Plénum Ústavního soudu
, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
Okresního soudu v Karviné na vyslovení protiústavnosti § 18a odst.
1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a § 18a
odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
zákona č. 304/1997 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu
Parlamentu České republiky, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 29. 6. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního soudu
v Karviné na zrušení některých ustanovení zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb. Konkrétně se
jedná o § 18a odst. 1 písm. c) ve znění: "uložit cestujícímu,
který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku
nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné na vymáhání
přirážky", § 18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem ve znění:
"neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo
se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení
přirážky" a § 18a odst. 3 zákona ve znění: "Výši přirážky stanoví
dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout
částku 1000 Kč". Předseda senátu 27 C jednající za Okresní soud
v Karviné Mgr. M. P. v návrhu uvedl, že žalobou podanou
u Okresního soudu v Karviné se žalobce domáhal vydání rozhodnutí,
kterým by soud žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku ve výši
408,- Kč s příslušenstvím. V žalobě bylo tvrzeno, že žalovaný se
v Praze dne 26. 6. 1998 na lince č. 113 hromadné dopravy
provozované žalobcem nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi
platným jízdním dokladem a naplnil tak podmínky pro to, aby na něm
žalobce požadoval úhradu částky ve výši 408,- Kč. K důkazu byla
žalobcem předložena listina označená jako "Hlášení o zjištění
totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ" č. 2100500, ze které
bylo zjištěno, že žalovaný se dne 26. 6. 1998 v 13.50 hodin na
lince č. 113 při kontrole v úseku od zastávky Zálesí do zastávky
Kačerov neprokázal žádným jízdním dokladem. Listina dále obsahuje
údaj o typu přestupku označeného jako "A", osobní údaje
žalovaného, údaj o postihu ve výši 400,- Kč, údaj o jízdném ve
výši 8,- Kč a údaje o kontrolorovi a jeho podpis. Hlášení bylo
zpracováno dne 28. 6. 1998.
Při právním posuzování výše popsaného skutkového stavu
Okresní soud v Karviné vycházel zejména z čl. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), § 1 odst. 2, § 2, §3, §488,
§ 760 a § 772 občanského zákoníku , § 1, § 2 odst. 2, § 18a odst.
1 písm. c), odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb.,
o silniční dopravě ve znění zákona č. 304/1997 Sb. účinného od 1.
4. 1998 (dále jen "zákon o silniční dopravě").
Ve svém návrhu soud uvedl, že podle čl. 1 Listiny lidé jsou
svobodní a rovní v důstojnostech i v právech. Tato rovnost
v právech je základním právem, které je nezadatelné, nezcizitelné,
nepromlčitelné a nezrušitelné. Listina sice výslovně nestanoví, že
se vztahuje i na právnické osoby, soud má však za to, že pokud
v občanskoprávních vztazích vystupuje právnická osoba, pak se čl.
1 Listiny vztahuje i na vztah vzniklý mezi touto osobou a fyzickou
osobou. Čl. 1 Listiny se pak podle názoru soudu přenáší i do normy
nižší právní síly, a to do § 2 odst. 2 občanského zákoníku, podle
kterého v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné
postavení.
Smlouva o přepravě osob podléhá právnímu režimu občanského
zákoníku. Podle § 760 smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu,
který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby
ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Cestující
vstupem do dopravního prostředku uzavírá s dopravcem konkludentně
smlouvu o přepravě. Norma předložená ke zrušení, jejíž ustanovení
by v tomto případě soud musel použít, je podle názoru Okresního
soudu v Karviné svým charakterem normou veřejnoprávní, nepřípustně
zvýhodňující žalobce v poměru soukromoprávním a tedy je v rozporu
s čl. 1 Listiny (a § 2 odst. 2 občanského zákoníku). Jednostranné
zvýhodnění na straně dopravce spočívá v možnosti ukládat sankci
a stanovit její výši v podobě tzv. přirážky v případě, že se
cestující neprokáže platným jízdním dokladem. O uložení sankce
a tedy o tom, že byla porušena povinnost, rozhoduje pověřená osoba
druhé smluvní strany, té, která by měla být v rámci vzniklého
vztahu ve stejném postavení, jako strana žalovaná. Na uvedeném dle
názoru soudu nemění nic ani odkaz na zvláštní právní předpisy (§
772 občanského zákoníku). Soud má za to, že v soukromoprávních
vztazích jsou účastníci oprávněni sankci za případné porušení
smluvní povinnosti mezi sebou sjednat, a to na rozdíl od
veřejnoprávních vztahů, kde sankce jsou k tomu, aby chránily
veřejný zájem. Takováto ochrana v uvedeném případě není dle soudu
odůvodněná a ani v jiných případech není poskytována podnikajícím
právnickým osobám v podobě takto koncipované právní normy.
Právní norma, jejíž zrušení soud navrhl, je - dle jeho názoru
soudu - svým obsahem jednoznačně normou veřejnoprávní. Je
nepochybné, že stát může zmocnit osobu nestátního charakteru
(subjekt soukromého práva) k výkonu veřejné moci v rámci
"zbývající veřejné moci" ke správě veřejných záležitostí, pokud
jsou k tomu dány důvody. Soud v daném případě dospěl k závěru, že
se jedná o občanskoprávní vztah podléhající institutům občanského
zákoníku a jedna či druhá strana je oprávněna se domáhat svých
práv (náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.). Možnost
uložení přirážky dle shora uvedených ustanovení zákona není podle
názoru soudu normou soukromoprávního charakteru.
Jak dále v návrhu okresní soud uvádí, vycházel při svých
úvahách z členění právních vztahů na vztahy soukromoprávní a na
vztahy veřejnoprávní. Předpokladem pro vydání normy zasahující do
poměru soukromoprávního je veřejný zájem s tím, že případné sankce
budou ukládány pověřenými osobami v rámci procesní úpravy
stanovené pro příslušnou část veřejnoprávní odpovědnosti tak, aby
byla dodržena řádná ochrana práv subjektu nerovného právního
postavení. Podle soudu je třeba zvážit, do jaké míry se jedná
o veřejný zájem, zejména za situace, kdy dopravce je za současného
stavu techniky schopen zajistit přepravu osob tak, aby předem
vyloučil osoby bez platné jízdenky.
Jak soud uvádí v návrhu, usnesením ze dne 24. 11. 1999, sp.
zn. 27 C 186/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 297/2000, řízení podle ust. §
109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušil
a v souladu s ust. § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předkládá Ústavnímu
soudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, neboť je
přesvědčen, že jsou v rozporu s čl. 1 Listiny.
II.
Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu byl návrh
v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu zaslán
Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou
k písemnému vyjádření k jeho obsahu.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém
vyjádření ze dne 8. 8. 2000 uvedla, že povinnosti, které zákon
o silniční dopravě přiznává v § 18a jedné ze stran smlouvy
o přepravě osob, jsou opřeny o čl. 4 odst. 1 Listiny, který
stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona
a v jeho mezích a jen při zachování základních lidských práv
a svobod. Listina ani Ústava České republiky (dále jen "Ústava")
přitom nestanoví, že by se povinnosti uložené po splnění výše
uvedených podmínek nemohly aplikovat v oblasti aktů povahy
soukromoprávní nebo naopak, že by povinnosti stanovené zákonem
mohly být aplikovány jen ve vztazích čistě veřejnoprávních. Právní
vztahy vznikající v jednotlivých druzích dopravy jsou již tradičně
upravovány zákony a podzákonnými právními předpisy jak z oblasti
práva soukromého, tak i práva veřejného, a tato skutečnost se pak
zřetelně projevuje i ve smluvních vztazích o přepravě osob, zvířat
nebo věcí. Z povahy dopravy totiž vyplývá, že jedna ze smluvních
stran, kterou je dopravce, je pokaždé nadána větším množstvím
oprávnění, než strana druhá. To je důsledkem potřeby zajistit
především bezpečnost provozu a tím i přepravy a rovněž z potřeby
ochránit další veřejné zájmy, které s dopravou a přepravou
souvisejí.
Proti pojímání smluv uzavíraných ve veřejné autobusové
linkové dopravě osob jako vztahů čistě soukromoprávních dále
hovoří skutečnost, že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci
poskytovány v režimu závazků veřejné služby k zajištění základní
dopravní obslužnosti (dle § 19, 19a, 19b) nebo ostatní dopravní
obslužnosti (§ 19c zákona o silniční dopravě), který se odehrává
na základě objednávky a dotace státu nebo orgánu územní
samosprávy. Smluvní přepravní vztah se tedy děje za spoluúčasti
některého veřejného rozpočtu, čímž se do něj dostává výrazný
a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je tudíž pochopitelné, že
v této situaci právní řád obsahuje právní instituty, kterými lze
chránit hospodaření dopravců před zcela běžným jevem, jakým je
neplacení jízdného cestujícími. Celý model závazků veřejné služby
je podle názoru Poslanecké sněmovny kompatibilní s komunitárním
právem, konkrétně pak s nařízením Rady 1191/69 EHS o akcích
členských států vztahujících se k závazkům vyplývajícím
z koncepce veřejné služby v železniční, silniční, a vnitrozemské
vodní dopravě, ve znění nařízení Rady č. 1893/91 EHS. Ve svém
vyjádření předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje, že § 18a
zákona o silniční dopravě, jenž je návrhem Okresního soudu
v Karviné napaden, byl již předmětem další novelizace, a to
zákonem č. 150/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.
Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a jeho novelizace
provedené zákony č. 38/1995 Sb., č. 304/1997 Sb. a č. 150/2000 Sb.
byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny,
podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny ve
Sbírce zákonů.
Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřil
dne 11. 8. 2000. Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č.
111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb.,
předložila k projednání Parlamentu České republiky vláda a po jeho
schválení Poslaneckou Sněmovnou byl postoupen Senátu. Jedním
z hlavních důvodů předložení tohoto návrhu zákona byl podle
předkladatele i záměr blíže upravit vztahy mezi cestujícím
a dopravcem ve veřejné linkové dopravě. Zákon zejména nově
zakotvil oprávnění pověřených osob dopravce vůči cestujícím včetně
oprávnění ve stanovených případech cestujícího z přepravy
vyloučit, uložit mu zaplacení zvýšeného tarifu nebo vyžadovat od
něho osobní údaje potřebné na vymáhání zvýšeného tarifu. Senát
návrh zákona projednal na své 9. schůzi dne 13. 11. 1997
a schválil jej ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Ze 65
přítomných senátorů a senátorek se pro vyslovilo 64, proti nebyl
nikdo.
K námitkám navrhovatele, týkajícím se napadených ustanovení
zákona, Senát uvedl, že dopravu občanů prostředky městské hromadné
dopravy je možno charakterizovat jako službu, v rámci které je na
straně dopravního podniku nabízeno zajištění dopravy po stanovené
trase a na straně druhé je občanem tato nabídka akceptována, a to
ve formě konkludentního jednání spočívajícího v nastoupení do
příslušného dopravního prostředku. Tím, že cestující nastoupí do
prostředku městské hromadné dopravy, konkludentně přistupuje na
celý rozsah poskytované služby, včetně ceny za přepravu. Mlčky
však přistupuje i na vedlejší ujednání této smlouvy, a to na
závazek mít při sobě platnou jízdenku a tuto předložit ke kontrole
oprávněné osobě dopravce. Všechny tyto podrobnosti smlouvy musí
být uvedeny v přepravních podmínkách dopravce, které jsou vydány
na základě a v souladu se zákonem o silniční dopravě, případně
jeho prováděcích předpisů. Možnost zavést konkrétní přirážku
k tarifu v případě nezaplacení jízdného a její konkretizaci
v přepravních podmínkách, lze považovat za druh smluvní pokuty. Na
provozování veřejné hromadné dopravy je nesporně veřejný zájem,
kterým je odůvodněna i specifická úprava vztahů mezi dopravcem
a cestujícím.
Ústavní soud se s žádostí o stanovisko obrátil rovněž na
Ministerstvo dopravy a spojů, do jehož působnosti legislativní
úprava silniční dopravy spadá.
Ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2000 kromě
jiného uvedlo, že obecně platí, že právní vztahy vznikající při
přepravě osob mezi účastníky přepravních vztahů, tj. mezi
cestujícím a dopravcem, jsou upraveny občanským zákoníkem, který
obsahuje pouze základní ustanovení, jež ve své obecnosti spadají
na všechny druhy dopravy. Vzhledem ke zvláštnostem jednotlivých
druhů dopravy však pro úpravu přepravních práv mají zásadní význam
i další právní předpisy, kterými jsou zákony, v daném případě
zákon o silniční dopravě. Z hlediska účastníků přepravních vztahů
mají zásadní význam rovněž přepravní řády, které jako prováděcí
předpisy doplňují obecnou úpravu občanského zákoníku a zákonů
o jednotlivých druzích dopravy tím, že podrobněji vymezují vztahy
účastníků přepravních smluv. Přepravní řády tedy v mezích
zákonných zmocnění upravují základní přepravní podmínky pro
jednotlivé druhy dopravy. K uložení sankce za nezaplacení
jízdného, tj. zaplacení přirážky k jízdnému, je oprávněna podle
zákona o silniční dopravě pověřená osoba dopravce. Podle názoru
ministerstva však nejde o zásah do rovnosti účastníků
soukromoprávního vztahu, ale stát zde pouze upravuje některé
povinnosti jedné ze stran, a to kogentně, aniž by tím ovlivňoval
to, zda druhá strana na takto formulované podmínky smlouvy
přistoupí. Ministerstvo namítá, že navrhovatel nijak konkrétně
neuvádí, čím takto pojatá právní úprava konkrétně zasahuje do práv
chráněných Listinou, a naopak zjevně přehlíží, že přijatá právní
úprava cestujícího ve skutečnosti chrání. Pokud by se totiž
vycházelo důsledně z principu rovnosti vztahů a neomezeného
dispozičního práva, pak by dopravce mohl neomezeně rozhodovat, za
jakých podmínek bude cestující přepravovat a podmínky přepravy by
musely být vždy obsahem konkrétní smlouvy o přepravě. Tím, že
dopravce vyhlašuje své smluvní přepravní podmínky uveřejněním
jejich plného znění na místech určených pro styk s cestujícími
a dále pak jejich podstatnou část zveřejňuje v přepravním řádu
a ve vozidle, je cestujícímu umožněno, aby se s výší přirážky
k jízdnému seznámil.
Jak dále uvádí ministerstvo ve svém stanovisku k návrhu,
proti pojímání smluv o přepravě uzavíraných ve veřejné linkové
přepravě jako vztahů výhradně soukromoprávních, hovoří skutečnost,
že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci poskytovány
v režimu závazku veřejné služby k zajištění základní dopravní
obslužnosti nebo ostatní dopravní obslužnosti. Smluvní přepravní
vztah se děje za spoluúčasti některého veřejného rozpočtu, čímž se
do něj dostává výrazný a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je
tudíž pochopitelné, že v této situaci právní řád obsahuje právní
instituty, kterými lze chránit hospodaření dopravců před zcela
běžným jevem, jako je neplacení jízdného cestujícími. Ministerstvo
proto zastává názor, že veřejný zájem, jehož existenci Okresní
soud v Karviné zpochybňuje, je zde dán v dostatečné míře.
III.
Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zda
návrh podaný Okresním soudem v Karviné je přípustný z hlediska
ustanovení § 66 zákona o Ústavním soudu, či zda existují důvody
pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona. Zákon č. 111/1994
Sb. o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb. a zákona č.
304/1997 Sb., byl totiž později novelizován zákonem č. 150/2000
Sb. ze dne 16. 5. 2000, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.
Ústavní soud zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem, byla
cit. zákonem novelizována, i když pouze částečně, a to
v některých slovech, konkrétně v § 18a odst. 1 se v návětí slovo
"nebo" nahrazuje slovem "a", v § 18a odst. 1 písm. c) se slova
"osobní údaje potřebné na vymáhání přirážky" nahrazují slovy
"prokázání totožnosti", v § 18a odst. 2 se vkládá nové písmeno a),
které zní: a) dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky
a tarif", a v § 18a odst. 2 písm. c) se slova "se prokázat
osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky"
nahrazují slovy "prokázat svoji totožnost" a za slovo "zaplatit"
se vkládají slova "jízdné a". Je třeba poznamenat, že uvedená
novelizace v podstatě nezměnila ani obsah ani smysl napadených
ustanovení.
Okresní soud v Karviné sice navrhl zrušení těch ustanovení
zákona, která byla později novelizací nepatrně pozměněna, avšak
z celkové souvislosti a z odkazu na čl. 95 odst. 2 Ústavy, zcela
zřetelně vyplývá, že žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch částí
původního zákona, jichž má být v souzené věci skutečně použito.
Vzhledem k neobvyklosti dané situace volil soud zpočátku
formulaci, která není zcela adekvátní sledovanému záměru, neboť se
dovolával ustanovení oddílu prvého hlavy druhé zákona č. 182/1993
Sb. o "Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", jež
jsou však použitelná pouze u návrhu na zrušení ustanovení zákona
platného.
Později upřesnil Okresní soud v Karviné svým přípisem z 16.
11. 2000 návrh tak, že pro případ nepřípustnosti zrušení oněch
napadených ustanovení, jež byla převzata novelizací, žádá Ústavní
soud, aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ve svém rozhodnutí
posoudil, zda napadená ustanovení zákona o silniční dopravě ve
znění zákona č. 304/1997 Sb. jsou z hlediska ústavnosti
aplikovatelná. V dalším pak upozorňuje na to, že obecné soudy
budou rozhodovat po dobu ještě několika příštích let na základě
právního stavu, který byl účinný ke dni závazku, tedy vycházet ze
stavu před novelizací zákona. Z toho vyplývá, že závazky tehdy
vzniklé budou obecnými soudy posuzovány podle právních předpisů
v té době účinných, tedy dle zákona č. 304/1997 Sb. Vzhledem
k tomu pokládá Okresní soud v Karviné za nutné obrátit se na
Ústavní soud s návrhem na posouzení ústavnosti aplikovaného
zákona.
Návrh v dané věci není spojen s ústavní stížností, ale jde
o přímý podnět obecného soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V tomto
případě není § 66 odst. 1 ani § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
použitelný, neboť nejde o řízení o zrušení zákonů, ale o přímou
aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy. A limine je třeba vyjít z toho že:
a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li sama jinak,
b) dále z toho, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem
ochrany ústavnosti Ústavní soud a žádný jiný soudní orgán, tedy
ani Nejvyšší soud (čl. 92 Ústavy), a tím méně pak nižší obecné
soudy,
c) konečně pak z toho, že do působnosti Ústavního soudu spadá
to, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje, tedy
nejen pravomoci dle č. 87 Ústavy ale i dle čl. 95 odst. 2.
Z Ústavy samé je zřejmé, že obecný soud včetně Nejvyššího
soudu nesmí rozhodnout o protiústavnosti zákona. Čl. 95 odst. 1
stanoví, že soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem
a že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem.
Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci
použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době
již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu
s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl.
95 odst. 2). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svou
povinnost o návrhu rozhodnout.
Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým
rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona
pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua,
protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze od tohoto
soudu požadovat, aby vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku)
na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže
je soud přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní
ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na
základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných
ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl.
83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takové
koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné
instituci, totiž v Ústavním soudu.
Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svou
ústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnosti
aplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.
Pokud by pak Ústavní soud odmítl ústavnost napadeného
ustanovení posoudit, došlo by paradoxně k zablokování rozhodovací
činnosti soudů přímo a právě opomenutím Ústavního soudu samého
plnit svou základní povinnost dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. V daném
případě by pak nemohl ani účastník předchozího řízení úspěšně
podat ústavní stížnost, pokud by namítala protiústavnost
aplikovaného zákona, protože s ústavní stížností může být spojen
pouze návrh na zrušení zákona platného.
Ústavní soud dospěl po úvaze k závěru, že ani výkladem zákona
o Ústavním soudu nelze popřít Ústavou uloženou povinnost obecných
soudů obrátit se na Ústavní soud, mají-li aplikovat zákon, který
pokládají za protiústavní. Jestliže Ústava jako norma nejvyšší
právní síly v čl. 95 odst. 2 ukládá soudu povinnost předložit
Ústavnímu soudu každou věc, při níž "dojde k závěru, že zákon,
jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním
zákonem", pak z povahy těchto ustanovení vyplývá i důvod
předložení takového návrhu Ústavnímu soudu a tím i smysl úkolu,
který má Ústavní soud řešit. Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy
obsahuje implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnému
soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona,
jehož má být použito pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákon
později pozměněn.
Argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat
závazný výklad Ústavy, je zcestný. Ústavní soud sice není oprávněn
podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak
tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost
koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem
Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností
zákona, zabývá se i výkladem Ústavy.
Protože novelou zákona se nepatrně pozměněné znění napadených
ustanovení obsahově a významově neliší od tehdejšího, shledal
Ústavní soud rozhodnutí nálezem na místě i se zřetelem na to, že
podobné problémy s placením přirážky k jízdnému se vyskytují i na
jiných místech a v pozdější době.
IV.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze
vyhovět návrhu na zrušení § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2
písm. b) věty za středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994
Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., jak
v petitu návrhu požaduje Okresní soud v Karviné, jestliže došlo ke
změně těchto ustanovení novým zákonem. Ústavní soud proto pouze
zvážil, zda ta ustanovení tehdy platného zákona, jež má Okresní
soud v Karviné pro řešení konkrétního případu použít, jsou či
nejsou v rozporu s ústavním zákonem (čl. 95 odst. 2 Ústavy) a po
úvaze dospěl k závěru, že jde o zákonnou úpravu, která v rozporu
s Ústavou není.
Především je nutné konstatovat, že argumentace navrhovatele
směřující ke zrušení jím napadených ustanovení zákona o silniční
dopravě se opírá pouze o ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny, podle
něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.
Navrhovatel dochází ve svých úvahách k závěru, že zákonným zásahem
státu do vztahů mezi dopravci a cestujícími dochází
k nepřípustnému zvýhodnění jednoho smluvního partnera, v daném
případě dopravce. Navrhovatel se v odůvodnění návrhu pouští do
vymezení rozdílu mezi vztahem soukromoprávním a vztahem
veřejnoprávním a na základě rozboru těchto pojmů dochází
k závěru, že vztah mezi dopravcem a cestujícím je vztahem ryze
soukromoprávním, do něhož může stát zasáhnout pouze v případě
veřejného zájmu, o jehož existenci však v tomto případě
navrhovatel pochybuje.
Smlouva o přepravě osob je upravena v § 760 a násl.
občanského zákoníku. Jedná se o úpravu obecnou, vztahující se na
všechny druhy dopravy. Společná ustanovení ke smlouvám o přepravě
uvedená v § 772 občanského zákoníku pak umožňují, aby podrobnější
úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními
předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je
poskytována dopravcem na základě smlouvy o přepravě, která je
u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním
jednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadné
dopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájem
i stát, reguluje některé otázky přepravy osob zákonem. Uvedený
způsob regulace umožňuje státu čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož
povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tuto
ústavněprávní úpravu ukládání povinností navrhovatel ve svých
úvahách o protiústavnosti napadených ustanovení zákona o silniční
dopravě přehlíží. Přitom tato úprava je obecná a vztahuje se na
povinnosti jak osob právnických, tak osob fyzických, a to jak ve
vztazích soukromoprávních, tak ve vztazích veřejnoprávních. Právní
řád České republiky je sice založen na dualismu veřejného
a soukromého práva, toto rozlišování práva na dvě velké oblasti
vycházející z klasického římského práva nelze však pojímat
dogmaticky, ale s přihlédnutím k moderním tendencím vývoje práva
a také k vlivu evropského komunitárního práva. V současné době
není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Dochází
k častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnému
intenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.
Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž
odpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti.
Účastníky občanskoprávních vztahů jsou jak fyzické osoby, tak
osoby právnické nebo stát. Rovnost jejich postavení znamená
především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, že
žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostranným
úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postavení
účastníků soukromoprávních vztahů nemůže však sama o sobě vyloučit
stát z možnosti (nebo dokonce povinnosti) zákonem do
soukromoprávního vztahu zasáhnout. Ústavněprávní regulace takový
zásah státu v principu nevylučuje, samozřejmě za předpokladu, že
se jedná jednak o zásah odůvodněný veřejným zájmem, jednak o zásah
přiměřený. V případě zákona o silniční dopravě nelze vytrhovat
jednotlivá ustanovení z kontextu, neboť zákon jako celek neurčuje
pouze napadené povinnosti cestujícího a oprávnění dopravce, nýbrž
celý je koncipován tak, aby práva a povinnosti obou stran
smluvního vztahu byla zachována v určité rovnováze (viz např. §
18 zákona).
Jak již Ústavní soud výše uvedl, smlouva o přepravě
v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním
spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného
dopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve formě
úhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťové
jízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsob
znehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla).
Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pak
konkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby. Mlčky
přistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy,
totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit ke
kontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravy
řádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčky
souhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovená
a vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředku
městské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispozici
občana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto
stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvu
o přepravě uzavře.
Sankce, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje pověřenou
osobou dopravce uložit cestujícímu, který se neprokáže platným
jízdním dokladem, je svou povahou smluvní sankcí za nesplnění
povinnosti zaplatit jízdné za poskytované služby. Není na místě
pouštět ze zřetele, že stát v daném případě nejenže zákonem uložil
povinnost cestujícímu, ale na druhé straně jej stanovením horní
hranice této smluvní pokuty chrání před svévolí dopravce. Výše
přirážky k jízdnému totiž podle ust. § 18a odst. 3 zákona
o silniční dopravě nesmí přesáhnout částku 1000 Kč. Zákon rovněž
ukládá dopravci, aby výši přirážky stanovil ve svých přepravních
podmínkách. Tyto přepravní podmínky je dopravce povinen zveřejnit
na místech určených pro styk s cestujícími a jejich podstatnou
část rovněž v každém vozidle. Tím je zajištěno, že cestující,
který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou a tedy uzavřít
s dopravcem smlouvu o přepravě, je dopředu obeznámen s jejími
podmínkami. Nastoupením do vozidla je smlouva uzavřena s tím, že
cestující přistoupil na podmínky dopravce, včetně výše a způsobu
uložení přirážky k jízdnému.
K úvahám navrhovatele, podle něhož je dopravce schopen za
současného stavu techniky zajistit přepravu tak, aby se předem
vyloučily z přepravy osoby bez platné jízdenky, Ústavní soud
s ohledem na stanovisko Ministerstva dopravy a spojů uvádí, že
systém, na jehož základě je cestujícím umožněno nastupovat do
dopravního prostředku všemi dveřmi s podmínkou, že budou mít
u sebe platnou jízdenku, je ve světě obvyklý a především ve
velkých městech osvědčený. Rovněž tak jsou v zahraničí obvyklé
sankce v případě, že cestující u sebe platnou jízdenku nemá, ať
již jsou nazývány pokutou, přirážkou nebo zvýšeným jízdným.
V dnešní době při velkém počtu přepravovaných osob je již zcela
nemyslitelné vracet se do dob usměrněného nástupu cestujících
pouze jedněmi dveřmi nebo k prodeji jízdenek ve vozidle průvodčím.
Za současné přepravní kapacity veřejné dopravy by zavedení
takového systému znamenalo prodloužení jízdních dob, mnohonásobné
zdržení cestujících na zastávkách a ve svých důsledcích zřejmě
i kolaps celé městské hromadné dopravy ve velkých městech.
Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že
navrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovaly
závěr, že § 18a odst. 1 písm. c), § 18a odst. 2 písm. b) věta za
středníkem a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., je protiústavní, a proto
návrh zamítl.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 10. ledna 2001
Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000
Podle mého názoru měl být návrh odmítnut, a to
z následujících důvodů:
Nález Ústavního soudu zakládá jakýsi nový typ rozhodnutí,
vycházející z názoru, že je povinností Ústavního soudu vyjádřit se
na žádost obecného soudu k ústavnosti předpisu, který má být
aplikován v konkrétním soudním řízení, a to bez ohledu na to, zda
právní předpis, ke kterému dotaz soudu směřuje, byl v mezidobí
zrušen. Jinak řečeno, že v tomto případě nelze postupovat podle
§ 66 odst. 1, resp. § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy
návrh odmítnout, případně řízení zastavit. Kromě toho
z odůvodnění nálezu vyplývá, že není podstatné, zda zrušené
ustanovení právního předpisu bylo nahrazeno jiným obdobným zněním
(jak tomu bylo v projednávaném případě) či zda napadené ustanovení
bylo zrušeno bez náhrady. Z toho pak zřejmě plyne, že Ústavní soud
se cítí být kompetentní vyslovit se i k ústavnosti právních
předpisů zrušených před mnoha roky, mají-li být v řízení
aplikovány. Nález navíc postrádá vyjádření se k tomu, co má být
rozuměno pod pojmem, který je použit v čl. 95 odst. 2 Ústavy
"zákon, jehož má být při řešení věci použito", neboť při
rozhodování konkrétních věcí jsou právní předpisy vždy aplikovány
ve více rovinách (plánech).
Takto pojatým nálezem si tedy Ústavní soud osobuje právo
rozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87 odst. 1 Ústavy ani
zákon o Ústavním soudu. Jakkoli lze pochopit dobré úmysly těch,
kteří pro výrok hlasovali, domnívám se, že tímto postupem
nastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těžko předvídatelným
problémům.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. P. V.
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. V. Š. ve věci návrhu obecného soudu I. stupně
(Okresního soudu v Karviné) na vyslovení protiústavnosti jím
označených ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,
ve znění zákona č. 304/1997 Sb.
Právní názor, přijatý většinou pléna Ústavního soudu, je
založen na třech předpokladech, totiž, že Ústava je v posuzované
věci přímo aplikovatelná, že obecné soudy nejsou orgány ochrany
ústavnosti a že pravomoc Ústavního soudu je vymezena nejen čl. 87
Ústavy, ale (ve vztahu k obecným soudům) také čl. 95 odst. 2
Ústavy, což ve svých důsledcích znamená, že obecné soudy "nejsou
oprávněny rozhodnout o protiústavnosti zákona", že "odmítnutím
pomoci obecnému soudu" (sc. ústavněprávním výkladem předloženého
zákona) by "vznikla neřešitelná situace umělého právního vakua",
který by "opomenutím Ústavního soudu. paradoxně vedl
k zablokování rozhodovací činnosti soudů", když poukaz menšinového
stanoviska na nedostatek pravomoci Ústavního soudu k podávání
závazného výkladu ústavnosti té které právní normy pokládá za
"argument zcestný".
Tato (zestručněně shrnutá) východiska pokládám za současného
stavu za ústavně nesouladná.
Jakkoli je správné, že obecným soudům nepřísluší rozhodování
o zrušení zákona a jiných právních předpisů (čl. 95 odst. 2 úst.
zák. č. 1/1993 Sb. - hlava druhá oddíl prvý zákona o Ústavním
soudu), nelze pojem rozhodování (o neústavnosti zákona) zaměňovat
za jeho interpretaci v aplikační praxi, jak to činí většinový
právní názor, což s "a limine" přijatým předpokladem, že "Ústava
je přímo aplikovatelná" a že "do pravomoci Ústavního soudu spadá
vše, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje", vede
ke zřetelnému vykročení z pravomocí Ústavního soudu ústavně mu
přikázaných (čl. 87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny a každé
z nich je (zákonem o Ústavním soudu) přikázáno samostatné
(zvláštní) řízení, přizpůsobené procesně i jinak té které materii,
která by v něm měla být projednána (část druhá zákona o Ústavním
soudu); pro ústavní imperativ, obsahově směřující ostatně vůči
obecným soudům, však takové řízení dáno není, takže - jen
mimochodem poznamenáno - není ku příkladu z odůvodnění nálezu
patrno, na základě jakých úvah dospěl většinový právní názor
k závěru, že pro rozhodnutí o tom, zda napadená ustanovení zákona
jsou "z hlediska ústavnosti aplikovatelná", je příslušné právě
plénum Ústavního soudu a za jakých (procesních) podmínek
rozhodnutí má být vůbec přijato (§ 13 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů); plénum Ústavního soudu tak rozhodovalo
praeter legem a co do merita věci proti taxativně vymezeným
pravomocím.
Obdobně nepřípadné je tvrzení většinového názoru, že jiným
rozhodnutím Ústavního soudu (ku příkladu odmítnutím návrhu) by
vznikla "neřešitelná situace umělého právního vakua"; odhlédnuto
od toho, že přijatý nález, byť patrně ne obecně závazným způsobem,
od obecného soudu vyžaduje, "aby přes (jím) vyslovené výhrady
vyhověl požadavku žaloby", "právní vakuum" v procesní oblasti je
nejen povahou věci, ale i uspořádáním procesního postupu
vyloučeno. Nadto obecný soud I. stupně "nerozhodoval na základě
svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení", ale
měl (má) rozhodnout o nároku uplatněném žalobou, byť za těch
okolností, že dotčenou právní normu pokládal za nesouladnou nikoli
s Ústavou (správně s ústavním pořádkem státu - čl. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993
Sb.). Imperativ plynoucí z čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze ratione
constitucionis chápat jinak, než že "předložením věci Ústavnímu
soudu" se rozumí jen návrh na zrušení z protiústavnosti podezírané
právní normy, jak také zněl původní petit návrhu obecného soudu.
Jeho výklad podaný Ústavním soudem, směřující posléze k závěru, že
jím obecný soud vlastně "žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch (před
novelou platných) ustanovení (posuzovaného) zákona", totiž zda
jsou "z hlediska ústavnosti (spíše však z hlediska ochrany
ústavnosti) aplikovatelná", není za současného stavu v souladu
s pravomocí (kompetencemi) Ústavního soudu a již zmíněnou záměnou
procesních pojmů petit návrhu a posléze i odůvodnění nálezu
posouvá k jen lehce zastřenému ústavnímu výkladu obecným soudem
předložených ustanovení zákona.
Jestliže zákonodárce nikoli opomenutím, ale záměrně Ústavnímu
soudu nesvěřil pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-li
věc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhu nevytvořil
(v zákoně o Ústavním soudu) procesní podmínky, není v pravomoci
Ústavního soudu zákonodárcovu vůli překonat v podstatě násilnou
konstrukcí a limine vytvořených předpokladů.
Jsem proto přesvědčen, že návrh (žádost) Okresního soudu
v Karviné měl být odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 13. 2. 2001
JUDr. V. Š.
Odlišné stanovisko
K nálezu pléna Ústavního soudu z 10. ledna 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné na
zrušení § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkem
a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
zákona č. 304/1997 Sb., zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko:
Řízení bylo zahájeno podáním návrhu podle čl. 95 odst. 2
Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. předaného k poštovní
přepravě 28. června 2000 a doručeného Ústavnímu soudu 29. června
2000, v němž Okresní soud v Karviné navrhl zrušení uvedených
ustanovení zákona. Dne 13. června 2000 byl vyhlášen ve Sbírce
zákonů a nabyl platnosti zákon č. 150/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších
předpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2000. Tohoto dne
pozbyla platnosti ustanovení § 18a odst. 1 písm. c) odst. 2 písm.
b) za středníkem, jichž se novelizace mimo jiné týkala. Plénum
Ústavního soudu mělo podle mého názoru v tomto rozsahu usnesením
řízení zastavit podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
a zamítavý výrok nálezu měl platit jen pro § 18a odst. 3, který
změněn nebyl. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu rozhodovat
o návrzích na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení,
které pozbyly před skončením řízení u Ústavního soudu platnosti.
Úvahu o přímé aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy považuji za
irelevantní neboť tato norma stanoví pouze, že dojde-li soud
k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je
v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tento
ústavní předpis upravuje postup obecného soudu, nikoli Ústavního
soudu, který při posuzování návrhů na zrušení zákonů nebo jejich
jednotlivých ustanovení musí vycházet z obsahu a rozsahu své
rozhodovací pravomoci [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ] a nemůže
přehlížet zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).
Uznávám argumenty většiny pléna, mám však za to, že by se
měly promítnout v příslušné legislativní úpravě zákona o Ústavním
soudu. Tato činnost je však vyhrazena moci zákonodárné. Za
současného stavu je povinností Ústavního soudu i v případě
předložení věci soudem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy postupovat
podle § 67 ( za jiné situace podle § 66) zákona o Ústavním soudu.
V Brně dne 10. ledna 2001
JUDr. M. H.
Odlišné stanovisko
K nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu
v Karviné na zrušení § 18a odst. l písm. c), odst. 2 písm. b) za
středníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,
ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímáme dle § 14 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko :
Přesto, že souhlasíme s argumentací nálezu, směřující
k závěru, že ustanovení § 18a odst. l písm. c), § 18a odst. 2
písm. b) věty za středníkem, a § 18a odst. 3 zákona č. 111/1994
Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997, nelze
považovat za protiústavní, máme za to, že v poměru k ustanovením
§ 18a odst. 1 písm. c) a § 18a odst. 2 písm. b) mělo být řízení
zastaveno. Věcnému posuzování těchto dvou ustanovení totiž bránila
překážka řízení, stanovená v ustanovení § 67 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že návrh na jejich
zrušení byl Ústavnímu soudu podán dne 29. 6. 2000, účinností
zákona č. 150/2000, jímž byla provedena jejich novelizace, tedy
dnem 1. 7. 2000, však tato ustanovení ve znění navrhovaném ke
zrušení pozbyla platnosti. V takovém případě je Ústavní soud
povinen podle § 67 zákona č. 182/1993 Sb. řízení zastavit.
Ústavní soud je jistě povolán k posuzování ústavnosti zákonů,
může tak však činit jen v mezích Ústavou ČR mu svěřených
kompetencí taxativně uvedených v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, tedy
jako orgán soudního typu pouze v rámci jednotlivých typů řízení,
jejichž pravidla řízení (čl. 88 odst. l Ústavy ČR) v návaznosti na
zmíněný čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR blíže upravuje zákon č. 182/1993
Sb. Tímto zákonem je Ústavní soud také ve smyslu čl. 88 odst. 2
Ústavy ČR vázán.
Čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakládá sice povinnost obecného
soudu předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že
zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním zákonem, může tak však dle našeho názoru činit jen
v poměru k zákonům či jejich jednotlivým ustanovením, jež jsou
"živou" součástí právního řádu. I při tomto způsobu řešení totiž
v konkrétních případech konečné slovo k otázce aplikace či
výkladu jakéhokoliv zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení
podaného obecným soudem zůstává zachováno Ústavnímu soudu, a to
v rámci případného řízení o ústavní stížnosti. Výklad, ke kterému
dospěla většina soudců Ústavního soudu v této věci v rámci jejího
projednání je výrazně extenzivní a představuje neodůvodněný
aktivismus s ohledem na již řečené shora. Pokud by měl zákonodárce
možnost postupu užitého většinou pléna Ústavního soudu na mysli,
jistě by takový postup naznačil v zákoně o Ústavním soudu.
I s ohledem na ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, zmíněným
(extenzivním) výkladem, však k takovému závěru, dle našeho
přesvědčení, nelze dospět.
Pokud tedy v daném případě na základě později obecným soudem
upřesněného návrhu, jímž se domáhal posouzení toho, zda napadená
ustanovení jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná, se Ústavní
soud tímto návrhem věcně zabýval, překročil rozsah svých
kompetencí, neboť oprávnění podávat výklad zákonů mimo řízení, na
která zákon o Ústavním soudu pamatuje, mu podle platné právní
úpravy nepřísluší.
JUDr. V. J.
JUDr. E. Z.
JUDr. V. Č.
|
|