Pl.ÚS 35/95 ze dne 10. 7. 1996
206/1996 Sb.
N 64/5 SbNU 487
Právo na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní České republiky

rozhodl v plénu o návrhu skupiny 43
poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na
zrušení:

a) § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve
znění zákona ČNR č. 548/1991 Sb.

b) § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona ČNR č. 550/1991
Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č.
161/1993 Sb. a č. 59/1995 Sb.

c) Zdravotního řádu vydaného nařízením vlády České republiky č.
216/1992 Sb., ve znění nařízení č. 50/1993 Sb. a č. 149/1994 Sb.

d) vyhlášky č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za
úhradu, ve znění vyhlášky č. 155/1993 Sb., a

e) vyhlášky č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků
zdravotnické techniky, ve znění vyhlášky č. 150/1994 Sb.

t a k t o :

a) § 11 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve
znění zákona ČNR č. 548/1991 Sb.

b) § 1, § 2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zákona ČNR č. 550/1991
Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č.
161/1993 Sb. a č. 59/1995 Sb.

c) Zdravotní řád vydaný nařízením vlády České republiky č.
216/1992 Sb., ve znění nařízení č. 50/1993 Sb. a č. 149/1994 Sb.

d) vyhláška č. 467/1992 Sb., o zdravotní péči poskytované za
úhradu, ve znění vyhlášky č. 155/1993 Sb., a

e) vyhláška č. 426/1992 Sb., o úhradě léčiv a prostředků
zdravotnické techniky, ve znění vyhlášky č. 150/1994 Sb.,

se z r u š u j í.
Vykonatelnost tohoto nálezu se odkládá k datu 1. 4. 1997.


O d ů v o d n ě n í :
Podaným návrhem došlým Ústavnímu soudu České republiky dne
31. 10. 1995 se domáhají navrhovatelé zrušení paragrafů uvedených
zákonů, které ukládají vládě České republiky a Ministerstvu
zdravotnictví České republiky vydat právní předpisy k provedení
zákona ČNR č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve
znění pozdějších předpisů. Dále navrhují zrušení v návrhu
označených podzákonných právních předpisů, jejichž původcem je
vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví České
republiky. Navrhovatelé zastávají názor, že předmětná ustanovení
a podzákonné právní předpisy jsou neústavní a neústavnost spatřují
v jejich rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst.1 a odst. 2, čl. 31
a čl. 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.
2 odst. 4 Ústavy České republiky.

V návrhu dovozují, že meze ústavního práva na bezplatnou
zdravotní péči na základě veřejného pojištění, jak je občanům
České republiky zajištěna v čl. 31 Listiny, lze stanovit výlučně
zákonem a nikoliv dalšími podzákonnými právními předpisy. Nelze
tak učinit ani vládním nařízením, i když je vláda České republiky
podle čl. 78 Ústavy oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona
a v jeho mezích, a to i bez výslovného zákonného zmocnění. Tato
normativní pravomoc vlády, jak je uvedeno v návrhu, nesmí však být
uplatněna v oblasti právních vztahů a při úpravě věcí, které podle
speciálního ústavního právního předpisu, kterým je Listina (čl.
3 Ústavy), smějí být upraveny jedině zákonem.

Navrhovatelé dále poukazují na to, že čl. 31 Listiny zaručuje
všem občanům základní právo na bezplatnou zdravotní péči. Proto
podmínky pro jeho uplatnění a meze, v nichž se ho může občan
domáhat, musí být stanoveny v zákoně, zvláště když se právo občana
na bezplatné poskytování zdravotní péče změnilo na jeho povinnost
poskytovat finanční úhradu za zdravotní péči, přímo nebo nepřímo
vymezenou podzákonnými právními předpisy.

Povinnosti však mohou být ukládány toliko na základě zákona
a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod (čl. 4
odst.1 Listiny), což nebylo rovněž splněno.

Navrhovatelé dále uvádějí, že podle čl. 31 Listiny,
organizační základ tohoto ústavního práva spočívá na veřejném
pojištění. Veřejné pojištění bylo upraveno zákonem ČNR č.
550/1991 Sb., ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č.
15/1993 Sb., č.161/1993 Sb., č. 324/1993 Sb., č. 241/1994 Sb., č.
59/1995 Sb.(úplné znění zák.č. 79/195 Sb.), zák.č.149/1996 Sb. ze
dne 25. 4. 1996, jež nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1996, kterým se
novelizuje napadené ust. § 13 odst. 3 tak, že se vypouští poslední
věta tohoto ustanovení. Původní ustanovení § 1 citovaného zákona
upravovalo všeobecné zdravotní pojištění tak, aby na jeho základě
mohla být poskytována potřebná zdravotní péče bezplatně, a to
v rozsahu stanoveném zákonem a Zdravotním řádem. Zákonnou novelou
č. 161/1993 Sb. a nově zákonem č. 59/1995 Sb. byla idea základního
práva na bezplatnou zdravotní péči opuštěna a byla zavedena péče
plně nebo částečně hrazená zdravotním pojištěním. Navrhovatelé
vytýkají zákonu o všeobecném zdravotním pojištění, že sám
nedefinuje přesnými normativními znaky obsah a rozsah zdravotní
péče plně nebo částečně hrazené, ale že toto rozlišení přenechává
úpravě podzákonným právním předpisem (nařízením vlády). Pokud
§ 2 odst. 2 zákona ČNR č. 550/1991 Sb., ve znění jej doplňujících
předpisů, pouze všeobecně rozlišuje tuto péči s ohledem na

a) charakter postižení zdravotního stavu

a na

b) objem finančních zdrojů na úhradu péče,

je druhá podmínka v rozporu s Listinou, která nepodmiňuje
poskytování zdravotní péče výsledky ekonomických aktivit
zdravotních pojišťoven. Obě výše uvedené podmínky (rozlišovací
pojmy) jsou dále neurčité a nemají normativní charakter.

Pokud se týká Zdravotního řádu, který nebyl vydán podle
zmocnění v § 2 odst.2 zákona o všeobecném zdravotním pojištění,
ale na základě ústavní delegace podle čl. 78 Ústavy České
republiky, jeho původní znění vycházelo ze zmocnění stanovit
rozsah bezplatné potřebné zdravotní péče a podmínky pro její
poskytování. Po změně koncepce poskytování zdravotní péče, vláda
svým nařízením č. 149/1994 Sb. přenesla povinnost zabezpečování
zdravotní péče ze státu na příslušnou zdravotní pojišťovnu, která
podle objemu finančních zdrojů a podle bodového hodnocení
zdravotního výkonu buď plně nebo částečně hradí poskytnutou
zdravotní péči.

Protože Zdravotní řád a vyhlášky o zdravotní péči poskytované
za úhradu a o úhradě léčiv a prostředků zdravotnické techniky
tvoří ucelenou kompozici, nestačí z nich podle navrhovatelů
vypustit pouze jednotlivá ustanovení, a proto navrhují zrušení
těchto právních předpisů celých, a to dnem 1. října 1996.

Navrhovatelé rovněž poukazují na povinnost České republiky
respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně
fyzického a duševního zdraví, jak to vyplývá z ustanovení čl. 12
odst.1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních
a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dopisem svého
předsedy ze dne 30. listopadu 1995 zaslala Ústavnímu soudu
vyjádření, ve kterém se nejprve zaměřila na vyhodnocení čl. 31
Listiny. Uvádí, že základní lidská práva a svobody vypočítává
Listina v čl. 5 až 16, popř. maximálně též v oddílu druhém hlavy
druhé Listiny, která nese název "Lidská práva a základní svobody"
(čl.4 až 23). Mezi nimi není zahrnuto právo na ochranu zdraví,
a proto tedy toto právo spadá pod režim čl.4 odst. 1 Listiny.
Podle znění tohoto článku mohou být povinnosti ukládány toliko na
základě zákona a v jeho mezích; z toho se dovozuje, že mohou být
stanoveny právními předpisy k provedení zákona, pokud tyto
předpisy byly vydány v souladu s příslušným zákonem, s jeho
zmocněním a v jeho mezích. Totéž potvrzuje čl. 41 odst. 1 Listiny.
Pokud se týká čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech (vyhlášeného pod č.120/1976 Sb.),
ani z něj nelze dovodit, že by splnění těchto jejich závazků bylo
nutno realizovat pouze přímou úpravou v zákoně.

Vyjádření dále uvádí, že ani z čl. 31 Listiny ani z citovaného
ustanovení Mezinárodního paktu nelze dovodit obecně platný nárok
občanů na bezplatnou zdravotní péči, ale pouze na bezplatnou
zdravotní péči za podmínek, které stanoví zákon, popř. prováděcí
předpis vydaný k jeho provedení a v jeho mezích. Za těchto
podmínek může být zohledněn i objem finančních zdrojů na úhradu
zdravotní péče.

Zákon č. 20/1966 Sb., v platném znění, v § 11 odst. 4 obsahuje
zmocnění pro bližší vymezení zdravotní péče za plnou nebo
částečnou úhradu. V zákoně ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění,
se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní
pojišťovny (nikoliv tedy "pouze" pro všechny zdravotní pojišťovny,
jak je uváděno v návrhu), takže lze dovodit, že zavazuje též jiné
právnické nebo fyzické osoby.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky dopisem ministra ze
dne 9. ledna 1996 v přiloženém vyjádření považuje za meritum
návrhu, zda jsou podzákonné předpisy, uvedené v návrhu, v rozporu
s čl. 31 Listiny. Vychází z konstatování, že právo na bezplatnou
zdravotní péči není lidským právem základním. Tento závěr vyvozuje
ze skutečnosti, že Listina řadí mezi základní práva pouze ta
práva, která jsou uvedena v hlavě druhé, oddílu prvém Listiny.
V této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny.
Pokud se navrhovatelé ve svém návrhu dovolávají čl. 41 odst. 1
Listiny, potom úplně přehlížejí, že slovo "meze", ve kterých se
mohou občané domáhat ústavního práva podle čl. 31 Listiny, se
nevztahuje k právu samotnému, nýbrž k oprávnění se tohoto domáhat.

Při hodnocení zákona ČNR č. 550/1991 Sb., v platném znění, se
ve vyjádření uvádí, že tento zákon vymezuje rozsah zdravotní péče
hrazené ze všeobecného zdravotního pojištění, a to ve svém § 2
odst. 1, 2 a 4 tak, že je samotným zákonem v pozitivním
i negativním smyslu vymezen obsah práva na bezplatnou zdravotní
péči.

Citovaný zákon obsahuje rovněž zmocnění pro vládu, aby svým
nařízením stanovila okruh zdravotní péče plně a částečně hrazené
ze všeobecného zdravotního pojištění a obsahuje pokyny pro vládu,
aby rozlíšila zdravotní péči podle dvou zákonných kritérií,
kterými jsou:
a) charakter pojištění zdravotního stavu na místě a

b) objem finančních prostředků.

Druhé kritérium vychází z toho, že systém veřejného
(všeobecného zdravotního) pojištění je limitován objemem
finančních prostředků, které se získávají na základě povinností
platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění (zákon ČNR
č.592/1992 Sb. v platném znění). To ovšem není totéž, co uvádějí
navrhovatelé, že by poskytovaná zdravotní péče měla být podmíněna
výsledky ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Pokud
navrhovatelé vyvozují z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č.
426/1992 Sb., že upravuje povinnost finančně se na zdravotní péči
podílet, je to nesprávné, neboť povinnost pojištěnce hradit část
nákladu zdravotní péče je stanovena zákonem ČNR č. 550/1991 Sb.
v § 11 písm. m).

Ústavní soud požádal o zaslání písemného stanoviska rovněž úřad
předsedy vlády České republiky. Dne 7. 4. 1996 zaslala vláda České
republiky v zastoupení předsedy vlády České republiky Václava
Klause následující stanovisko:

Podle názoru vlády obecně platí v případech, kdy se svěřuje
upravit určitou materii nařízením vlády, že se nařízení vlády musí
pohybovat vždy v mezích zákona, od kterého se nesmí odchýlit, může
však zákonem vymezenou materii upravit v potřebné míře
podrobnosti. To platí i o nařízení vlády č. 216/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.

Dovolávat se čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 41 odst. 1 a odst. 2
Listiny, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy při výkladu čl. 31 Listiny,
je podle názoru vlády samoúčelné a nesprávné. Tato ustanovení svým
obsahem a účelem nesouvisí s meritem návrhu. Čl. 41 , na který se
navrhovatelé ve svém návrhu odvolávají, stanoví pouze, že
ústavního práva podle čl. 31 se může občan České republiky domáhat
pouze v mezích zákonů, které upravují poskytování zdravotní péče.
Slovo "meze" se zde však nevztahuje k právu samotnému, nýbrž
k oprávnění se práva domáhat.

Navrhovatelé naopak přehlížejí čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy,
podle kterých jsou vláda a správní úřady oprávněny vydávat
v mezích zákona prováděcí právní předpisy. Seshora uvedeného je
tedy zřejmé, že právo na bezplatnou zdravotní péči není lidským
právem základním. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že Listina
řadí mezi práva základní pouze ta, která jsou uvedena v její hlavě
druhé odd. prvním, a jako taková jsou výslovně označena. Ani
v této souvislosti se proto nelze dovolávat čl. 4 odst. 2 Listiny.

Navrhovatelé se nesprávně domnívají, že zdravotní řád je
závazný toliko pro zdravotní pojišťovny. Povinnost pojištěnce
hradit část nákladů zdravotní péče je stanovena zákonem, konkrétně
§ 11 písm. n) a písm. o), zákona České národní rady č. 550/191 Sb.
a nikoli podzákonými právními předpisy.

Ústavní soud si rovněž vyžádal těsnopisecké zprávy o schůzích
Poslanecké sněmovny, kdy byly projednávány novely k zákonu č.
2O/1966 Sb. a k zákonu ČNR č. 550/1991 Sb.

Pro podání návrhu je splněna podmínka aktivní legitimace podle
§ 64 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., neboť návrh byl podán
43 poslanci.
Vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne
30. 11. 1995 potvrzuje, že zákony byly schváleny potřebnou
většinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnými
ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.

Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané
mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní
péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Ústavní soud České republiky se již v několika nálezech (sp.
zn. Pl. ÚS 4/95, publikovaný pod č. 168/1995 Sb. a nálezu pod sp.
zn. Pl. ÚS 32/95) zabýval povahou jednotlivých kategorií
základních práv a svobod, obsažených v Listině.

Zejména v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 , vyvodil, že přímo
Listinou uvedená rozdílná úprava jednotlivých základních práv
umožňuje tvrdit, že zatímco koncepce základních lidských práv je
vyjádřena tím, že omezení jakékoli formy těchto práv je možné "bez
dalšího" jen zákonem, práva uvedená v hlavě čtvrté Listiny,
nazvaná Hospodářská, sociální a kulturní práva, mezi něž patří
i čl. 31, jsou konkretizována výslovně až příslušným zákonem a na
jeho základě ( v jeho mezích) je možné se těchto práv a svobod
domáhat (čl. 41 odst. 1 Listiny).
Pro celkové posouzení návrhu je z hlediska ústavního nutno
zkoumat, zda článek č. 31 Listiny v plném znění představuje
základní právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
na základě veřejného pojištění nebo zda se jedná o ústavní normu,
která má odlišný normativní obsah. Odkazy na pouhé sémantické
rozlišení v Listině samy o sobě nemohou obstát, i když sám nadpis
hlavy druhé uvádí pouze "Lidská práva....", ale v podtitulu do
oddílu prvního zahrnuje již "Základní lidská práva...". Pod každým
pojmovým znakem nutno rozeznávat jeho normativní obsah. Z tohoto
hlediska je skutečností , že Listina zahrnuje v sobě ustanovení
o lidských právech, která co do normativního obsahu jsou odlišná.

V prvé řadě jsou to lidská práva, která vyvěrají přímo
z lidského bytí, a pouze tato skutečnost je základem vymezení
jejich ústavního obsahu o rozsahu. Jedná se o hodnoty, které
obsahují základní práva pro uchování integrity člověka a zajištění
jeho důstojnosti, jako jsou např. právo na život, nedotknutelnost
osoby a osobní svoboda. Takováto práva jsou nezadatelná,
nescizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná (čl. 1 Listiny).
Jejich meze mohou být upraveny za podmínek stanovených Listinou
a pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Jsou to práva základní.

Naproti tomu lidská práva a svobody obsažená v hlavě čtvrté
jako "Hospodářská, sociální a kulturní práva" (sémanticky již bez
přívlastku "základní"), vyžadují ke své realizaci součinosti
dalších faktorů; nepůsobí bezprostředně jako práva výše zmíněná.
Zcela evidentní je tento fakt u pojednávaného čl. 31 Listiny, věty
druhé. Právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
je tu zúženo na rozsah veřejného pojištění a je tedy odkázáno na
retribuci pojistných částek. Celá tato hlava čtvrtá ve svém
souhrnu je závislá na dosažené hospodářské a sociální úrovni státu
a s tím spojené výše životní úrovně. Toto právo spadá pod režim
čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti mohou být ukládány toliko na
základě zákona v jeho mezích a jen při zachování základních
lidských práv.

Plénum Ústavního soudu vzalo rovněž v úvahu způsob řešení
a odůvodnění nálezů Ústavního soudu Slovenské republiky,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení z let 1993-94), pod č. 13
(Pl ÚS 7/94 ze dne 6. 10. 1994, č. 14 (Pl ÚS 8/94 ze dne 6. 10.
1994 a č. 19 (Pl ÚS 5/94 ze dne 19. 10. 1994). Ústavní soud
Slovenské republiky v citovaných nálezech dospěl k závěru, že
ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči občanů a rovněž úprava
podmínek a rozsahu jejich poskytování je možné stanovit pouze
zákonem, takže i v případě, že zákon obsahuje zmocnění vlády
upravit bližší podmínky praktického uplatnění tohoto základního
práva vydáním vládního nařízení, je protiústavní jak samotná
podzákonná úprava, tak i označené zákonné zmocnění. Pro úplnost
věci je však nutno připomenout rozdílnou úpravu ústav obou
republik, neboť Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 40 přímo
zakotvuje právo občana uvedené v čl. 31 Listiny základních práv
a svobod.

Normativní obsah ústavní normy čl. 31 Listiny je dále omezen
článkem 41 odst. 1 Listiny, protože se ho jako práva lze dovolat
pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

Také je třeba se zabývat otázkou, zda zmocnění, uvedené v ust.
§ 11 odst. 4 zák.č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
změn a doplňků, jímž tento zákon přiznává pravomoc, umožňuje zde
příkladmo uvedeným subjektům blíže vymezit zdravotní péči za plnou
nebo částečnou úhradu, popř. i její výši, a určit, zda takto
vymezené skutečnosti jsou v souladu s ústavním pořádkem České
republiky.

Jak již bylo konstatováno výše, právo na bezplatnou zdravotní
péči a na zdravotní pomůcky mají občané na základě veřejného
pojištění a za podmínek, blíže vymezených zákonem. Jestliže tedy
tyto podmínky mohou být upraveny pouze zákonem, je zcela nezbytné,
aby i rozsah a způsob jejich poskytování byl vymezen stejným
legislativním režimem. Jiná než zákonná úprava by byla porušením
Listiny a tedy i ústavnosti.

Nelze připustit, aby vymezení rozsahu výše poskytované
zdravotní péče za plnou nebo částečnou úhradu byla ponechána na
úpravě jiným než zákonným právním předpisům. Tím by se sféra
ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci
výkonné, která k takovým pravomocím není oprávněna.

Navrhované zrušení § 1 zák.č. 550/1991 Sb., o všeobecném
zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 161/1993 Sb. a č.
59/1995 Sb., upravuje jednak všeobecné zdravotní pojištění, ale
i podmínky, za nichž je na základě tohoto zákona zdravotní péče
poskytována. § 2 odst. 2 téhož zákona uvádí, co zahrnuje péči plně
nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním, aniž však v odst.
2 téhož paragrafu přesně definuje meze péče plně či částečně
hrazené zdravotním pojištěním . Při určení okruhu péče v těchto
dvou rovinách, odkazuje citované ustanovení na další podzákonný
právní předpis - Zdravotní řád, vydaný nařízením vlády České
republiky č. 216/1992 Sb., ve znění nařízení vlády č. 50/1993 Sb.
a č. 149/1994 Sb. Lze tedy konstatovat, že zákon č. 550/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, obsahuje vlastně dvojí zmocnění
vlády a upravuje základní koncepci zdravotní péče dalšími
resortními předpisy. Tento postup odporuje jak Listině základních
práv a svobod, tak i ústavnímu pořádku České republiky, neboť
stanovit meze základních práv a svobod občanů lze jen zákony.

Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob
poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen
zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že
zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní
síly než zákon, které by určovaly meze těchto základních práv
a svobod. Jak již seshora uvedeného vyplývá, je dosavadní úprava
zdravotní péče plně nebo částečně hrazené duplicitně upravena
několika právními předpisy, přičemž základní podmínky, rozsah
a meze takto poskytované péče jsou zcela jasně řešeny až
resortními vyhláškami (vyhláška Min. zdravotnictví ČR č. 467/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zdravotní péči poskytovanou
za úhradu, vyhl. č. 426/1992 Sb. o úhradě léčiv a prostředků
zdravotní techniky, ve znění vyhl. č.150/1994 Sb. a Zdravotního
řádu, vydaného nařízením vlády ČR č. 216/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).

Zákon č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, v platném znění, v § 11
odst. 2 , 3, 4, a zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním
pojištění, v platném znění, v § 2 pozitivně i negativně rámcově
vymezují rozsah této péče s jejím rozdělením na zdravotní péči
plně nebo částečně hrazenou zdravotním pojištěním. Pojištěncům ve
věku do 18 let je hrazena zdravotní péče plně, i když její
indikace zní na péči částečně hrazenou. V § 2 odst. 2 zák.ČNR č.
550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, v platném znění,
se stanoví, že Zdravotní řád je závazný pro všechny zdravotní
pojišťovny. Jeho závaznost však není vztažena na všechny zdravotní
pojišťovny v ý l u č n ě , jak se uvádí v návrhu, a proto není
důvodu pro tvrzení, že zavazuje pouze zdravotní pojišťovny
a nikoliv též jiné právnické a fyzické osoby.

Pokud je namítán navrhovateli rozpor s Listinou v tom, že byl
protiústavně ustanoven druhý limitující faktor, tj. objem
finančních zdrojů na úhradu zdravotní péče, je tento limitující
faktor přímo obsažen v čl. 31, větě druhé Listiny, kdy je nárok
občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky vázán
na ústavní požadavek a rámec veřejného pojištění. Systém veřejného
pojištění je jako každý pojišťovací systém limitován objemem
finančních prostředků, který se získává na základě povinnosti
platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění podle zákona ČNR
592/1992 Sb., v platném znění. To ovšem není shodné s tvrzením
navrhovatelů, že poskytovaná zdravotní péče je podmíněna výsledky
ekonomických aktivit zdravotních pojišťoven. Takto tvrzená právní
podmíněnost daná není.

Navrhovatelé argumentují tvrzením, že Česká republika je
povinna respektovat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné
úrovně fyzického a duševního zdraví podle čl. 12 odst. 1
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Zde je třeba uvést, že se
jedná o postulát, který podle odst. 2 citovaného článku se skládá
z různých opatření, včetně zlepšení všech stránek vnějších
životních podmínek a průmyslové hygieny. Pokud se týká samotné
zdravotnické péče je obsažena v ust. odst. 2 písm. d) citovaného
článku 12 Paktu, kde se státy zavázaly k vytvoření podmínek, které
by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci. V tomto
ustanovení se nehovoří o bezplatnosti této lékařské pomoci a péče
v nemoci. Paktem stanovené podmínky jsou tedy Českou republikou
plně zajišťovány.

Za takto konstatovaných skutečností dospělo plénum Ústavního
soudu České republiky k závěru, že jak ust. § 11 odst. 4 zák.č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, tak i § 1, §
2 odst. 2 a 3 a § 13 odst. 3 a 5 zák. č. 550/1991 Sb. ,
o všeobecném zdravotním pojištění, v platném znění, tak
i prováděcí předpisy uvedené v návrhu skupiny poslanců, odporují
čl. 4 odst. 1 a 2 , čl. 31 a čl. 41 Listiny a rovněž čl. 2 odst.
4 Ústavy České republiky.



P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
se nelze odvolat.


V Brně dne 10. 6. 1996