Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Josefa Baxy, Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, Jiřího Zemánka a Daniely Zemanové o návrhu Ing. Davida Hubala, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 26. března 2022 o udělení milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky, za účasti prezidenta republiky, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Návrhem označeným jako ústavní stížnost se Ing. David Hubal domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana ze dne 26. 3. 2022 o udělení milosti, která spočívala v prominutí trestů M. B. Podle navrhovatele došlo k porušení principů právního státu podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 a čl. 9 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. V rozhodnutí o prominutí trestů podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky prezident republiky Ing. Miloš Zeman s účinky vůči jmenovanému uvedl, že promíjí "trest odnětí svobody v trvání 3 roků, peněžitý trest ve výměře 1.800.000,- Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce organizačních složek státu a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu, na dobu 4 roků, které mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. května 2021 sp. zn. 26 T 35/2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 sp. zn. 11 To 338/2021 za zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to s účinkem zahlazení tohoto odsouzení."
3. V ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2022 uvedl stěžovatel, že se prezident republiky bez odůvodnění (důvody stěžovatel seznal pouze z denního tisku) hrubým způsobem odchýlil od principů právního státu, včetně principu legitimního očekávání. Připomněl, že prezident republiky Ing. Miloš Zeman vydal dne 29. 11. 2013 rozhodnutí č. 378/2013 Sb., o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Podle tohoto rozhodnutí, současně rušícího předchozí rozhodnutí č. 254/2003 Sb. o výkonu obdobné pravomoci, provádí řízení o žádostech o milost ministr spravedlnosti a zamítá je s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, neupustí-li od výkonu trestu odnětí svobody zcela nebo zčásti trestní soud (pozn. - za takřka shodných podmínek, namísto závažné choroby je v § 327 odst. 3 trestního řádu uvedena nevyléčitelná duševní nemoc). Rozhodnutí pod č. 254/2003 Sb. lze podle stěžovatele považovat za definování správní praxe, od níž se prezident nemůže bez dalšího odchýlit. Stalo-li se tak, pak byl porušen i ústavní slib prezidenta republiky; popsaný zásah prezidenta znamená též porušení zákazu libovůle a v důsledcích také neodůvodněné nerovné zacházení ve vztahu k jiným potrestaným osobám. Stěžovatel v těchto souvislostech poukázal na usnesení Senátu Parlamentu České republiky ze dne 6. 4. 2022, v němž se zejména konstatuje, že prezident republiky udělenou milostí porušil své vlastní rozhodnutí č. 378/2013 Sb., že v případě udělené milosti jde o rozhodnutí nepřijatelné politicky i právně a že je založeno na osobní známosti. 4. V doplňujícím podání ze dne 12. 7. 2022 stěžovatel vyzdvihl svůj názor, že prezident republiky porušil také ústavně zakotvenou dělbu moci mezi mocí výkonnou a soudní. Vydáním rozhodnutí o udělení milosti ze dne 26. 3. 2022 na sebe atrahoval pravomoc rozhodovat o trestu za spáchaný trestný čin, a tak v určité míře vykonal, bezprostředně po rozhodnutí odvolacího soudu, funkci náležející trestnímu soudu. Porušení principu dělby moci zde podle stěžovatele znamená i zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy.
5. Stěžovatel si při podání ústavní stížnosti nebyl jist, zda prezident republiky vydal své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2022 jako správní orgán, nebo jako projev výsostné prezidentské pravomoci, vymykající se přezkumu ve správním soudnictví. Proto podal proti jeho rozhodnutí též správní žalobu, kterou však Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2022 č. j. 10 A 47/2022-7 podle § 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního odmítl jako žalobu podanou osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby o jeho ústavní stížnosti rozhodl až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, k němuž podal kasační stížnost.
6. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 10 As 211/2022-31 kasační stížnost stěžovatele zamítl. Rozsudek je postaven na dvou nosných důvodech (body 11 až 22). Podle prvního nebyl stěžovatel milostí prezidenta republiky dotčen na veřejných subjektivních právech, podle druhého prezident republiky nevystupoval při udělení milosti jako správní orgán. Nejvyšší správní soud aproboval první z důvodů, použitý již dříve jako klíčový v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, položil však důraz především na druhý důvod a interpretoval obsah a zásadní důsledky pravomoci prezidenta republiky udělovat milost podle čl. 62 písm. g) Ústavy.
7. Nejvyšší správní soud uvedl, že na žádném jiném místě v ústavním pořádku nelze najít další pravidla, která by prezidenta ve výkonu pravomoci udělovat milost omezovala nebo ji jinak regulovala. Prezident není vázán žádnými podmínkami, při jejichž splnění lze milost udělit; jeho úvaha je v tomto směru právně neomezená. K omezení tohoto práva nedochází ani na zákonné úrovni. Ustanovení § 366 trestního řádu vyjadřuje, že právě jen ústava obsahuje zmocnění k udělení milosti a § 367, 368 a 369 téhož kodexu obsahují úpravu pouhých procesních aspektů doprovázejících udělení milosti. Tyto normy jsou jako příkazy adresovány jiným orgánům státní moci, nikoli prezidentu republiky, a určují, jak se po aplikaci prezidentské pravomoci mají zachovat orgány činné v trestním řízení.
8. V návaznosti na rozlišení dvojího postavení prezidenta republiky při výkonu pravomocí, jednak akty svěřenými mu jako ústavnímu orgánu, ale také akty v roli správního orgánu, podléhajícími správnímu přezkumu, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 137/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 4/13; plná citace viz níže) i na literaturu (Herc, T. in Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 591; Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 604). Také podle těchto pramenů je udělení milosti výsadním právem prezidenta republiky, rozhodujícího při jeho výkonu v roli ústavního orgánu. Udělená milost je pak ústavním aktem a správní soudy nemají pravomoc takové akty přezkoumávat.
II. Procesní posouzení návrhu
9. Ústavní soud se označením posuzovaného podání jako návrhu přidržel praxe zavedené již předchozím rozhodnutím, v němž navrhovatel, jenž je fyzickou osobou, napadl rozhodnutí o amnestii [usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 14/13 (U 8/70 SbNU 597)]. Předtím, než by přistoupil k meritornímu posouzení návrhu, byl povinen kromě jeho formálních náležitostí zkoumat, zda jsou dány další podmínky jeho věcného projednání, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní soud rozhodoval ve své první dekádě, za jinak stanovených podmínek přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti (rozhodnutí prezidenta republiky č. 33/1994 Sb.), o ústavní stížnosti, jíž se tehdejší stěžovatel domáhal zrušení pro něj nepříznivého rozhodnutí ministra spravedlnosti s tím, že jeho žádost o milost není bezdůvodná a měla být předložena prezidentu republiky k rozhodnutí. Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 16. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 137/2000 (U 16/18 SbNU 421) k závěru, že není dáno základní právo fyzické osoby na udělení milosti přímo prezidentem republiky. Ústavní soud se může zabývat pouze ústavní stížností toho, kdo je nositelem základního práva nebo svobody podle ústavního zákona. Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který by poskytoval zákon k ochraně základního práva či svobody.
11. Ústavní soud tehdy výslovně dovodil, že "[U]dělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání (byť označeného jako ústavní stížnost), ať již podal žádost o milost kdokoliv. Kompetence Ústavního soudu je taxativně vypočtena v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. Rozhodování o jakékoli formě vyřízení žádosti o milost pod tento výčet nespadá, když z ústavních předpisů pro žadatele nárok na určitou formu vyřízení nevyplývá."
12. Usnesením ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 (U 2/68 SbNU 485) rozhodl Ústavní soud o návrhu skupiny senátorů na zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. 1. 2013 tak, že se návrh odmítá. Východisko odmítnutí návrhu lze spatřovat již v povaze rozhodnutí o amnestii, neboť jde o "akt aplikace .. ústavního předpisu" (bod 19) a pokračuje se závěrem, že "jakožto akt popsaným způsobem založené diskrece exekutivy je amnestijní rozhodnutí v zásadě z právní (soudní) kontroly vyňato, a proto je nutno je považovat za nezrušitelné, včetně ze strany soudní moci (k dispozici je toliko odpovědnost politická." (bod 27) Dodává se, že z uvedených důvodů nepodléhají soudnímu přezkumu, včetně přezkumu Ústavním soudem, vedle rozhodnutí o amnestii ani individuálně udělené milosti.
13. Významným dodatkem citovaných závěrů se však stalo obiter dictum usnesení (body 41-45), kritizované navíc, od námitky příliš opatrné formulace až k námitce směřující k žádoucímu otevření předmětného přezkumu, čtyřmi soudci (disentující Vojen Güttler, Ivana Janů, Pavel Rychetský, konkurující Miloslav Výborný). V bodě 42 se uvádí, že koncepční posuny vývoje moderního státu, rozvíjející znaky státu právního, posilují tendenci k prosazení úsudku, že ani amnestijní rozhodnutí "nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuto". Je adekvátní mít za to, že "aktuálně dosažený právně-politický standard je takový, že vnější zásah je myslitelný až v situacích mimořádně extrémních, resp. mimořádných vybočení ze základních zásad právního pořádku, jestliže by se exekutiva ve výkonu své pravomoci ocitla v rozporu se základními hodnotami, které Ústava prohlašuje ve svém čl. 9 odst. 2 za nedotknutelné [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]; jinak řečeno, omezení orgánu moci výkonné při vyhlášení amnestijního rozhodnutí může být dáno toliko základními hodnotami tvořícími materiální jádro Ústavy, kdy zásah do nich by představoval ohrožení ústavního státu jako takového." Ačkoli je soudní přezkum rozhodnutí o amnestii jako svého druhu protimluv vyloučen, tak má-li si amnestie uchovat své principiální pojmové znaky, "lze pro budoucno (byť se zjevnou rezervovaností) připustit, že v takové zcela excesivní situaci (nastala-li by) by to byl Ústavní soud, který by se v nějaké formě jakožto "poslední instance" mohl ujmout ochrany právě těchto hodnot, z ústavního vymezení základních." Obiter dictum tu však připomíná rizika vyplývající z případné kolize s principem právní jistoty a zásadou zákazu retroaktivity v trestním právu.
14. Při rozhodování vztahujícím se přímo k udělení milosti (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 137/2000 citované v bodě 10) konstatoval Ústavní soud svou nepříslušnost k projednání podání napadajícího postup při udělování milosti a označeného jako ústavní stížnost. Pravomoci Ústavního soudu, taxativně vypočtené v čl. 87 Ústavy, takový druh rozhodování neobsahují a z ústavního pořádku nelze nárok na určitou formu vyřízení žádosti o milost dovodit. Přijal-li Ústavní soud závěr o své nepříslušnosti k přezkoumání rozhodnutí o amnestii, pak týž závěr platí o jeho nepříslušnosti k přezkoumání rozhodnutí o udělení individuální milosti, včetně připuštění zcela mimořádné eventuality přezkumu takového rozhodnutí v situaci, za níž by rozhodnutí vedlo k ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy; srov. důvody vyložené v bodě 13 výše).
III. Závěr
15. Ústavní soud, jehož plénum si vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li v řízení účastníkem nebo vedlejším účastníkem některý z vyjmenovaných ústavních funkcionářů nebo některý z vyjmenovaných ústavních orgánů, včetně prezidenta republiky [čl. 1 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb.], rozhodl o návrhu stěžovatele označeném jako ústavní stížnost tak, že jej odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
16. Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že institut milosti má v současném systému trestní spravedlnosti své místo, stejně jako má odpuštění, soucit a naděje místo v našich životech, chceme-li zůstat lidmi. Takový mravní příkaz, sloužící v praxi především ke zmírnění rozporu mezi formální a materiální spravedlností v individuálním případě, však musí být používán uváženě a v souladu s obecným očekáváním především z humanitárních důvodů, jež by měly být veřejnosti vysvětleny. V nyní rozhodované věci je patrno, že napadené rozhodnutí prezidenta republiky z těchto hledisek zjevně vybočilo. Jakkoliv není Ústavní soud oprávněn k jeho věcnému přezkumu, přisvědčuje stěžovateli potud, že toto rozhodnutí nebylo přesvědčivě vysvětleno a při jeho vydání prezident republiky nerespektoval vlastní sebeomezující rozhodnutí, týkající se udělování milostí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 18. července 2023
Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu
|
|