Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o návrhu A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3363/20, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2021, sp. zn. I. ÚS 3363/20, se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V posuzované věci navrhovatelka žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Z. proti České republice ze dne 20. června 2024, stížnost č. 37782/21 (dále též "rozhodnutí ESLP").
II.
Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem
2. Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 domáhala zrušení sdělení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1014/2020-8 ze dne 2. října 2020, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 2562/2019 ze dne 15. července 2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, č. j. KRPA-355229-26/TČ-2019-000073 ze dne 1. června 2020.
3. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy, k němuž došlo v letech 2008 - 2009, a že orgány činné v trestním řízení jednání podezřelého (vedlejšího účastníka) posoudily nedostatečně. Nevypořádaly se všemi jejími argumenty a nezjistily veškeré podstatné skutečnosti vztahující se k tvrzené trestné činnosti podezřelého. Svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání proto porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
4. Ústavní soud usnesením ze dne 18. května 2021, sp. zn. I. ÚS 3363/20, tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že bylo provedeno důkladné šetření všech relevantních okolností, orgány činné v trestním řízení svým povinnostem dostály, protiprávnost jednání podezřelého zjištěna nebyla. Ne každé neetické či společensky nepřijatelné porušení mravních pravidel je trestným činem.
III.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
5. Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozhodl v rozsudku Z. proti České republice, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 1 000 € jako náhradu nákladů řízení.
6. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována na poli článku 3 a 8 Úmluvy. Zdůraznil, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 49 a 51 rozhodnutí ESLP).
7. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu.
8. Ve vztahu k právní úpravě ESLP zdůraznil, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu odkázal na rozsudky M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 59; Z proti Bulharsku, č. 39257/17, rozsudek ze dne 28. května 2020, § 67; J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 117, bod 53 rozhodnutí ESLP). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003), z nichž je nutno vycházet.
9. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 96).
10. Podle ESLP se orgány činné v trestním řízení přiklonily k názoru, že jednání navrhovatelky by mohlo být posuzováno jako závažné a protiprávní, pokud by vyjádřila svůj nesouhlas během sexuálních aktů a nikoliv až poté (i když opakovaně). Proto nepovažovaly za nutné zjistit a ověřit, zda navrhovatelka mohla mít vzhledem k jejímu psychickému stavu a k postavení vedlejšího účastníka jako autority důvody k pasivitě nebo nekladení odporu, aniž by však souhlasila s jeho činy, které musela strpět. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil situaci, kdy byl souhlas navrhovatelky jako oběti neplatný z důvodu zneužití zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. ESLP tento přístup označil jako odmítnutí zhodnotit skutkový stav v celkovém kontextu s přihlédnutím k psychickému stavu navrhovatelky in concreto, a nikoliv pouze k tomu, že byla dospělou osobou, a považoval ho za chybný (body 57 až 60 rozhodnutí ESLP).
11. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení nezkoumaly, nakolik byla navrhovatelka v situaci zvláštní zranitelnosti a závislosti vůči podezřelému (duchovní vůdce, vedoucí diplomové práce) a vyšly z toho, že jde o dospělou a svéprávnou osobu. Nezhodnotily skutkový stav komplexně s přihlédnutím k psychickému stavu navrhovatelky za účelem zjištění, zda v důsledku dřívějšího zneužívání netrpěla možnou posttraumatickou reakcí, resp. zda byla schopna vyjádřit v rozhodné době svoji vůli. V důsledku uvedeného navrhovatelka neměla ani přístup k přezkumu před soudním orgánem.
12. Česká republika tak podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které přinejmenším od přijetí rozsudku M. C. proti Bulharsku ze dne 4. prosince 2003, stížnost č. 39272/98, zavazovaly smluvní státy k tomu, aby účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené navrhovatelkou.
IV.
Tvrzení navrhovatelky
13. Navrhovatelka kromě rekapitulace základních argumentů uvedených v původní ústavní stížnosti a následných závěrů ESLP uvádí, že k plné nápravě zásahu do jejích základních práv zatím nedošlo.
14. Stále totiž nedošlo k účinnému vyšetření, tj. pojmenování protiprávního jednání podezřelého.
V.
Vyjádření účastníků řízení a replika navrhovatelky
15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení.
16. Obvodní státní zastupitelství setrvává na názoru, že podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku nebylo dané jednání možno podřadit pod žádný trestný čin. Šlo o chybu tehdejší právní úpravy, která byla napravena přijetím nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a zejména jeho novelou č. 166/2024 Sb. Tím byla minimalizována možnost, aby jednání, podobná této trestní věci, nebyla postižena podle trestního práva.
17. Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy uvedlo, že obnova řízení je v tomto případě bezpředmětná, neboť jednání, které bylo prověřovanou osobou spácháno, nelze subsumovat pod žádnou skutkovou podstatu v té době účinného trestního zákona.
18. Městské státní zastupitelství ani vedlejší účastník se k návrhu na obnovu řízení nevyjádřili.
19. Navrhovatelka v replice uvádí, že z vyjádření policie i státního zastupitelství je zřejmé, že stále zastávají názor, že jednání podezřelého nebylo trestné podle právních norem účinných v letech 2008 - 2009. Nezohledňují tak proběhlé řízení před ESLP a nepovažují Úmluvu za relevantní zdroj práva. Takový přístup je sekundárně viktimizující a rozporný s mezinárodními závazky České republiky. ESLP se zabýval restriktivní interpretací skutkových podstat znásilnění a pohlavního zneužívání ze strany orgánů činných v trestním řízení a shledal jejich přístup neslučitelný se stavem práva (jeho výkladu) účinným v době spáchání objasňovaných činů. Jádro pochybení českých orgánů shledal v nedostatečném zohlednění psychického stavu oběti, její zranitelnosti (bezbrannosti) a závislosti. Minimálně od roku 2003 (od rozsudku M. C. proti Bulharsku) byly české orgány povinny vykládat skutkové podstaty sexuálních deliktů takovým způsobem, aby docházelo k účinné kriminalizaci každého nekonsenzuálního sexuálního jednání. V kontextu trestného činu znásilnění to znamenalo povinnost vykládat znak bezbrannosti takovým způsobem, aby zahrnoval i posttraumatické stavy oběti sexuálního násilí. Takový postup umožňovala i rozhodovací praxe českých soudů. V kontextu trestného činu pohlavního zneužívání byly české orgány povinny vykládat znaky závislosti a svěření dozoru způsobem zohledňujícím konkrétní kontext a psychický stav oběti (bod 60 rozhodnutí ESLP).
VI.
Posouzení návrhu Ústavním soudem
20. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
21. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
22. Následně Ústavní soud přikročil k posouzení přípustnosti (§ 119a zákona o Ústavním soudu) a důvodnosti (§ 119b zákona o Ústavním soudu) návrhu na obnovu řízení.
23. Návrh na obnovu řízení by byl nepřípustný, pokud by již netrvaly následky porušení práva navrhovatelky vysloveného ESLP a nebyly by dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu, případně bylo-li nápravy dosaženo jinak (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda stále trvají následky porušení práv navrhovatelky, která ESLP České republice vytkl.
25. ESLP spatřoval porušení práv navrhovatelky v přístupu orgánů činných v trestním řízení, které restriktivně vyložily tehdy platné skutkové podstaty sexuálních deliktů. U trestného činu znásilnění byly orgány činné v trestním řízení povinné v rámci vyhodnocení znaku bezbrannosti, který byl součástí tehdy platné skutkové podstaty tohoto trestného činu, připustit i zahrnutí posttraumatických stavů (vyvolaných předchozími sexuálními útoky) obětí sexuálního násilí, které mohou být zdrojem případné pasivity obětí (bod 57 rozsudku ESLP). U trestného činu pohlavního zneužívání byly podle ESLP orgány činné v trestním řízení povinny vykládat znaky závislosti a svěření dozoru způsobem zohledňujícím konkrétní kontext a psychický stav oběti (bod 60 rozsudku ESLP). Z obsahu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vyplývá, že k hodnocení uvedených znaků buď vůbec nepřistoupily (policejní orgán zcela znak bezbrannosti zcela pominul), případně je hodnotily nepřezkoumatelným způsobem (z rozhodnutí obvodního a městského státního zastupitelství nelze seznat, jak byly posouzeny navrhovatelčiny konkrétní a relevantní námitky ve vztahu k bezbrannosti a svěření dozoru).
26. ESLP označil popsaný postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu s Úmluvou, neboť jim vymezení tehdy platných skutkových podstat trestných činů nebránilo vyhodnotit bezbrannost a znaky závislosti ve vztahu k dozoru tak, aby dostály právu na účinné vyšetření jednání vedlejšího účastníka. V tomto směru k nápravě následků porušení práv navrhovatelky nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení se dosud nezabývaly jejími tvrzeními, která lze považovat i ve vztahu k tehdejší právní úpravě za hájitelná. Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly při výkonu své pravomoci a z úřední povinnosti tak, aby byla navrhovatelčina tvrzení prověřena, zhodnocena, vyvozena z nich odpovídající skutková zjištění a přiřazena správná právní kvalifikace jednání podezřelého.
27. Ústavní soud konstatuje, že z podkladů, na jejichž základě o obnově řízení rozhoduje, neplyne žádná skutečnost, která by možnost nápravy porušení navrhovatelčina práva na účinné vyšetření jí tvrzených skutečností jednoznačně vylučovala. Na žádnou takovou skutečnost neupozornily ani orgány činné v trestním řízení v nyní poskytnutých vyjádřeních k návrhu na obnovu řízení. Jejich tvrzení, že jednání vedlejšího účastníka nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu tehdy účinného trestního zákona, je za daných okolností předčasné. Takový závěr je možno vyslovit poté, kdy budou řádně zjištěny a vyhodnoceny všechny relevantní skutkové okolnosti. Pokud byl znak bezbrannosti součástí skutkové podstaty a tehdejší judikatura soudů ukládala orgánům činným v trestním řízení jej vyhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 995/2010 ze dne 1. 9. 2010, zmíněné ESLP pod bodem 19), nelze požadavek na vypořádání se s tvrzením navrhovatelky o naplnění tohoto znaku považovat za překvapivý či dokonce nepřípustný.
28. Ústavní soud podotýká, že otázky týkající se např. případného promlčení trestního stíhání a podobných skutečností, které by vylučovaly další průběh vyšetřování a činily jej tak nepřípustným, není možno ze strany Ústavního soudu v řízení o povolení obnovy řízení posoudit. I zodpovězení těchto skutečností vyžaduje skutková zjištění týkající se období od spáchání činu do dnešní doby.
29. Navrhovatelce bylo ESLP přiznáno odškodnění ve výši 25 000 €. Jedná se bezesporu o relativně vysokou částku. Ústavní soud však vzhledem k závažnosti výše uvedených porušení povinností orgánů činných v trestním řízení nedospěl k závěru, že poskytnutím této částky jsou následky porušení navrhovatelčiných práv dostatečně napraveny.
30. Ústavní soud tedy neshledal nepřípustnost návrhu na obnovu řízení a dále podle § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu posuzoval, zda je usnesení sp. zn. I. ÚS 3363/20 v rozporu s rozhodnutím ESLP či nikoliv.
31. Jak je již zmíněno výše (viz bod 4), Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 3363/20 odmítl ústavní stížnost navrhovatelky jako zjevně neopodstatněnou s tím, že orgány činné v trestním řízení postupovaly řádně a práva navrhovatelky neporušily. Jejich vyšetřování posoudil jako dostatečné, neboť bylo provedeno "důkladné šetření všech relevantních okolností" (bod 23). Tato argumentace byla stěžejním a jediným důvodem odmítnutí navrhovatelčiny ústavní stížnosti.
32. ESLP však ve svém rozhodnutí dospěl k opačným závěrům, podle nichž orgány činné v trestním řízení pochybily při zjišťování všech podstatných skutečností a při náležitém výkladu tehdejších skutkových podstat sexuálních deliktů. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3363/20 je tedy ve smyslu § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.
33. Ústavní soud tak uzavřel, že všechny podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Proto návrhu vyhověl, obnovu řízení povolil a usnesení sp. zn. I. ÚS 3363/20 zrušil.
34. Ústavní soud pro úplnost dodává, že toto rozhodnutí není v rozporu se sdělením ESLP uvedeným v závěru odůvodnění jeho rozhodnutí (bod 62), podle něhož mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka, a jeho závěry nelze vykládat jako výrok o vině nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování věci. Je otázkou členských států, jakým způsobem upraví v rámci národní legislativy postup k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu. Je zcela zřejmé, že ESLP tímto konstatováním nijak nevykládal podmínky stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu.
35. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), v obnoveném řízení o ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 2/25 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu].
36. Původní ústavní stížnost navrhovatelky bude tedy na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. května 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška
1. Jsem si vědom posilování práv obětí sexualizovaného násilí na zákonné úrovni i rozšíření trestnosti na dosud netrestaná jednání v podobě nových trestných činů sexuálního útoku a sexuálního nátlaku v trestním zákoníku, jakož i rozšíření skutkové podstaty trestného činu znásilnění, což umožňuje efektivněji postihovat zlo způsobované nejrůznějšími sexuálními predátory, včetně těch, kteří zneužívají vztah duchovního vedení v prostředí církví a náboženských společností. V této věci jsme však konfrontováni s jednáním, jež se podle tvrzení navrhovatelky odehrálo ještě za platnosti starého trestního zákona, s dobově omezenou definicí znásilnění a pohlavního zneužívání, před více než 16 lety.
2. Jakkoli je ochrana obětí násilí (nejen sexualizovaného) jednou ze základních povinností státu, stejně významnou, ne-li významnější ústavní hodnotou je zásada nullum crimen sine lege praevia (není trestného činu bez předchozího zákona), či obecněji zákaz retroaktivity (zpětného působení) trestního zákona v neprospěch obviněných. Podstatou této zásady je zákaz trestního postihu za čin, který v době jeho spáchání trestný nebyl. Tento zákaz může být prolomen jen za zcela mimořádných okolností (např. pro potrestání nejzávažnějších zločinů proti lidskosti spáchaných totalitními režimy).
3. Navzdory ujišťování ctěných kolegyň a kolegů jsem nezískal jistotu, že povolením obnovy v této věci s perspektivou znovuotevření trestního řízení nebude uvedený zákaz, tvořící bezesporu jeden ze základních kamenů ústavního a právního státu (jeho podstatnou nezměnitelnou náležitost ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky), erodován.
4. Proto podle § 14 zákona o Ústavním soudu připojuji k výroku usnesení své odlišné stanovisko, jímž chci především upozornit na rizika uvíznutí na mělčině, do níž plénum Ústavního soudu neprozřetelně stočilo kormidlo, jakkoli ve víře, že se orientuje podle Evropského soudu pro lidská práva.
* * *
5. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Z proti České republice nelze zjednodušeně vyložit a nakládat s ním způsobem, že orgány činné v trestním řízení "byly ... povinné v rámci vyhodnocení znaku bezbrannosti [u znásilnění] připustit i zahrnutí posttraumatických stavů (vyvolaných předchozími sexuálními útoky) obětí sexuálního násilí, které mohou být zdrojem případné pasivity obětí", resp. u pohlavního zneužívání "povinny vykládat znaky závislosti a svěření dozoru způsobem zohledňujícím kontext a psychický stav oběti" (bod 25 usnesení pléna). Odporovalo by to tehdy platnému trestnímu zákonu a tomu, jak byl tehdy ustáleně trestními soudy interpretován, a to i v judikatuře Nejvyššího soudu přijaté v době, kdy ke skutku došlo (viz citace rozsudků Nejvyššího soudu z let 2010 až 2011 v bodech 19-22 rozsudku Z proti České republice), tedy:
- bezbrannost (u znásilnění) jako stav neschopnosti projevit vůli nebo klást odpor, např. bezvědomí, mdloby, působení alkoholu nebo omamných látek, hluboký spánek, fyzická neschopnost, duševní choroba či nedostatečná vyspělost k posouzení významu daného jednání (mimochodem, odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 995/2010 z 1. 9. 2010 v bodě 27 usnesení pléna je mimoběžný, neboť toto usnesení říká jen to, že v případě zneužití bezbrannosti logicky nemusí být přítomen prvek násilí),
- dozor (u pohlavního zneužívání) jako situace, v níž má jedna osoba právo a povinnost dohlížet na druhou, jí svěřenou osobu a bdít nad ní, tedy např. o vztah rodiče k dítěti, opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti či učitele vůči žákovi.
6. Pokud bychom dnes tyto znaky v trestním zákoně účinném do konce roku 2009, po tolika letech a zpětně, vyložili široce a za bezbrannost u trestného činu znásilnění bychom považovali prostou pasivitu, resp. za dozor u trestného činu pohlavního zneužívání bychom považovali i vztahy mezi vedoucími diplomových prací, resp. vyučujícími na vysoké škole a dospělými vysokoškolskými studenty či studentkami, narušili bychom právní jistotu na poli trestního práva s nejinvazivnějšími zásahy veřejné moci do základních práv nejen v této konkrétní věci, ale v trestním právu obecně. Otevřeli bychom Pandořinu skříňku a vydláždili cestu k trestání pachatelů za skutky, které v době jejich páchání nemohly být jako trestné činy vyhodnoceny, protože je nebylo možné pod tehdy existující definice trestných činů podřadit. Není to už totiž otázka nějakého rozšiřujícího (extenzivního) výkladu (ostatně ani ten v trestním právu k tíži obviněného nemá místo), nýbrž výkladu contra legem, tedy proti znění účinného zákona, jak byl dosud chápán. Jinak řečeno, nejde tady již o standardní retrospektivu evolutivního nalézání práva (do určité míry přípustnou i v trestním právu hmotném), ale za ni vydávanou retroaktivní změnu zákona v materiálním smyslu v neprospěch (potenciálně) obviněného. Ta je ústavně nepřípustná, neboť je v rozporu s uvedenou zásadou nullum crimen.
* * *
7. Mám za to, a není to vůbec málo, že podstatou závěru Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Z proti České republice je konstatování nesplnění pozitivního závazku na poli nedostatečné právní regulace s ohledem na limitující trestní zákon účinný v rozhodné době, jenž neumožňoval účinný postih nejrůznějších nekonsenzuálních sexuálních aktů, který Evropský soud pro lidská práva vyžaduje na základě výkladu pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy a který by umožňoval odsoudit pachatele v této konkrétní věci (samozřejmě za předpokladu, že by byla tvrzení navrhovatelky prokázána, neboť stále musíme ctít presumpci neviny). Vedou mě k tomu nejen rozsáhlé odkazy evropského soudu na novou právní úpravu v trestním zákoníku, jeho sdělení v bodě 58 (zde i dále dle číslování ve franc. originálu; v českém překladu bod 56), že si je vědom striktního výkladu dobovou judikaturou, na což v bodě 61 navázal informací, že nový trestní zákoník už postih inkriminovaného jednání umožňuje, jakož i závěr v bodě 62, že rozsudek nelze brát jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci (k tomu viz dále).
8. Jakkoli Evropský soud pro lidská práva v naší věci kritizoval i to, že se orgány činné v trestním řízení spokojily s tím, že použitelný trestní zákon tak, jak byl vnitrostátními soudy vykládán a aplikován, postih domnělého pachatele neumožňoval, nelze tuto větu číst mimo kontext jako pobídku k extenzívní interpretaci starého trestního zákona na daný případ. Sám o sobě by totiž takový závěr byl v rozporu s jinou stabilní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zejména na poli čl. 7 Úmluvy nadepsaného "zákaz trestu bez zákona," zakotvujícího (stejně jako naše Listina v čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 6) již zmíněnou klíčovou lidskoprávní zásadu nullum crimen sine lege praevia. Jak se v čl. 7 Úmluvy píše: "Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem." Nutno zdůraznit, že podle Evropského soudu pro lidská práva se oním právem rozumí zákon v materiálním smyslu, tedy nikoli jen text právního předpisu, ale i to, jak je soudy v praxi ustáleně vykládán a aplikován, což zahrnuje kvalitativní požadavky na přístupnost a předvídatelnost takového práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Del Río Prada proti Španělsku z 21. 10. 2013, č. 42750/09, bod 91).
9. Navíc Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že se zásadně nezabývá výkladem vnitrostátního práva (to je doménou vnitrostátních soudů), nýbrž pouze dopady takového výkladu, a teprve ty poměřuje se závazky plynoucími s Úmluvy pro stát jako celek (viz např. rozsudek velkého senátu Rohlena proti České republice z 27. 1. 2015, č. 59552/08, bod 51, či poradní posudek velkého senátu k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26. 4. 2022, bod 70).
10. Proto ani Evropský soud pro lidská práva nemůže zavázat vnitrostátní soudy k tomu, aby určité ustanovení zákona interpretovaly nějakým způsobem. Pro Evropský soud pro lidská práva je důležitý výsledek a přesně tomu odpovídá i závěrečné shrnutí rozsudku Z proti České republice v bodě 62: "Proto má Soud za to, že žalovaný stát nedostál svým pozitivním povinnostem, které ho přinejmenším od roku 2003, od přijetí rozsudku M. C. proti Bulharsku ..., zavazovaly k tomu, aby účinně uplatňoval trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené stěžovatelkou." - trestněprávní systém, tedy především jeho primární předpoklad, jímž je adekvátně formulovaný vnitrostátní trestní zákon. Ten se kýženým způsobem změnil (byl nahrazen novým trestním zákoníkem) až po inkriminovaném skutku, po roce 2010.
11. Nadále přitom nejen podle našeho trestního a ústavního práva, ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, platí obecný princip, že trestní zákon nesmí být vykládán široce (extenzívně) v neprospěch obviněného (Del Río Prada, bod 78).
12. Výklad trestního zákona se samozřejmě může na základě řešení konkrétních případů zpřesňovat, popřípadě i měnit, a není zcela vyloučena (není sama o sobě v rozporu s Úmluvou) ani změna judikatury v neprospěch obviněných. Taková změna ovšem naráží na požadavek předvídatelnosti aplikace trestního práva, aby se nestalo, že někdo bude kriminalizován za něco, co podle existující judikatury dosud za trestný čin považováno nebylo (viz poradní posudek č. P16-2021-001, bod 68). I Evropský soud pro lidská práva tedy změnu judikatury v neprospěch obviněného připouští, vyžaduje však, aby nový výklad odpovídal základní povaze daného trestného činu (jeho podstatě - the essence of the offence) a aby samotná změna byla předvídatelná, čemuž tak bude typicky tehdy, půjde-li o postupný vývoj (poradní posudek č. P16-2021-001, bod 69), nikoli o náhlou změnu. "The lack of an accessible and reasonably foreseeable judicial interpretation can even lead to a finding of a violation of the accused's Article 7 rights." (Del Río Prada, bod 93, v překladu "Absence přístupné a přiměřeně předvídatelné soudní interpretace může dokonce vést k závěru, že došlo k porušení práv obviněného podle článku 7). Ilustrativním příkladem je rozsudek Contrada proti Itálii č. 3 z 14. 4. 2015, č. 66655/13, body 67-76, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 7 Úmluvy v odsouzení za trestný čin na základě pozdějšího a zpětně uplatněného vývoje judikatury k jednomu ze znaků dané skutkové podstaty trestného činu.
13. Evropský soud pro lidská práva přitom právě v nyní posuzovaném případě, v rozsudku Z proti České republice, citoval (v bodech 24-26) celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podporují závěr o trestnosti jednání domnělého pachatele, jak bylo navrhovatelkou popsáno, jde však o judikaturu k pozdějším (novým) trestným činům sexuálního nátlaku, resp. znásilnění v novém trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010. Na jednání domnělého pachatele, spáchané dříve za účinnosti starého trestního zákona, tak tato judikatura zjevně dopadat nemůže. Evropský soud pro lidská práva ostatně ani netvrdí opak (srov. body 59 a 61 jeho rozsudku). Je proto přiléhavé tyto pasáže číst jako ilustraci vývoje vnitrostátní právní úpravy a aplikační praxe na podporu závěru, že v rozhodné době pozitivní závazek státu na poli postihování sexualizovaného násilí - vzhledem k existujícímu trestněprávnímu systému - splněn nebyl.
14. Nutno dodat, že výše uvedené principy se uplatní i tehdy, pokud stát v důsledku jejich aplikace poruší konkurující a Úmluvou taktéž chráněná práva obětí. To vyplývá právě ze zmiňovaného poradního posudku č. P16-2021-001, v němž se Evropský soud pro lidská práva obšírně vyjadřuje k situaci, kdy právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obžalovaného podle článku 7 Úmluvy (bod 66).
15. K tomu lze jen poznamenat, že i v tomto konkrétním případě je trestní stíhání za inkriminovaný skutek, i kdyby snad bylo možné v něm spatřovat nějaké trestné činy, po 16 letech s největší pravděpodobností promlčeno.
* * *
16. Práva obětí jistě nelze směnit za peníze. Nicméně, co se stalo, nelze odestát, a někdy jsou vskutku situace, které již napravit nelze vůbec nebo jen zcela obtížně (či jen za cenu vytvoření nových křiv či škod, lidských anebo právních). Pro takové situace má i Evropský soud pro lidská práva nástroj v podobě konstatování porušení Úmluvy za současného přiznání peněžitého spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva přitom logicky, i podle výslovného znění tohoto článku, přihlíží k tomu, jak může být s věcí dále naloženo, zda je možné porušení práva, resp. újmu jím způsobenou, ještě nějak účinně v navazujícím vnitrostátním řízení odčinit (viz např. rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii z 13. 7. 2000, č. 39221/98, bod 250). V této souvislosti lze poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva navrhovatelce za porušení pozitivních závazků státu přiznal 25 000 € (oproti požadovaným 30 000 €). Pro srovnání, v rozsudcích, na něž odkazoval v bodě 50, přiznal dotčeným osobám 8 000 € (M. C. proti Bulharsku ze 4. 12. 2003, č. 39272/98), 9 000 € (M. G. C. proti Rumunsku z 15. 3. 2016, č. 61495/11), 12 700 € (Z. proti Bulharsku z 28. 5. 2020, č. 39257/17), 12 000 € (J. L. proti Itálii z 27. 5. 2021, č. 5671/16), a 20 000 € (B. V. proti Belgii z 2. 5. 2017, č. 61030/08). Je zřejmé, že zadostiučinění přiznané navrhovatelce bylo nad poměry velmi vysoké, což dále podporuje závěr, že Evropský soud pro lidská práva nepředpokládal, že v tomto konkrétním případě lze na vnitrostátní úrovni ještě něčeho účinně dosáhnout nad rámec konstatování porušení a přiznání zadostiučinění, a to navzdory tomu, že v České republice máme zakotvenu obecnou možnost obnovy řízení před Ústavním soudem, jejímž prostřednictvím dokonce lze znovu otevřít již pravomocně skončená trestní řízení.
17. Ostatně to Evropský soud pro lidská práva i jednoznačně vyjádřil v již citovaném bodě 62 rozsudku Z proti České republice: "[V] důsledku přístupu orgánů nebylo možné zaručit stěžovatelce v projednávané věci náležitou ochranu.", zdůrazňuji "nebylo možné", s odkazem na daný trestněprávní systém. A dodal, že "mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti případného útočníka (viz M. C. proti Bulharsku ...), a jeho výše uvedené konstatování tak nelze vykládat jako výrok o vině V. K. nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci."
18. Tento vzkaz našeho evropského partnera jsme přitom měli vzít doslovně a vážně (stejně jako jeho ustálenou judikaturu), protože dává smysl právě kvůli riziku porušení čl. 7 Úmluvy na straně domnělého pachatele. Nejde totiž o obvyklé konstatování či obecné vyjádření samozřejmého, tedy že Evropský soud pro lidská práva není trestním soudem a nerozhoduje o vině a trestu domnělého pachatele, nepřezkoumává jako revizní instance vnitrostátní trestní řízení (ostatně ani nemá k dispozici vyšetřovací a trestní spis), a to tím spíše, že se případem zabývá jen z perspektivy stěžovatelky jako oběti tvrzeného jednání a s domnělým pachatelem nijak nejedná, jeho stanovisko nezjišťuje, tedy vůbec s jeho slyšením nepočítá. S rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva proto nelze nakládat jako s instančním přezkumným rozhodnutím v konkrétní trestní věci; odpovědnost za jeho implementaci a za to, jak se promítne do konkrétních osudů dotčených osob, nese Ústavní soud, resp. vnitrostátní soudy. Evropský soud pro lidská práva tak samozřejmě neukládá (ani nemůže), jak má být s věcí v členském státě dále naloženo, nicméně občas to alespoň "diplomaticky" naznačí, a zde to přitom učinil adresně. Navíc v žádném z citovaných rozsudků, na něž v této věci odkazoval, obdobně konkrétní vzkaz k možnosti obnovit vyšetřování nevyslovil (ve věci M. C. proti Bulharsku uvedl jen v obecné rovině, že se nevyjadřuje k vině pachatelů). Vynikne to i ve srovnání s jinými případy, kdy naopak Evropský soud pro lidská práva indikoval, že by bylo namístě využít vnitrostátní mechanismy k nápravě porušení Úmluvy, jichž si je samozřejmě vždy vědom (viz např. rozsudek Melgarejo Martinez De Abellanosa proti Španělsku ze 14. 12. 2021; č. 11200/19, bod 48), či naopak kdy podobně jako v našem případě po obnově vyšetřování výslovně nevolal (viz např. rozsudek Henryk Urban a Ryszard Urban proti Polsku z 30. 11. 2010, č. 23614/08, body 56 a 66).
* * *
19. Shrnuto a podtrženo, většina pléna Ústavního soudu rozsudek Z proti České republice interpretuje způsobem, který ve skutečnosti jde proti ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Pokud by ji vzala náležitě v úvahu, dospěla by k závěru, že obnova řízení je ve smyslu § 119a zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť následky porušení lidského práva nebo základní svobody (zdůrazňuji, že nikoli skutkem domnělého pachatele, ale nesplněním pozitivního závazku státu) byly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění navrhovatelce a vedle toho bylo nápravy dosaženo dodatečným splněním pozitivního závazku státu přijmout odpovídající trestní zákon, jakkoli na její případ už zpětně dopadat nemůže s ohledem na kardinální význam zásady nullum crimen sine lege praevia.
V Brně 7. 5. 2025
Tomáš Langášek
|
|