízení (v dané věci ve prospěch
státního zastupitelství), zásadu rovnosti účastníků řízení (čl.
96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod).
Pojem "rovnosti zbraní" má svůj původ v odlišných
historických i kulturních podmínkách anglosaského (amerického)
práva a jeho vývoje, a jako takový je v našich podmínkách při
nalézání práva (ochraně ústavnosti) jako quasidoktrinální silácký
pojem nevhodný a nadto, povýšením na princip a v záměně za zásadu
rovnosti účastníků řízení, nepřípadný; jsem proto přesvědčen, že
odkaz na něj není v rozhodovacích důvodech soudních rozhodnutí
včetně nálezů Ústavního soudu (jejich odůvodnění) na místě.
V Brně dne 13. 11. 2001
|
|