Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, za účasti Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vlády a Veřejného ochránce práv, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci
1. Posuzovaným návrhem podaným na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se Okresní soud v Olomouci (dále jen "navrhovatel") domáhá zrušení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého funkce soudce zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let, neboť má za to, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
2. K tomuto závěru navrhovatel dospěl v rámci řízení, které vede o žalobě JUDr. Pavla Koláře, jenž se vůči žalované České republice - Vrchnímu soudu v Olomouci domáhá určení, že "funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. prosince 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a/ z.č. 6/2002 Sb." Žalobce uvedl, že soudcem byl jmenován dne 27. 6. 1995 a v důsledku napadeného ustanovení zanikne tato jeho funkce dne 31. 12. 2023, jelikož v tomto kalendářním roku dovrší 70 let. Tuto skutečnost přitom považuje za neústavní.
3. Navrhovatel řízení o žalobě přerušil a podal nyní posuzovaný návrh. V něm poukazuje na nejednotnost horních věkových hranic u jednotlivých profesí, odkazuje na vývoj demografické situace v České republice a namítá, že nelze dovodit souvislost mezi vyšším věkem a omezením či ztrátou schopnosti kvalifikovaného a profesionálního soudního rozhodování, protože výkon funkce není spojen s požadavkem fyzického výkonu, nýbrž s odpovídajícími intelektuálními schopnostmi a kognitivními funkcemi.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud vyzval Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu České republiky k vyjádření k návrhu.
5. Poslanecká sněmovna po rekapitulaci zákonodárného procesu vedoucího k přijetí zákona, jehož je napadené ustanovení součástí, konstatovala, že zákon byl schválen potřebnou většinou hlasů, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a právním řádem.
6. Senát taktéž zrekapituloval zákonodárný proces se závěrem, že předmětný zákon byl schválen ústavně předepsaným způsobem.
7. Návrh byl zaslán také vládě a Veřejnému ochránci práv s tím, že mohou Ústavnímu soudu sdělit, že vstupují do řízení v postavení vedlejších účastníků.
8. Vláda svého oprávnění využila, přičemž ve svém vyjádření předně zpochybnila aktivní legitimaci navrhovatele. Podle vlády je účelem určovací žaloby postavení práv či poměrů na jistý základ, čímž se má předcházet vzniku dalších sporů. Touto žalobou se lze domáhat pouze určení, zda tu je nebo není právní poměr nebo právo, avšak nikoliv určení právní skutečnosti. V daném případě se proto nelze domáhat určení objektivní právní skutečnosti, která plyne přímo ze zákona. Právo ani právní poměr žalobce nejsou podle vlády ohroženy ani nejsou nejisté, protože jeho funkce potrvá do dne 31. 12. 2023. Podaná žaloba je proto předčasná, neboť směřuje k výkladu soudu pro futuro, přičemž soud o žalobě rozhoduje na základě skutečností zjištěných v době vyhlášení rozsudku. Vláda tak navrhla, aby Ústavní soud návrh odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným. Pro případ, že by Ústavní soud návrh neodmítl, vláda navrhuje jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
9. Veřejný ochránce práv také využil svého oprávnění a navrhl návrh zamítnout, neboť napadené ustanovení neshledává rozporným s ústavním pořádkem.
10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření navrhovateli k případné replice, načež navrhovatel sdělil, že setrvává na podaném návrhu.
11. Soudcem zpravodajem byl původně určen Vojtěch Šimíček, jehož návrh zamítavého nálezu nebyl na neveřejném jednání pléna přijat. Podle § 55 zákona o Ústavním soudu proto předseda Ústavního soudu určil jako nového soudce zpravodaje Miladu Tomkovou.
III.
Posouzení aktivní legitimace navrhovatele
12. Ústavní soud se prvně zabýval podmínkami věcného přezkumu ústavnosti napadeného ustanovení včetně otázky aktivní legitimace k podání posuzovaného návrhu.
13. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu na zrušení zákona je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, potažmo § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dána jen tehdy, dospěje-li soud k závěru, že zákon (popř. jeho část), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud opakovaně vyložil, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho částí se odvíjí od předmětu sporu a právní kvalifikace. Soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona (nebo jeho dílčích ustanovení), který má přímo (bezprostředně) aplikovat při řešení aktuálního probíhajícího sporu. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, odvozená od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků, a jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že předpis má být použit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007, č. 2/2008 Sb; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Musí tedy jít o zákon, který překáží dosažení ústavně konformního výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení v rozporu s ústavním pořádkem (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/19 ze dne 3. 3. 2020).
14. Posuzovaný návrh vzešel z občanského soudního řízení, v němž se žalobce domáhal určení, že k určitému datu nezanikne jeho funkce soudce. V souladu s § 7 odst. 1 občanského soudního řádu přitom v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva (dle § 7 odst. 3 pak i jiné věci, stanoví-li to zákon). Otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, ovšem takovým sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva, není.
15. Ačkoli vedle funkce soudce existuje dle judikatury obecných soudů pracovněprávní vztah soudce ke státu, který je povahou soukromoprávní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4896/2010 ze dne 11. 1. 2012), soudce nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu. Naopak, soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, funkce soudce je veřejnou funkcí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 nebo sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017), která má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy).
16. Soud proto v občanském soudním řízení nemá pravomoc k určovací žalobě rozhodovat o tom, zda je někdo soudcem, resp. zda něčí funkce soudce k nějakému datu zaniká, stejně jako např. nemá pravomoc určovat, kdo je prezidentem republiky, poslancem či Veřejným ochráncem práv. Nic z toho totiž nevyplývá "z poměrů soukromého práva" a pravomoc činit taková rozhodnutí civilním soudům není svěřena ani jiným způsobem. Ostatně ani konkrétně "spor" o to, zda žalobcova funkce soudce ve věci řešené navrhovatelem zanikne k určitému datu, vůbec nemá soukromoprávní původ, neboť k zániku veřejné funkce má dojít přímo ze zákona a podstatou žaloby je toliko žalobcův názor, že tento zákon je neústavní.
17. I kdyby tedy navrhovatel určovací žalobě, o níž vede řízení, z něhož vzešel posuzovaný návrh, z jakéhokoli důvodu vyhověl, na zániku žalobcovy funkce by to nemohlo nic změnit, protože civilní soud nemůže o takové otázce závazně rozhodovat. Z toho nevyhnutelně plyne závěr, že navrhovatel není k podání posuzovaného návrhu aktivně legitimován.
18. Lze dodat, že určovací žaloba obecně neslouží k tomu, aby žalobci jejím prostřednictvím vyjadřovali svůj nesouhlas s určitou právní úpravou a domáhali se její změny, resp. jejího zrušení. Podle § 80 občanského soudního řádu se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze domáhat tehdy, je-li na tom právní zájem. Naléhavý právní zájem typicky spočívá v tom, že je žalobcovo právo ohroženo v důsledku jeho nejisté situace. Není-li existence práva, resp. právního poměru sporná, nebude dán ani naléhavý právní zájem na jejich určení. Stanoví-li tedy něco jednoznačně zákon, nemá žádný smysl, aby soud rozsudkem k určovací žalobě určoval, že skutečně zákon platí. Situace žalobce ve věci, z níž vzešel posuzovaný návrh, nikterak nejasná či sporná není - žalobce si je naopak dobře vědom toho, že jeho funkce soudce dle účinné právní úpravy zanikne nejpozději ke dni 31. 12. 2023. Ostatně právě proto, že si je vědom této skutečnosti, určovací žalobu podal, a to s cílem tuto skutečnost nikoli vyjasnit (určit), nýbrž změnit. Určovací žaloba, která má vyvolat výrok o tom, že tu právo nebo právní vztah je či není, tak ovšem má činit v rámci právního řádu, nikoli v podstatě de lege ferenda. Žalobci mají prostřednictvím určovací žaloby žádat po soudu odpověď na otázku ohledně platného, účinného práva. I teoreticky neústavní zákony přitom platí a mají zamýšlené právní účinky, dokud je Ústavní soud nezruší, a tato domnělá neústavnost tak nevytváří v postavení žalobce žádnou nejistotu [ta paradoxně může vzniknout nanejvýše až v důsledku podání žaloby, resp. návrhu na zrušení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích].
19. V této souvislosti Ústavní soud dále poznamenává, že lze-li se podle § 80 občanského soudního řádu domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, myslí se tím určení současného stavu, nikoli stavu budoucího (judikatura pak výjimečně připouští i určovací žaloby do minulosti - typicky žaloby na určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určité věci). Soudy tak nemají fungovat jako jakési právní poradny, na něž by se obraceli žalobci s dotazem, jaké dopady budou v budoucnosti na jejich nyní nesporné postavení mít určité zákony, kterým žalobci nerozumí nebo se kterými nesouhlasí.
20. Konečně, žalobou podle § 80 občanského soudního řádu se lze domáhat určení práva či právního poměru, nelze jí naopak - není-li stanoveno jinak - žalovat na určení právní skutečnosti. Smyslem určovací žaloby, z níž vzešel nyní posuzovaný návrh, je přitom v podstatě to, aby soud určil, že určitá právní skutečnost nemá následky, které s ní zákon spojuje, tedy že tato právní skutečnost ani není právní skutečností. V tomto smyslu by tedy ani nešlo hovořit o žalobě na určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 494/2000 ze dne 17. 5. 2001, podle kterého by výrok soudu, jímž by bylo určeno, že žalovaná nenabyla vydržením vlastnické právo k označeným nemovitostem, nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci, šlo by pouze o určení neexistence určité právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo). Výrokem soudu, že žalobcova funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, by se pouze určila neexistence určité (právní) skutečnosti, sám o sobě by takový výrok nedeklaroval žádný právní vztah či právo (žalobce v té době nemusí být soudcem z úplně jiných důvodů).
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným. V souladu s čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014, o atrahování působnosti, tak učinil v plénu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudců Vojtěcha Šimíčka, Jaromíra Jirsy, Pavla Šámala, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka
Uplatňujeme vůči výroku i odůvodnění nálezu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko, jelikož máme za to, že návrh měl být zamítnut z věcných důvodů jako nedůvodný a nikoliv odmítnut pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele.
1. Podstata argumentace většiny pléna je založena na argumentu, že soudce je ústavním činitelem a soud proto nemá pravomoc v občanském soudním řízení rozhodovat k určovací žalobě o tom, zda je někdo soudcem, případně zda k určitému datu tato veřejná funkce zaniká. K zániku této funkce navíc dochází přímo ze zákona a určovací žaloba neslouží k tomu, aby žalobci jejím prostřednictvím vyslovovali nesouhlas s právní úpravou. Více argumentů v disentovaném usnesení nenalezneme.
2. S tímto právním názorem nesouhlasíme.
3. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. platí, že "[u]rčení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem." V nyní posuzovaném případě jde o návrh, který se týkal existence právního vztahu žalobce. Okolnost, zda žaloba byla podána na určení toho, že funkce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023, anebo zda po tomto datu i nadále trvá, nepovažujeme z hlediska nyní rozhodované věci za relevantní, jelikož oba tyto případy jsou ve své podstatě stejné. Lapidárně vyjádřeno: okolností, kterou okresní soud v rozhodované věci potřebuje postavit najisto, je ústavnost zákonem stanoveného věkového omezení výkonu funkce soudce. Neztotožňujeme se proto s názorem, že se v předmětném řízení u okresního soudu vůbec nerozhoduje o určení, zda tu je nebo není právní poměr nebo právo: v tomto řízení se totiž nepochybně rozhoduje o tom, zda právní poměr žalobce jakožto soudce bude po 31. 12. 2023 nadále trvat anebo nikoliv.
4. Oproti názoru většiny pléna nemáme relevantní pochybnosti ani ohledně naléhavého právního zájmu žalobce, jelikož v důsledku aplikace napadeného zákonného ustanovení dojde k zániku jeho funkce soudce (právě proto ostatně okresní soud podal předmětný návrh Ústavnímu soudu). Okolnost, že se tak stane teprve dne 31. 12. 2023 a nikoliv bezprostředně, nepovažujeme za relevantní, protože určovací žaloba má rovněž významnou preventivní funkci (obdobně viz např. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní, 3. vyd. Linde Praha, 2004, str. 224). Naléhavost právního zájmu plyne rovněž z toho, že se v daném případě jedná o případ tzv. konkrétní (ještě přesněji: incidenční) kontroly norem. Napadené zákonné ustanovení se bezprostředně týká věci řešené okresním soudem, a pokud se proto Ústavní soud k jeho ústavnosti v tomto řízení zahájeném návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nevyjádřil, nastala v podmínkách právního státu krajně nežádoucí situace, kdy soud bude muset rozhodovat podle ustanovení zákona, které je podle jeho přesvědčení v rozporu s ústavním pořádkem. Z povahy věci je navíc zřejmé, že okresním soudem rozporované zákonné ustanovení se netýká jen osoby žalobce, nýbrž všech soudců, kteří v budoucnu dovrší předmětný věk a v důsledku této právní skutečnosti zanikne jejich funkce soudce. Rovněž v této okolnosti proto oproti názoru většiny pléna spatřujeme naléhavý právní zájem na zodpovězení předložené právní otázky.
5. V posuzované věci tedy nemáme žádné pochybnosti ohledně aplikace napadeného zákonného ustanovení okresním soudem a ani co do jeho aktuálnosti v současném stavu. Funkce žalobce totiž zanikne koncem roku 2023 a není proto možno tvrdit, že žaloba byla podána "předčasně". Za zcela nekorektní pak považujeme poznámku učiněnou v tom smyslu, že si žalobci ze soudů dělají jakési "právní poradny". Tak to přece není: v daném případě podal žalobce žalobu, a jelikož považuje aplikovanou zákonnou úpravu za protiústavní, navrhuje její zrušení. Žalobce má proto o daném stavu zcela jasno a je úkolem okresního soudu - a následně Ústavního soudu - mu poskytnout odpověď, zda má pravdu, anebo se mýlí.
6. Stejně tak považujeme za spíše nepodařený pokus o vtip konstatování, že "domnělá neústavnost nevytváří v postavení žalobce žádnou nejistotu". Jistě, žalobce má jistotu, že jeho funkce k uvedenému datu skončí. Podstata věci však přece spočívá právě v tom, že tuto úpravu považuje za protiústavní (!).
7. K tvrzení většiny pléna, že otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, není sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva (bod 14), připomínáme, že v minulosti Ústavní soud neměl žádné pochybnosti, když opakovaně rozhodoval ve věcech soudcovských platů a na návrhy obecných soudů podané podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rušil jejich různé redukce. Stejně tak Ústavní soud opakovaně judikoval (naposledy srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1019/20), že dokonce i kárné řízení ve věcech soudců, které může vést až ke zbavení funkce, spadá do oblasti civilního řízení. Rovněž Evropský soud pro lidská práva považuje kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, za civilní řízení, na něž se vztahuje civilní větev čl. 6 Úmluvy.
8. Závěr většiny pléna, která zcela vylučuje možnost domáhat se cestou určovací žaloby vyslovení závěru, že funkce soudce nezaniká (resp. dále trvá), za současné akceptace civilní soudní ochrany ve věcech platu a kárných opatření, proto považujeme za velmi nekonzistentní a věcně neudržitelný.
9. Vždyť přece ani plat soudce není soukromoprávní povahy, jelikož je také dán přímo zákonem (zákon č. 236/1995 Sb.) a za situace, kdy se soudci v minulosti domáhali doplacení rozdílu platu, na který podle zákona neměli nárok, tyto návrhy zdejší soud neodmítl pro chybějící aktivní legitimaci navrhujících obecných soudů, nýbrž je projednal věcně a většinově jim vyhověl a napadenou zákonnou úpravu zrušil, čímž vytvořil podmínky pro následné vyhovění podaným žalobám. Přitom povaha věci byla obdobná: civilní žalobou se vytvořil procesní prostor pro podání návrhu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení platné zákonné úpravy.
10. Teprve v této věci Ústavní soud sarkasticky uvádí, že určovací žaloba tu není proto, aby "žalobci jejím prostřednictvím vyslovovali svůj nesouhlas s určitou právní úpravou a domáhali se její změny, resp. jejího zrušení" (bod 18). Vysloví Ústavní soud stejný názor, až dostane nejbližší návrh ve věci soudcovských platů? Doufáme, že nikoliv.
11. Především však většina pléna pominula okolnost, kterou považujeme za nejdůležitější. Vztah obecných soudů a Ústavního soudu má být založen na vzájemné důvěře a dialogu a má-li obecný soud za to, že nedokáže rozhodnout případ bez toho, aby Ústavní soud (v modelu specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví) neposoudil ústavnost aplikované zákonné normy, je úkolem Ústavního soudu primárně hledat způsoby, jak se tímto návrhem věcně zabývat, a nikoliv důvody, pro které se této svojí povinnosti zbaví.
12. S určitou mírou sentimentu připomínáme, že v minulosti Ústavní soud nebýval takto zdrženlivý a vyhýbavý. Např. v nálezu sp. zn. Pl.ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (332/2010 Sb.; N 205/58 SbNU 827), ve kterém se zabýval také ústavností zákonné úpravy postavení soudců (konkrétně jednoinstančností kárného řízení), uvedl, že účelem čl. 95 odst. 2 Ústavy "je otevření prostoru pro ústavní dialog mezi obecnými soudy a Ústavním soudem a v obecnější rovině zajištění vnitřní bezrozpornosti právního řádu a ochrana ústavnosti. Jinými slovy, účelem tohoto ustanovení je předejít situaci, v níž by obecný soud musel vést řízení podle ustanovení zákona, která jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem (pakliže ovšem ústavnost těchto ustanovení již nebyla Ústavním soudem potvrzena). Takto vyloženému účelu citovaného ustanovení se příčí výklad, na základě něhož by Ústavní soud mohl odmítnout přezkum zákonného ustanovení, které tak výrazně ovlivňuje charakter řízení před obecným soudem a jehož případná protiústavnost by ústavní konformitu celého tohoto řízení a všech úkonů v něm učiněných zásadním způsobem zpochybnila. Odmítnutím návrhu by se Ústavní soud zpronevěřil své roli v ústavním dialogu a nutil by obecný soud vést řízení, o jehož protiústavnosti by byl tento soud přesvědčen."
13. Dovedli bychom ještě pochopit, když by většina pléna dokázala odůvodnit, že procesní cesta, zvolená žalobcem a následně okresním soudem, sice není možná, nicméně je myslitelná nějaká procesní cesta jiná. Nic takového však Ústavní soud ani nenaznačil. Učinil tak ze sebe zcela nepatřičně průvodce, který upozorňuje: Tudy ne, přátelé! - aniž by však alespoň naznačil schůdnou cestu jinou.
14. Domníváme se přitom, že Ústavní soud je k takovému výkladu povinen. Pokud totiž zjistí, že nejsou splněny podmínky řízení, měl by vyložit, kde udělal navrhovatel chybu a jak by se měl zachovat příště. O nic takového se však Ústavní soud nepokusil a domníváme se, že žádná vhodnější procesní cesta ani neexistuje. Pokud totiž nyní Ústavní soud vyloučil ochranu v občanském soudním řízení, nemyslíme si, že je reálné uvažovat o nějaké smysluplné ochraně ve správním soudnictví. Představu, že by žalobce měl po zániku své funkce vyvolat nějaký zásah do svých práv (např. bude se marně domáhat vstupu do svojí kanceláře a zasáhne proti němu justiční stráž), považujeme za fantasmagorickou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Gruzínský film Pokání režiséra Tengize Abuladzeho z roku 1984 je zakončen scénou, kdy se babička ptá místní cukrářky: "Dostanu se touto cestou ke kostelu Bohorodičky?" "To je Varlamova ulice [nazvaná podle zesnulého diktátora]. Ta k chrámu nevede." "K čemu je taková cesta, co nevede ke chrámu?"
K čemu je Ústavní soud, který se vyhýbá odpovědím na položené otázky a řešení problémů?
V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček
Jaromír Jirsa
Pavel Šámal
David Uhlíř
Jiří Zemánek
|
|