Plénum Ústavního soudu České republiky dne 8. října 1996,
rozhodlo ve věci návrhu III. senátu Ústavního soudu, podaného
podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na
zrušení čl. II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon ČNR č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních
notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona ČNR č.
7/1993 Sb., t a k t o :
Návrh se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
I.
Dne 18. července 1995 podal JUDr. K. F., předseda senátu
Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ústavní
stížnost, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 189/95. Ve stížnosti se
domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května
1995, č. j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského
úřadu sociálního zabezpečení ze dne 23. března 1994, č. j.
53308309029903, a tvrdil, že jimi došlo k jeho diskriminaci,
porušení principu rovnosti občanů před zákonem a tím k porušení
práv, zaručených Listinou základních práv a svobod.
Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Praze
ze dne 23. března 1994, č.j. 53308309029903, byl stěžovateli
v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka
z povolání podle § 26 odst. 1 písmeno c) zákona č. 76/1959 Sb.
stanoven podle § 33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši
4.500,- Kč měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II
zákona č. 304/1993 Sb. výplata výsluhového příspěvku pozastavuje
po dobu výkonu funkce soudce obecného soudu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě
odvolání. Ministerstvo obrany, odbor sociálního zabezpečení, jako
odvolací orgán dne 28. dubna 1994 pod č. j. 34/21-827-45/2
rozhodlo, že se podanému odvolání nevyhovuje a napadené rozhodnutí
v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo obrany
odvolávalo na čl. II bod 2. zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož,
pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením
k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok
na výplatu výsluhového příspěvku podle zákona č. 76/1959 Sb.
Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze,
v níž žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru
sociálního zabezpečení, č. j. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že
správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č.
304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1. ledna 1994 a nemůže
působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze
služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. prosince 1993, tedy
před účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto
zákona na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový
příspěvek vyplácen. Ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. je
porušením principu rovnosti občanů před zákonem a je tudíž
v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
O této žalobě Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem
č. j. 6 A 81/94-14 dne 26. května 1995 tak, že se žaloba zamítá
a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských
soudů došlo vzhledem k čl. 110 Ústavy ČR dnem 31. prosince 1993
(tedy ve 24.00 hod.). Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dne
1. ledna 1994 (v 00.00 h.), tedy ve stejný okamžik. Jeho
ustanovení proto dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu
bylo tak, jak uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít
k závěru, že ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá
vůbec smysl a je zcela obsoletní (od počátku dne 1. ledna 1994 již
nemohlo jít o souhlas soudce vojenského soudu, protože nic
takového neexistovalo).
Vrchní soud se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl. II bod
2. zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem rovnosti před
zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR, publikovaným
pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,
s tím, že úprava čl. II zákona č. 304/1993 Sb. má své
opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze specifik služby
v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění, aby
z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob. Čl.
II bod 2. zákona č. 304/1993 Sb. je právě takovým vynětím z výhod
a podle názoru Vrchního soudu nelze toto ustanovení chápat jako
neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci
a ostatními bývalými vojáky z povolání.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel včas
ústavní stížnost. V ní mimo jiné namítal, že je obecně známo, že
výplata výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům
někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří
setrvali ve služebním poměru vojáka z povolání až do dne 31.
prosince 1993, tj. do samého zániku vojenských soudů podle Ústavy
České republiky, a to zejména z toho důvodu, že na ně bylo
naléháno, aby do tohoto data setrvali ve funkci a nezpůsobili
kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek je naproti tomu
vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu
v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli jmenováni
soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci vojenských
soudů, kteří vojenskou justici opustili před 31. prosincem 1993
a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.
Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele
i tím, že výsluhový příspěvek je podle výše uvedených předpisů
vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou
činnou službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská
specializace se jeví natolik úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách
přechodu do občanského života adekvátní uplatnění, ale i bývalým
vojenským lékařům, zvěrolékařům, technikům apod., u nichž
uvažovaný sociální aspekt evidentně chybí.
II.
III. senát Ústavního soudu při projednávání této ústavní
stížnosti dospěl k závěru, že čl. II zákona č. 304/1993 Sb. je
v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu §
78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proto svým
usnesením ze dne 7. března 1996, č. j. III. ÚS 189/95-40, přerušil
řízení a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení čl. II
zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České
národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,
státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona
České národní rady č. 7/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 304/1993
Sb.").
III.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal
Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně.
Ve svém vyjádření ze dne 9. května 1996 (Ústavnímu soudu doručeném
dne 13. května 1996) předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky PhDr. M.U. potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že
zákon č. 304/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců dne
7. prosince 1993, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli
a řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky se odkazuje na důvodovou zprávu k čl.
II zákona č. 304/1993 Sb., která vychází z teze, podle níž je
uvedenou právní úpravou garantován soudcům vojenských soudů
zákonný nárok na výkon funkce soudců obecných soudů, v důsledku
čehož pak není dán důvod k tomu, aby jim po dobu výkonu funkce
soudce náležel též nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Závěrem
předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M.U. vyslovuje stanovisko,
podle něhož: "Po posouzení celé věci zejména z hledisek uvedených
v důvodové zprávě k citovanému zákonu na straně jedné,
a z hledisek obsažených v usnesení Ústavního soudu České republiky
ze dne 7. března 1996 na straně druhé, se však mohou výše uvedená
ustanovení citovaného zákona jevit jako diskriminační vůči
některým bývalým soudcům vojenských soudů."
V souladu s § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si dále
Ústavní soud vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny
sněmovní tisky č. 598 a č. 636.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní
soud České republiky může se souhlasem účastníků upustit od
ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další
objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že citované ustanovení
lze vztáhnout na posouzení předmětné věci, Ústavní soud České
republiky si vyžádal od účastníka řízení, Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky, vyjádření, zdali souhlasí s upuštěním
od ústního jednání. Podáním ze dne 26. září 1996 předseda
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ing. Miloš Zeman
vyjádřil souhlas s postupem, navrhovaným Ústavním soudem.
Ve smyslu § 56 zákona č. 182/1993 Sb. se nález Ústavního
soudu České republiky vyhlašuje vždy veřejně, a to i v případech,
kdy se na základě § 44 odst. 2 citovaného zákona upustilo od
ústního jednání. Ústavní soud stanovil veřejné vyhlášení přijatého
nálezu na den 22. října 1996.
IV.
IV/a
Zákon č. 304/1993 Sb. byl publikován v částce č. 77 Sbírky
zákonů a byl rozeslán dne 23. prosince 1993. Jeho účinnost byla
stanovena na den 1. ledna 1994. Zákon č. 304/1993 Sb. obsahuje tři
články:
- čl. I novelizoval zákon č. 391/1991 Sb.,
- čl. II zakotvil ustanovení, jež tvoří samostatný normativní
obsah zákona č. 304/1993 Sb.,
- čl. III stanovil účinnost zákona č. 304/1993 Sb.
Tento zákon s účinností od 1. ledna 1994 upravoval zánik
služebních poměrů bývalých soudců vojenských soudů a výplatu
některých dávek, spojených se skončením služebního poměru těchto
soudců.
Podle čl. II bodu 1. tohoto zákona, pokud soudce vojenského
soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu a jeho služební
poměr vojáka z povolání nezanikl propuštěním podle zvláštního
předpisu (§ 26 zákona č. 76/1959 Sb.), zanikne jeho služební poměr
vojáka dnem účinnosti tohoto zákona. Podle čl. II bodu 2., pokud
soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému
soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu
výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu (§ 33 zákona č.
76/1959 Sb.). Podle ustanovení čl. II bodu 4., pokud soudce
vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu,
zaniká jeho nárok na odchodné podle zvláštního předpisu (§ 33a
zákona č. 76/1959 Sb.).
Dne 26. října 1995 nabyl účinnosti zákon č. 236/1995 Sb.,
o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce
představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců.
Tento zákon ve své části páté, přechodná a závěrečná ustanovení,
v § 44 bodě 2. zrušil zákon ČNR č. 391/1991 Sb., o platových
poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských
čekatelů, ve znění zákona ČNR č. 7/1993 Sb. a zákona č. 304/1993
Sb.
Zákonem č. 236/1995 Sb. nebyl zrušen zákon č. 304/1993 Sb.
celý, ale pouze ta jeho část, která se týkala zrušeného zákona č.
391/1991 Sb. Ostatní části zákona č. 304/1993 Sb. (jež mají
samostatnou normativní existenci, tj. čl. II a III) zůstávají
nadále v platnosti.
Po nabytí účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. započal Vojenský
úřad sociálního zabezpečení bývalým soudcům vojenských soudů
výsluhový příspěvek vyplácet. Situace je tedy rozporná. Po určitou
dobu Vojenský úřad sociálního zabezpečení výsluhový příspěvek
nevyplácel. Pak, aniž byl zrušen zákon, na jehož základě byla
výplata výsluhového příspěvku pozastavena (a aniž by bylo ve věci
vydáno nějaké zásadní obecné rozhodnutí), byla výplata obnovena.
Tuto skutečnost lze vysvětlit pouze nesprávnou interpretací
derogačního vztahu zákona č. 236/1995 Sb. ve vztahu k zákonu č.
304/1993 Sb.
IV/b
Při posuzování ústavnosti ustanovení čl. II zákona č.
304/1993 Sb. je nutno se především zabývat otázkou, zdali má
diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků
z povolání, kteří byli ve stejné či podobné sociální situaci jako
soudci vojenských soudů (z hlediska interpretace výrazu "vojenské
soudy" ve smyslu § 21 až 24 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech
a soudcích, ve znění platném ke dni 31. prosince 1993).
V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ust. §
33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
vojákům z povolání vyplácejí některé dávky: výsluhový příspěvek
a odchodné, skončí-li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se
pozůstalým úmrtné.
Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační charakter,
garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem
k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu
ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby
v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto
dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné
době i politických práv. V důsledku charakteru služby je většina
vojáků z povolání po určité době služby fyzicky a psychicky
opotřebována a část z nich končí služební poměr, ať již
rozhodnutím ze strany služebních orgánů nebo na vlastní žádost,
ještě před vznikem nároku na starobní důchod. Přechod těchto
vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický
především z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména
pracovního života (řada vojenských profesí není v občanském životě
uplatnitelná). Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod
usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splní
zákonem stanovené podmínky. Dávky jsou vypláceny všem vojákům
z povolání, kteří opouštějí vojenskou službu, a tedy bez ohledu na
jejich konkrétní sociální situaci. Vyplácí se i těm bývalým
vojákům z povolání, jejichž uplatnění v civilním sektoru je
v podstatě bezproblémové (vojenští lékaři, veterináři, technici
apod.).
Soudci všech bývalých vojenských soudů nepochybně byli ve
smyslu platných právních předpisů vojáky z povolání. V době jejich
služby se na ně tedy vztahovala mimo jiné i ustanovení zákona č.
76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění
pozdějších předpisů, včetně ustanovení o peněžitých nárocích,
spojených s odchodem z vojenské služby.
V důsledku změn v organizaci soudů, vyvolaných zejména
přijetím Ústavy České republiky a zákonem č. 17/1993 Sb., kterým
se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích,
část soudců vojenských soudů vyslovila v souladu s čl. II bodem
5. zákona č. 17/1993 Sb. souhlas s přidělením k určitému obecnému
soudu téhož stupně. V souvislosti s tím byli tito soudci rozkazem
ministra obrany č. 205/1993 propuštěni ze služebního poměru podle
§ 26 odst. 1 písmeno c) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Někteří z těchto soudců opustili vojenskou justici
dříve, někteří teprve v souvislosti s účinností zákona č. 17/1993
Sb. až dne 31. prosince 1993. Posledně uvedeným nebyl výsluhový
příspěvek určitou dobu vyplácen a nebyl jim přiznán nárok na
odchodné.
Ze zprávy Ministerstva obrany o vyplácených výsluhových
příspěvcích ze dne 9. října 1995, č. j. 1682-44/2, vyplývá, že
soudcům bývalých vojenských soudů, kteří udělili souhlas
s přidělením k určitému soudu, náleží výsluhový příspěvek až po
skončení výkonu funkce soudce. V současné době je takto vyplácen
výsluhový příspěvek ve 4 případech. Soudcům vojenského kolegia
Vrchního soudu v Praze, příp. Nejvyššího soudu, kteří po
propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením
k určitému soudu, byl výsluhový příspěvek přiznán. Je vyplácen
v 6 případech. Vojákům z povolání - justičním čekatelům vojenských
soudů - je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován. Vyplácí
se ve 2 případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům
vojenských prokuratur, je výsluhový příspěvek vyplácen po skončení
výkonu funkce státního zástupce. Vyplácí se ve 2 případech.
Právní řád do 31. prosince 1993 užíval výraz "vojenské soudy"
ve dvojím významu:
1. První význam byl určen zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech
a soudcích, ve znění platném ke dni 31. prosince 1993, jenž
v hlavě druhé začleňoval do soustavy soudů ty vojenské soudy, za
které označoval vojenské obvodové soudy (§ 21, 22) a vyšší
vojenské soudy (§ 23, 24). Pod marginální rubriku "Vojenské soudy"
uvedený zákon nepodřadil vojenské kolegium Nejvyššího soudu
a vojenská kolegia vrchních soudů.
2. Druhý význam výrazu "vojenské soudy" byl určen zejména
ustanoveními § 14 a 15 trestního řádu, z jejichž obsahu
a z marginální rubriky "Pravomoc vojenských soudů" vyplývalo, že
vojenskými soudy jsou soudy vykonávající pravomoc podle uvedených
ustanovení, tj. nikoli pouze vojenské obvodové a vyšší vojenské
soudy, nýbrž i Nejvyšší soud a vrchní soudy, přesněji jejich
vojenské senáty. Uvedený druhý význam výrazu "vojenské soudy"
vyplýval i z některých ustanovení zákona č. 335/1991 Sb., ve znění
platném ke dni 31. prosince 1993. Jedná se o § 20, podle něhož
"vojenské soudy rozhodují o všech trestních věcech příslušníků
ozbrojených sil, válečných zajatců a dalších osob, o kterých to
stanoví zákon". Z uvedeného ustanovení vyplývá, že těmito soudy
byly nejen vojenské obvodové a vyšší vojenské soudy, nýbrž také
vrchní soudy a Nejvyšší soud. Dále ustanovením § 25 odst. 1 písm.
b) a d) citovaného zákona, jehož nadpis zněl "Výkon správy
vojenských soudů", byla upravena rovněž správa vojenského kolegia
Nejvyššího soudu a vojenských kolegií vrchních soudů.
Ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. lze tedy
interpretovat dvojím způsobem: buď jako ustanovení, vztahující se
pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů,
nebo jako ustanovení, vztahující se i na soudce vojenských kolegií
vrchních a Nejvyššího soudu, tj. na soudce všech soudů,
vykonávajících pravomoc vojenských soudů.
Interpretace první vede k diskriminaci (resp.
k neodůvodněnému privilegiu) uvnitř skupiny bývalých příslušníků
vojenské justice, a to tím, že vztahuje zákon č. 304/1993 Sb.
pouze na soudce bývalých vojenských obvodových soudů a vyšších
vojenských soudů. Jiným bývalým vojákům z povolání, kteří sloužili
ve vojenské justici (tj. členům vojenského kolegia Vrchního soudu
v Praze a vojenského kolegia Nejvyššího soudu, justičním čekatelům
vojenských soudů), umožňuje výsluhový příspěvek vyplácet bez
omezení. Obdobně se to týká i odchodného. Takováto interpretace
tím, že některým bývalým soudcům vojenských soudů a některým
bývalým pracovníkům vojenské justice výsluhový příspěvek přiznává
a některým ne, ačkoliv jsou při odchodu z aktivní služby ve
srovnatelné sociální situaci, vede k porušení rovnosti občanů před
zákonem (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).
V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje
dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České
republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení
tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních
orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem
(viz nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 48/95).
V předmětné věci nutno tedy interpretovat ustanovení čl. II
zákona č. 304/1993 Sb. z pohledu § 14 a 15 trestního řádu, ve
znění platném ke dni 31. prosince 1993, a z pohledu § 20 a § 25
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 335/1991 Sb., ve znění platném ke
dni 31. prosince 1993, a tudíž vztáhnout v něm obsaženou úpravu
nejen na soudce bývalých vojenských obvodových a vyšších
vojenských soudů, nýbrž i na soudce vojenských kolegií Vrchního
soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jakož i na justiční čekatele
vojenských soudů.
Při posuzování souladu čl. II zákona č. 304/1993 Sb.
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
nutno dále vyřešit i otázku rovnosti postavení soudců vojenských
soudů, jímž nebyl přiznán výsluhový příspěvek, s postavením
bývalých vojenských prokurátorů, jakož i s postavením těch
bývalých vojáků z povolání, jejichž uplatnění v civilním sektoru
je v podstatě bezproblémové (vojenští lékaři, veterináři, technici
apod.).
Vyplácení dávek podle zákona č. 76/1959 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, bývalým vojenským prokurátorům, kteří se
stali ze zákona státními zástupci, je upraveno v § 35 odst. 1
zákona č. 283/1993 Sb. Uvedené ustanovení, podle něhož státním
zástupcům, kterým zanikl pracovní poměr po projevení nesouhlasu se
zařazením do příslušného orgánu státního zastupitelství, přísluší
odstupné nebo odchodné podle zvláštního zákona, nutno
interpretovat a contrario a zároveň per analogiam tím způsobem, že
těm, kteří takovýto nesouhlas neprojeví a zůstávají ex lege
státními zástupci, se dávky podle § 33 až 33b zákona č. 76/1959
Sb., ve znění pozdějších předpisů, neposkytují. Shodná
interpretace dotčeného ustanovení byla uplatněna i v praxi, jak
vyplývá ze zprávy Ministerstva obrany o vyplácených výsluhových
příspěvcích ze dne 9. října 1995, č. j. 1682-44/2, když bývalým
vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům vojenských prokuratur je
výsluhový příspěvek vyplácen po skončení výkonu funkce státního
zástupce. Srovnání postavení bývalých soudců vojenských soudů
a bývalých vojenských prokurátorů ohledně poskytování výsluhového
příspěvky tedy neobsahuje prvek nerovnosti.
Konečně poslední otázkou je srovnání situace bývalých
vojenských soudců a těch bývalých vojáků z povolání, jejichž
uplatnění v civilním sektoru je v podstatě bezproblémové (vojenští
lékaři, veterináři, technici apod.) a kterým právo na výsluhový
příspěvek právní úpravou odňato nebylo. Uvedené dvě skupiny osob
se však podstatně liší. U soudců vojenských soudů právní úprava
garantovala jejich další působení ve funkci soudců obecné justice,
přičemž v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový
příspěvek, a to bez ohledu na skutečnost, zdali působí dále
v právnické profesi.
S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud návrh na
zrušení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 8. října 1996
|
|