Pl.ÚS 29/2000 ze dne 20. 2. 2001
236/2001 Sb.
N 32/21 SbNU 285
Zrušení slov "advokátů" v § 46 odst. 4 zákona o advokacii
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo ve věci
návrhu JUDr. F. P., na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů,
v rozsahu slov "advokátů a", předloženého ve spojení s ústavní
stížností navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

I.
Dne 24. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní
stížnost JUDr. F. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, spojená s návrhem na
zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon
o advokacii"), a to v rozsahu slov "advokátů a", pro jeho rozpor
s čl. 10 Listiny základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i pro rozpor
s právem, spočívajícím v tom, že nikdo není povinen sám sebe
usvědčovat.
Druhý senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 20. 6.
2000 čj. II. ÚS 46/2000-13 přerušil stížnostní řízení a návrh na
zrušení jednotlivého ustanovení zákona postoupil jeho plénu.

Navrhovateli byla pravomocným rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98 - 40 zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory
(dále jen "ČAK") ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. K 147/97.

Kárný senát Kárné komise ČAK svým rozhodnutím ze dne 10. 4.
1998, sp. zn. K 147/97, uložil navrhovateli pokutu ve výši 5
000,- Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací senát ČAK
zamítl a takto napadené rozhodnutí potvrdil. Proti konečnému
rozhodnutí orgánu ČAK brojil navrhovatel správní žalobou
u Městského soudu v Praze, s výsledkem uvedeným shora.

Obecný soud tím, že podle názoru navrhovatele aplikoval
v řízení o správní žalobě ustanovení § 46 odst. 4 zákona
o advokacii porušil ústavní právo, zakotvené v čl. 10 Listiny,
podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská
důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, má
právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého
a rodinného života, jakož i na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své
osobě.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, u Městského soudu v Praze navrhl,
aby Ústavnímu soudu byla předložena k posouzení ústavnost § 46
odst. 4 zákona o advokacii, což bylo odmítnuto s tím, že otázka
použití tohoto zákonného ustanovení nebyla předmětem řízení před
obecným soudem. Navrhovatelem doloženým přípisem od ČAK ze dne
27. 6. 1997 byl tento požádán o zaslání klientského spisu
k dispozici ČAK. I když tu nebyl uveden paragraf, na základě něhož
se tak stalo, je zřejmé podle názoru navrhovatele, že se jednalo
o postup právě podle § 46 odst. 4 zákona o advokacii. Uvedený
předpis byl tedy ve věci uplatněn.

Za těchto okolností bylo povinností obecného soudu postupovat
podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."),
tj. řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části
citovaného zákonného ustanovení. Sám soud měl totiž dojít
k závěru, že citované ustanovení zákona o advokacii, jehož má být
při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu
s Listinou.

Za rozhodující z hlediska svého návrhu plénu, to vedle
zdůraznění, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat, považuje
navrhovatel právo na ochranu informací od klienta, spadající pod
čl. 10 Listiny, s nímž je proto v rozporu citované ustanovení
zákona o advokacii, a to v rozsahu slov "advokátů a". Jde o to, že
napadené zákonné ustanovení umožňuje předkládání klientského spisu
jiným osobám, než je pouze konkrétní advokát, jemuž byly určité
důvěrné informace jeho klientem sděleny a ve spisu uchovány.

Za ústavní by navrhovatel považoval takovou úpravu, která by
umožňovala vydání klientského spisu, resp. jeho části jen se
souhlasem klienta. Dosavadní úprava ale umožňuje, aby s ohledem na
prošetřování konkrétní kauzy mezi advokátem a jeho klientem, byly
důvěrné údaje klienta zpřístupněny blíže neurčenému a neznámému
okruhu dalších osob.

Navrhuje proto ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii,
v rozsahu slov "advokátů a" zrušit pro jeho rozpor s čl. 10
Listiny. Bude věcí aktivní legislativy, jaké následné řešení
zvolí, aby bylo ústavně konformní.

II.
Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyžádal, přichází z povahy
věci v úvahu jen Poslanecká sněmovna.

Její předseda k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 46
odst. 4 zákona o advokacii je podmínkou toho, aby kontrolní rada
ČAK mohla plnit úkoly, které jí citovaný zákon ukládá, tzn. dohled
nad dodržováním zákona o advokacii a stavovských předpisů advokáty
a jinými orgány ČAK. Vedle obecných povinností, které advokátům
ukládá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně
některých zákonů, vztahuje se na ně i povinnost mlčenlivosti
o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti
s poskytováním právních služeb podle § 21 zákona o advokacii. Na
členy orgánů ČAK a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby,
které se účastní kárného řízení, se povinnost mlčenlivosti rovněž
vztahuje, a to ve zcela totožném rozsahu. Proto se zástupce
účastníka domnívá, že napadené ustanovení zákona o advokacii,
v části věty za středníkem vyjádřené slovy "advokátů a" není
v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, ani
s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Za tohoto stavu věci konstatuje, že zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České
republiky (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky
a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby
v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného
zákonného ustanovení a rozhodl.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanovisko
účastníka předně konstatuje, že předložením spisu dává advokát
k dispozici podklady, které ho mohou usvědčit. Tak sám opatřuje
důkazy pro své obvinění, a to nejen pro kárné provinění, nýbrž
i pro trestný čin. Za významnější však stěžovatel považuje tu
skutečnost, že něco podobného se může přihodit jeho klientovi.
Povinnost mlčenlivosti uložená advokátům, orgánům advokacie
a jejich zaměstnancům, na niž vyjádření účastníka poukazuje, není
dostatečnou zárukou, aby k takovým následkům nedošlo. Je tomu tak
proto, že zákon nevymezuje způsob, jakým má být klientský spis
předložen. Vzhledem k tomu jej určují orgány advokacie (viz
Bulletin advokacie č. 1/99, s. 79 a násl.). Má-li být podle toho
spis zaslán poštou, může se při přepravě ztratit a dostat se do
rukou komukoliv. Ani po předložení spisu orgánům ČAK není
upraveno, jakým způsobem má být zabezpečen proti nežádoucí
manipulaci s ním. Z dopisu přiloženého k replice stěžovatele
(příloha A) vyplývá, že jej má u sebe člen kárného senátu.
V souvislosti se soudním řízením (o správní žalobě) může klientský
spis opustit sféru advokacie. Zjistí-li z něho správní soud
okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, může
to vést k trestnímu postihu advokáta nebo klienta, protože soud
povinností mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii vázán není.
Vedle uvedených trestněprávních aspektů nelze přehlédnout, že ve
spise jsou osobní, citlivé údaje o klientovi, chráněné zákonem č.
101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Naznačené důsledky mohou
nastat proti vůli klienta, neboť stížnost na advokáta může podat
protistrana či někdo další, přičemž on musí klientský spis
předložit. V závěru repliky navrhovatele se konstatuje, že není
možno nevidět kvalitativní rozdíl mezi informacemi, které má
advokát od klienta a jinými údaji, tj. dokumenty advokacie, obojí
obsaženými v klientském spise. Proto nemůže panovat stejný režim
pro kontrolu advokáta a ČAK, jak to činí napadený zákon.

Ústavní soud vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona
vyjádření k návrhu též od Ministerstva spravedlnosti České
republiky.

Jeho legislativní odbor v prvé řadě uvedl, že v § 74 zákona
požadovaný vztah podané ústavní stížnosti a návrhu na zrušení
zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z návrhu stěžovatele
nelze jednoznačně dovodit. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti
má dále za to, že vyžádání spisu advokáta, obsahujícího určité
údaje o osobě klienta, nelze posuzovat jako případný zásah do
ústavně zaručených práv osoby advokáta, ale naopak tohoto klienta.
Proto, i pokud by se v postupu ČAK jednalo o aplikaci § 46 odst.
4 zákona o advokacii, nepředstavovalo by to vůči advokátovi přímý
zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Vztahu mezi advokátem a klientem se podle názoru ministerstva
dotýká především odst. 3 čl. 10 Listiny. Zde uvedené právo by mělo
především chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo
zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou
vedeny ve spise. Vyjádření v této souvislosti odkazuje na § 21
zákona o advokacii, ukládající povinnost mlčenlivosti advokátovi
ve vztahu ke klientovi. Pro případ kárného řízení zákon
o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu
i advokátům - členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož
i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Zákonem
o advokacii je proto tímto způsobem dostatečně chráněno v čl. 10
Listiny ústavně zaručené právo.

III.
V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu
se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení
§ 46 odst. 4 zákona o advokacii v době doručení návrhu Ústavnímu
soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda
zákon o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jenž napadené
ustanovení zakotvil, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal
od Poslanecké sněmovny těsnopisecké zprávy z jejích schůzí, na
nichž byla předmětná právní úprava projednána a přijata.

Z těsnopisecké zprávy ze 40. schůze Poslanecké sněmovny,
konané dne 13. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že návrh na vydání
zákona o advokacii byl na závěr třetího čtení přijat poměrem hlasů
81 pro, 10 proti. Zákon o advokacii tak byl vzhledem k čl. 39
odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a následně podepsán příslušnými
ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

IV.
V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení
zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich
souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.

Ústavní soud proto zkoumal podstatu ústavní stížnosti - tj.
zda osoba stěžovatele je přímo dotčena ve svém ústavně zaručeném
právu, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat - z pohledu
napadeného zákonného ustanovení.

Zákonné ustanovení, jehož část je navržena ke zrušení, zní:

"§ 46
Kontrolní rada
(4) Kontrolní radě přísluší dohlížet na dodržování tohoto zákona
a stavovských předpisů jinými orgány Komory a advokáty; členům
kontrolní rady musí být umožněn přístup ke všem písemnostem, jakož
i jiným dokumentům advokátů a Komory."

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci
shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy
k zákonu o advokacii.

Vzhledem k tomu, že zpráva se napadenou částí předmětného
zákona jmenovitě nezabývá, nebylo zjištěno nic, co by do věci
mohlo vnést jasno. Ani novela zákona o advokacii, zákon č.
210/1999 Sb., a důvodová zpráva k němu, se ustanovení § 46 odst.
4 zákona o advokacii nedotýkaly.

Ústavní garancie výše uvedeného práva občana spočívajícího
v tom, že není povinen usvědčovat sebe sama, je zapotřebí hledat
především v Listině.



Z tohoto hlediska je namístě připomenout ustanovení čl. 37
odst. 1 Listiny, které stanoví, že každý má právo odepřít výpověď,
jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo
osobě blízké. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40
odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému,
přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním
proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného,
který ze zákona (§ 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád) , ve znění pozdějších předpisů, dále
jen "tr. ř.") povinnost vypovídat nemá, to na rozdíl např. od
svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká.

Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí
lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné
důkazy není občan povinen proti sobě poskytovat.

V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl.
40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady
plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající
přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat
vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této
povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se
usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým
důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění.

Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit
neexistenci povinnosti k sebeobvinění z čl. 40 odst. 3 Listiny,
kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání
obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.



Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních
svobod, č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb., (dále jen "Úmluva"), zde
je potřeba se opírat o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny), odst. 3
písm. c) (právo osobní obhajoby).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č.
120/1976 Sb., dále jen "Pakt", hovoří o presumpci neviny v čl. 14
odst. 2, čl. 14 odst. 3 písm. g) potom výslovně konstatuje, že
každý, kdo je obviněn z trestného činu nesmí být nucen svědčit
proti sobě nebo přiznat vinu.

Shora uvedená ustanovení ústavněprávní povahy, týkající se
práv osoby trestně obviněné, musela být citována proto, že
stěžovatel, jakožto "kárně obviněný" (§ 33 odst. 1 zákona
o advokacii), má analogické postavení právě jako "trestně
obviněný" (§ 35e odst. 2 zákona o advokacii).

Návrhem na zrušení napadené ustanovení zákona o advokacii je
svou povahou obdobné zajišťovacímu institutu "povinnosti k vydání
věci" ve smyslu § 78 tr. ř., jež zavazuje každého, tedy
i obviněného.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou
předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě
učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz,
přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což
v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno aplikovat postup
podle odst. 2 citovaného ustanovení, nelze splnění předkládací
povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li
být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy
a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc
předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by
se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc
doličnou předložit.

Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude
nutno zajistit, což je patrně ve většině případů, a obviněný ji
dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata.
Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr.
ř., a sice odnětí věci.

Přitom takovéto "odnětí věci" nelze chápat jako donucení
k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má
z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony
podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli
obviněného (srov. např. "Zajištění peněžních prostředků na účtu
u banky", § 79a tr.ř., "Domovní a osobní prohlídka", § 82, § 84,
§ 85 tr.ř. a apod.).

V těchto případech nejde o donucování obviněného
k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění
věcných důkazů byť proti vůli obviněného. Provedení takovýchto
úkonů proti vůli obviněného v rozporu s ústavou není.

Kdyby přesto měla být ústavnost chápána takto široce,
koneckonců by se tím paralyzovalo trestní řízení, tedy získávání
důkazů a jejich provádění v jeho průběhu.

S napadeným ustanovením zákona o advokacii srovnatelné
trestněprocesní zajišťovací úkony obsahují tedy v sobě pojistky
jejich ústavnosti, resp. jejich ústavně konformním výkladem lze
ústavnost zachovat, což platí zejména pro § 78 odst. 1 tr. ř.

Pojistku stejného typu v návaznosti na § 46 odst. 4 zákona
o advokacii, k textu za středníkem, nabízí podle názoru Ústavního
soudu ustanovení § 33 odst. 5, 6 zákona o advokacii.

Podle odstavce 5 má kárně obviněný mimo jiné právo navrhovat
důkazy, které by měly být provedeny. Logicky potom není povinen
poskytovat proti sobě důkazy jej usvědčující, ledaže tak učiní
dobrovolně.

Neučiní-li tak, nevydá-li tedy dobrovolně např. klientský
spis, měl by kárný orgán ČAK postupovat podpůrně podle odstavce
6, kde stojí: ".jiné důkazy lze provádět jen tehdy, jsou-li
dobrovolně poskytnuty. Důkazy, které nelze takto provede na
dožádání Komory a na její náklady soud;." Praxe je ovšem v tomto
ohledu jiná, neboť zmíněný orgán uvedenou cestou klientské spisy
údajně nevyžaduje, ale nesplnění povinnosti vydat zmíněný spis je
kvalifikováno a postiženo jako samostatné kárné provinění.

Vzhledem k podpůrné aplikaci trestního řádu v řízení kárném
(§ 35e odst. 2 zákona o advokacii) by to měl být soud jakožto
orgán činný v trestním řízení, který by v případě, že kárně
obviněný advokát odmítne předložit nebo vydat klientský spis
zřejmě postupoval přiměřeně podle § 78, § 79 tr. ř., jejichž
ústavnost, resp. i ústavní výklad a aplikace z hlediska
sebeobviňování a donucování k němu byly rozebrány výše. Přitom by
měl respektovat výše uvedené závěry stran výkladu nejen podpůrně
aplikovaného trestního řádu, ale i přímo napadeného ustanovení §
46 odst. 4 zákona o advokacii, neměl-li by se dostat do kolize
s Ústavou. Jinými slovy řečeno, musel by respektovat požadavek
výkladu zákona, tedy výkladu jen ústavně konformního (viz plenární
nález Ústavního soudu č. 186/1997 Sb.).

Při takovéto přiměřené aplikaci § 78 tr. ř. by musel být brán
v úvahu i jeho odst. 2, podle něhož předkládací ani ediční
povinnost ve smyslu odst. 1 nemá ten, kdo by měl předložit nebo
vydat listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz
výslechu (§ 99 tr. ř.).



Ve vztahu ke kárně obviněnému advokátovi by šlo o zákaz podle
odst. 2 naposledy citovaného ustanovení, tj. z důvodu respektování
povinnosti mlčenlivosti, uložené mu v § 21 zákona o advokacii.
Totéž ustanovení však ve svém odstavci 6 stanoví výjimku v tom
směru, že povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat
v kárném řízení, jakož i vůči advokátovi, který byl pověřen
předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů
k prověření, zda došlo ke kárnému provinění (§ 33 odst. 3 a § 46
odst. 4 za středníkem zákona o advokacii).

Přiměřené použití trestního řádu (§ 78) právě v takovýchto
případech by mělo spočívat v tom, že zmíněná nemožnost dovolávat
se povinnosti mlčenlivosti právě v kárném řízení, vylučuje
v tomto kontextu použití § 99 odst. 2 a v důsledku toho i § 78
odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, příslušný soud by za této situace
měl trvat na splnění ediční povinnosti kárně obviněným advokátem.
Jestliže by ji přesto nesplnil, a klientský spis by bylo nutné pro
účely kárného řízení zajistit, což je prakticky téměř ve všech
případech, postupoval by přiměřeně podle § 79 tr. ř. Pokud by ho
potřeba zajistit nebylo, povinnost k pouhému jeho předložení ve
smyslu § 78 odst. 1 tr. ř. by nebylo možné vynucovat žádným
způsobem, z důvodů uvedených shora.

Následně by dožádaný soud takto opatřený listinný důkaz
provedl pro účely kárného řízení.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že by si měl být
přitom vědom role, v níž tu vystupuje: nebyl by totiž orgánem
činným v trestním řízení, nýbrž orgánem působícím v kárném řízení
vedeném proti advokátovi, v dané věci z podnětu klienta. Z toho by
pro něj mimo jiné např. vyplývalo, že doví-li se z klientského
spisu, jímž provádí důkaz pro kárné řízení, že se klient dopustil
trestného činu, nemohl by postupovat ve smyslu § 8 odst. 1, věta
druhé tr. ř., nýbrž musel by respektovat ustanovení § 168 odst.
3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, jmenovitě zákona č. 210/1999 Sb. (dále jen "tr. zák.").
Podle prvého z nich, "Státní orgány jsou.povinny neprodleně
oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti
nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin." Podle ustanovení
uvedeného jako druhé v pořadí "Oznamovací povinnosti nemá advokát
nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchaném trestném
činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe"; toto
ustanovení nepochybně platí i pro kárné orgány ČAK, tedy i pro
soud, který by byl činný na jejich dožádání ve smyslu § 33 odst.
6 a § 35e odst. 2 zákona o advokacii, jinak by totiž ztrácelo svůj
smysl. Zjistil-li by dožádaný soud ze spisu, že trestného činu se
dopustil naopak advokát, měl by postupovat stejně, jako kdyby toto
zjištění učinil přímo kárný orgán Komory (§ 168 odst. 1, 2 tr.
zák.).

Na těchto závěrech nic nemění oprávněné výtky v replice
navrhovatele, jež se týkají nedostatečné ochrany obíhajících
klientských spisů z hlediska vyjevení jejich obsahu nepovolané
osobě. Bude na ČAK, jak na uvedené skutečnosti zareaguje (viz
příloha A k replice).

Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného
(nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného
nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní
donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je
nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován
k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz
pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc,
proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím,
nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.

V.
S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru
v předcházejících bodech odůvodnění Ústavní soud rozhodl tak, že
návrh na zrušení části § 46 odst. 4 zákona o advokacii, v rozsahu
slov "advokátů a", podle § 82 odst. 1 zákona zamítl.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat(§ 54
odst. 2 zákona).

V Brně dne 20. 2. 2001