Pl.ÚS 24/97 ze dne 3. 6. 1998
153/1998 Sb.
N 62/11 SbNU 111
Zrušení lhůty v zákoně o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku osob s pobytem mimo ČR
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález
pléna Ústavního soudu

ze dne 3. června 1998 sp. zn. Pl. ÚS
24/97 ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části § 13 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřené
slovy "ode dne účinnosti tohoto zákona" (nález byl vyhlášen pod č.
153/1998 Sb.).

Výrok
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část
ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".


Odůvodnění

I.

1. Nejvyšší soud při projednávání dovolání žalobce JUDr. O.
K., který se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti
České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 180 000 Kč
jako náhrady za uložený trest propadnutí majetku podle ustanovení
§ 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,
je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Proto
usnesením ze dne 29. května 1997 č. j. 2 Cdon 1343/96 - 38 řízení
podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil a
ve shodě s čl. 95 odst. 2 Ústavy a s § 64 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení části
ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dne
účinnosti tohoto zákona".

Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že žalobce, trvale
bydlící ve Švýcarsku, již v žalobě polemizoval s názorem
žalovaného, že jeho žádosti o finanční náhradu byly podány pozdě
(15. listopadu 1994), neboť nálezem Ústavního soudu publikovaným
pod č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. Namítal, že restriktivní výklad tohoto nálezu by
opět vedl k diskriminaci osob žijících v zahraničí.

Nejvyšší soud dále uvedl, že rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 29. března 1996 č. j. 18 Co 33/96 - 23 byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1995 č. j. 15
C 42/95 - 11, jímž byla žaloba o zaplacení částky 180 000 Kč v
plném rozsahu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobce
je osobou oprávněnou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. a splňuje i podmínky pro poskytnutí paušální náhrady
za uložený trest propadnutí majetku, jehož součástí nebyla
nemovitost, podle § 13 odst. 3 cit. zákona. Žádosti žalobce o
finanční náhradu z 10. října a z 15. listopadu 1994 prý však byly
opožděné. Lhůta určená v § 13 odst. 3 cit. zákona totiž v době
podání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnosti
výslovně dovolal. "Pro otázku lhůt" k uplatnění nároků podle § 13
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zejména ve vztahu k nálezu
Ústavního soudu č. 164/194 Sb., připustil odvolací soud dovolání,
o němž rozhoduje Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud ve svém návrhu poukázal na stávající znění § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož "písemnou žádost o
finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu
státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne
účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy
právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání
věci". Uplatnění první z uvedených lhůt prý předpokládá situaci, v
níž mezi spornými stranami není pochyb o nemožnosti vydání věci a
kdy není důvodu domáhat se nejprve žalobou jejich vydání. Druhá
lhůta svědčí těm oprávněným, kteří dali přednost požadavku na
vydání věci a jejichž návrh byl zamítnut nikoli z důvodu tkvících
ve zmeškání propadné lhůty či nesplnění kritérií vymezujících je
jako oprávněné osoby. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. byla
zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky
zakotvená v § 3 zákona č. 87/1991 Sb. určující i pojem oprávněné
osoby podle § 19 odst. 1 cit. zákona. Protože však k vypuštění
protiústavní podmínky trvalého pobytu na území České republiky
došlo citovaným nálezem až k 1. listopadu 1994, bylo osobám, jež
tuto podmínku před uvedeným datem nesplňovaly, znemožněno uplatnit
své nároky ve lhůtě, jejíž počátek se v § 13 odst. 3 cit. zákona
odvíjí od "účinnosti zákona". Toto ustanovení zůstalo předmětným
nálezem nedotčeno, takže k využití jednoroční lhůty nemohly
oprávněné osoby bydlící mimo území České republiky přistoupit ani
po 1. listopadu 1994. Nejvyšší soud proto zastává názor, že tam,
kde nelze uvažovat o vydání věci, není možno po oprávněných
osobách "popsaného druhu" spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé
z uvedených lhůt v ustanovení § 13 odst. 3 cit. zákona - k čemuž
došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob -
nahrazovaly po 1. listopadu 1994 vyvoláním fiktivního sporu o
vydání věci jen proto, že zamítavý rozsudek jim umožní požadavek
finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt, s nimiž citované
ustanovení počítá.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů navrhl část ustanovení § 13
odst. 3 cit. zákona ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"
zrušit, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl.
1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud odkázal na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95, v
němž se konstatuje, že "pokud je existence práva spojena se
lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním
způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho
ústavním uplatnění". V daném případě prý lze rovněž
převzít argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu č. 164/1994
Sb., protože běh lhůty určené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
se od charakteru lhůt uvedených v § 5 odst. 2 a 4 tohoto zákona
liší jen tím, že zde není vyjádřena její prekluzivní povaha, leč
žalovaný může za popsané situace úspěšně namítnout promlčení
nároku.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 1997 sp. zn. Pl. ÚS
26/97 byl jako nepřípustný odmítnut návrh Obvodního soudu pro
Prahu 2 na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavní
soud již v téže věci pod sp. zn. Pl. ÚS 24/97 jednal [§ 35 odst.
2, § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb.].

K uvedenému návrhu Nejvyššího soudu se vyjádřili účastník
řízení - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a vedlejší
účastník - Obvodní soud pro Prahu 2, jehož procesní postavení se
opírá o ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle
ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb.
požádal Ústavní soud o vyjádření i Ministerstvo financí.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že návrh
Nejvyššího soudu je opodstatněný. Dne 1. července 1994 sice nabyl
účinnosti zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon
č. 87/1991 Sb., avšak tento zákon žádným způsobem neřešil lhůtu
stanovenou v § 13 odst. 3, takže oprávněné osoby podle § 3 odst. 1
a 4 zákona č. 87/1991 Sb. neměly možnost podat žádost podle § 13
odst. 2 tohoto zákona. Poslanecká sněmovna dodala, že zákon č.
87/1991 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního
shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor
v době přijímání tohoto zákona jednal v přesvědčení, že přijatý
zákon je ústavně konformní a odpovídá rovněž mezinárodním
zvyklostem. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost
tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako vedlejší účastník se s návrhem
na zrušení části ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
ztotožnil.

Ministr financí ve svém vyjádření uvedl, že nálezem Ústavního
soudu č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení § 13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. "v důsledku zřejmého nedopatření - opomenutí
v poslaneckém návrhu". Předmětný nález proto při dosud platném
znění uvedeného § 13 odst. 3 neumožňuje nově oprávněným osobám
včasné a tedy i úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu,
neboť stanovená lhůta uplynula v době, kdy občanům bez trvalého
pobytu v České republice tento restituční zákon postavení
oprávněných osob nepřiznával. Druhá z obou lhůt (tj. "do jednoho
roku" ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut
návrh na vydání věci) se prý týká pouze náhrad za nemovitosti,
neboť u náhrad za propadlé movité věci v paušální částce 60 000 Kč
není rozhodné, zda věci byly částečně nebo i zcela vydány či
nikoliv. Ministerstvo financí tedy při respektování dosud platného
znění ustanovení § 13 odst. 3 nemohlo žádostem podaným mimo
zákonem stanovenou lhůtu vyhovět a z téhož důvodu byly zamítány i
následující soudní žaloby.

Ministr financí považuje návrh Nejvyššího soudu - se zřetelem
na citovaný nález Ústavního soudu, který se týkal vypuštění částí
ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. - za důvodný.
Doporučuje však v odůvodnění nálezu vyslovit, že po zrušení
příslušného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. počíná v něm uvedená
jednoroční lhůta běžet dnem vykonatelnosti nálezu a že tento nález
nelze aplikovat zpětně.

II.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny
formální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č.
87/1991 Sb. V tomto směru bylo ze zprávy o 13. společné schůzi
Sněmovny lidu a Sněmovny národů (VI. volební období, 3. část, str.
905 a 906) a ze zprávy o 6. schůzi Sněmovny národů (VI. volební
období, 21. února 1991, str. 28) zjištěno, že dne 21. února 1991
byl zákon o mimosoudních rehabilitacích schválen potřebnou
většinou poslanců Federálního shromáždění, a to 86 poslanci ve
Sněmovně lidu (přičemž proti bylo 25 poslanců a 13 poslanců se
zdrželo hlasování) a 96 poslanci ve Sněmovně národů (přičemž proti
bylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo hlasování). Poté byl
podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce
zákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 zákona
č. 182/1993 Sb.). To konstatoval již nález Ústavního soudu
vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94).

III.

Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následující
stanovisko:
Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl,
že podmínka trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení § 3
odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezi
oprávněnými osobami a z tohoto důvodu byla zrušena. Protože však
fyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejím
území trvalý pobyt, by nemohly své nároky s úspěchem uplatnit,
neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly, zrušil Ústavní soud
citovaným nálezem rovněž část ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č.
87/1991 Sb., a to slova "ode dne účinnosti tohoto zákona",
neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž nárok
založil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas.
Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení § 5 odst. 2
a 4 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu
Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená
lhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobami
oprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytu
na území České a Slovenské Federativní Republiky (České
republiky), již tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dne
vykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již před
účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou
podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní
Republiky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárok
neuplatnily včas.

Rovněž v posuzované věci - která s citovaným nálezem
Ústavního soudu v podstatě koresponduje - Ústavní soud shledal, že
návrh na zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v
ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboť
nynější znění citovaného ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné
jednoroční lhůty - vylučuje osoby, které mají trvalý pobyt mimo
území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu.
Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení zůstalo
nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití
zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1.
listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby
proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se
mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými
oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči
nim v nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněž
ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelze
uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných
osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt
podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlo
jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob,
nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že
jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na
běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.

Proto Ústavní soud - ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu -
dospěl k závěru, že ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
je ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" v rozporu s čl. 1,
čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny.

Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušení
slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení § 13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. vyhověla citovanou část tohoto ustanovení
dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soud
nedospěl k závěru, že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit na
dobu pozdější, neboť jde o postup výjimečný, pro jehož použití
není v posuzované věci důvodu.

Ústavní soud dodává - stejně jako v nálezu ze dne 12.
července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) - že lhůta
uvedená v § 13 odst. 3 cit. zákona počíná běžet dnem
vykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem jeho vyhlášení ve Sbírce
zákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana ústavních principů,
které vedly ke zrušení napadené části ustanovení § 13 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.

Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení § 71
odst. 2 zákona č. 183/1993 Sb., podle něhož "ostatní pravomocná
rozhodnutí vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávají
nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze
vykonávat". Jde o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblast
trestního řízení.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. června 1998




Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského

Předmětem nálezu je problematika, která je obdobná, ne-li
totožná s tou, která byla předmětem nálezů Ústavního soudu ve
věcech Pl. ÚS 8/95 a 24/96. Vzhledem k tomu, že jsem k těmto
nálezům zaujal odlišná stanoviska a poněvadž v mezidobí nenastaly
žádné okolnosti, které by mne vedly ke změně názoru, nezbývá mi
nežli opakovat:
Posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti, což znamená,
že tento soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případně
jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, ke kterým
došlo tím, že byla dodatečně zrušena neústavní podmínka pro vznik
určitého nároku (v tomto případě podmínka trvalého pobytu na území
České republiky). V opačném případě se Ústavní soud staví do role,
která mu nepřísluší a tím prakticky nerespektuje status moci
zákonodárné. Jakkoli lze v moderním státě připustit určité
přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě by nemělo
dojít k narušení rovnováhy mezi nimi a zejména Ústavní soud by měl
o tuto rovnováhu, stejně jako o rovnováhu mezi ním a soudy
obecnými, co nejúzkostlivěji dbát.

Rušení lhůt narušuje zásady právního státu a navíc v tomto
případě vytváří situaci, kdy se otevírá prostor pro zcela
libovolný výklad stavu, který nastane prostým vypuštěním slov "ode
dne účinnosti tohoto zákona". Je věcí zákonodárce, aby respekt ke
stanovisku Ústavního soudu, který deklaroval podmínku trvalého
pobytu jako podmínku neústavní, promítl do pozitivní právní úpravy
tak, aby byla odstraněna nerovnost subjektů v restitučním řízení
(stejně jako je věcí obecných soudů, aby rozhodovaly na základě
jimi provedených a zhodnocených důkazů o vině a výši trestu a není
úkolem Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval a
vytvářel vlastní závěry o vině a výši trestu).

Z výše uvedených důvodů zastávám proto i nadále názor, že
návrh Nejvyššího soudu na zrušení části § 13 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřené slovy "ode
dne účinnosti tohoto zákona" měl být zamítnut.