IV.ÚS 662/01 ze dne 28. 6. 2002
U 19/26 SbNU 385
Stížnost pro porušení zákona
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. T.Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 16. listopadu 2001 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001. Stěžovatel byl na základě plné moci ze dne 15. října 2001 zastoupen JUDr. J.B.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR doručil účastníkům řízení stížnost pro porušení zákona s tím, že se mohou k věci vyjádřit. Následně Nejvyšší soud ČR ve věci rozhodl na neveřejném zasedání, aniž by prováděl jakékoliv důkazy, a ve svém rozhodování vycházel pouze z důkazů a skutkových zjištění provedených před Krajským soudem v Plzni, jakožto soudem nalézacím.
Dle názoru stěžovatele bylo tímto postupem zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť Nejvyšší soud ČR neměl v jeho věci rozhodovat neveřejně. Podle názoru stěžovatele lze neveřejně rozhodnout jen ve věcech jednoduchých, zpravidla procesního charakteru. V daném případě se ale jednalo o řízení zásadního významu ve věci samé, ve které i ministr spravedlnosti zpochybnil dodržování základních zásad trestního řízení před soudy I. i II. stupně. Stěžovatel dále zpochybnil, zda písemné vyjádření může nahradit osobní účast. Dle názoru stěžovatele rovněž nemůže obstát závěr, že obecné soudy provedly dostatek důkazů prokazujících vinu stěžovatele, neboť soudy musí provést i takové důkazy, které mohou takové závěry zpochybnit. Neprovedením těchto důkazů tedy byly zásadním způsobem zpochybněny závěry obecných soudů. Nejvyšší soud ČR nesplnil svoji úlohu a přezkum rozhodnutí omezil na pouhou rekapitulaci důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele.
Zásah do práva na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny, spatřoval stěžovatel v tom, že vyšetřovatel záměrně k některým významným procesním úkonům neobeslal jeho obhájce.
S ohledem na skutečnost, že v téže věci byla podána i ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 675/01, kdy stěžovatel byl zastoupen JUDr. T.Z., byl učiněn dotaz na stěžovatele, kdo jej skutečně zastupuje při jednání před Ústavním soudem, když dle ustanovení § 29 zákona, každý může mít při jednání před Ústavním soudem jen jednoho právního zástupce. Z vyjádření stěžovatele doručeného dne 7. prosince 2001, vyplynulo, že pravým zástupcem je JUDr. J.B., a proto bylo řízení pod sp. zn. I. ÚS 675/01 usnesením ze dne 2. ledna 2002 zastaveno.
Dne 8. dubna 2002 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. Současně stěžovatel odvolal plnou moc udělenou JUDr. J.B. a udělil ji JUDr. T.Z. Doplnění ústavní stížnosti pak bylo obsahově shodné s ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. I. ÚS 675/01 ze dne 21. listopadu 2001. V doplnění ústavní stížnosti poukázal nový právní zástupce stěžovatele na vadnost celého trestního řízení, které dle jeho názoru neproběhlo v souladu s příslušnými právními normami, a proto bylo právo uplatňováno protiústavně. Dále dodatek ústavní stížnosti popsal konkrétní pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení v průběhu řízení dopustit. Druhý doplněk ústavní stížnosti (shodně jako doplněk ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 675/01, datovaný 28. listopadu 2001) rozšířil výčet pochybení, jichž se měly orgány činné v trestním řízení dopustit.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu 5 Tz, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a konstatoval, že jakékoliv dokazování se jevilo jako nadbytečné. Dále uvedl, že formu neveřejného projednání připouští ustanovení § 274 trestního řádu, a proto není možné postup v souladu s ním považovat za zásah do práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím spíše, že Nejvyšší soud ČR neprováděl žádné nové důkazy. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Na základě výzvy se k věci vyjádřil rovněž vedlejší účastník - ministr spravedlnosti, který plně odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti, kterou podal v téže věci, a která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 597/01, a byla usnesením ze dne 29. října 2001 odmítnuta. Zmíněná ústavní stížnost rovněž směřovala proti neveřejnosti jednání Nejvyššího soudu ČR. Argumentováno pak bylo především nálezem Ústavního soudu II. ÚS 180/96, ze dne 18. června 1997, kdy byl posuzován analogický případ. Ústavní soud tehdy, i na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konstatoval, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba posuzovat v celku a nikoliv jen ve vztahu k určitému stádiu soudního řízení. Ústavní soud zdůraznil, že nejde jen o to, aby byla spravedlnost vykonávána, ale též o to, aby byla vykonávána viditelně.

Ústavní soud po zvážení všech předložených argumentů stěžovatele především konstatoval, že z ústavněprávního hlediska je nezbytné rozdělit posouzení případu na dvě části. Jednu tvoří posouzení výhrad stěžovatele (ale i ministra spravedlnosti) proti tomu, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval v neveřejném zasedání, čímž měl porušit princip veřejnosti jednání za účasti toho, jehož se týká. Druhá část argumentace pak představovala de facto opakování obhajoby z trestního řízení, především námitek proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů.
Pokud jde o posledně zmíněné argumenty, tedy tu část ústavní stížnosti, ve které bylo napadáno řízení před soudem I. a II. stupně, byl Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, volil cestu podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, ač souběžnému podání včasné ústavní stížnosti nic nebránilo. Avšak i pokud by stížnost takto podána byla, pak třeba připomenout, že z hlediska judikatury Ústavního soudu by nabízená argumentace nemohla obstát. Ústavní soud dal opakovaně a zřetelně najevo, že není soudem další instance, není nadřízen obecným soudům a nepřísluší mu, s výjimkou extremních případů, zasahovat do hodnocení důkazů provedeného těmito soudy, a to dokonce ani za situace, kdy by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Pokud obecné soudy respektují při svém rozhodování podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přezkoumávat (srov. Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 1, č. 25). Jinak řečeno, tam, kde soudy pracují s fakty konkrétního případu, aniž by činily obecné a normativizující závěry, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu.
Z hlediska ústavního však nemohla být pominuta námitka stěžovatele (resp. i ministra spravedlnosti) týkající se údajného porušení práva na veřejné projednání věci, za účasti stěžovatele, ke kterému mělo dojít tím, že Nejvyšší soud ČR, jak výše uvedeno, zamítl podanou stížnost pro porušení zákona, aniž by nařídil veřejné zasedání v této věci. V této části argumentoval stěžovatel především názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 180/96, který lze zkráceně vyjádřit tak, že Nejvyšší soud ČR může v neveřejném zasedání rozhodnout toliko v případech, kdy je stížnost pro porušení zákona zamítána z formálních důvodů, resp. v těch případech, které typově spadají pod ustanovení § 240 až 244 trestního řádu.
IV. senát konstatoval, že prakticky shodně bylo argumentováno v ústavní stížnosti stěžovatele P. H., kterou Ústavní soud obdržel dříve (5. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 641/01). V tomto případě IV. senát po zevrubné analýze cit. nálezu II. senátu dospěl k závěru, že nesdílí právní názory v něm uvedené a předložil věc plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, mimo jiné i z toho důvodu, že nález II. ÚS 180/96 neobsahoval stanovisko k ústavnosti § 274, ve spojení s § 268 odst. 1 trestního řádu, tedy k úpravě, která Nejvyššímu soudu ČR umožňuje rozhodnout v neveřejném zasedání v případě, jestliže podanou stížnost zamítá.
Dne 28. května 2002 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS -st.-15/02, jehož právní věta zní, že je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. Důvody svého stanoviska pak formuloval Ústavní soud následovně:
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Ustanovení § 274 ve spojení s ustanovením § 268 odst. 1 trestního řádu za takovou výjimku považovat lze. S ohledem na skutečnost, že se jedná o projednávání mimořádného opravného prostředku ve třetím stupni, považuje plénum Ústavního soudu takovou výjimku za ústavně akceptovatelnou. Pro tento závěr svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Především je možné uvést rozhodnutí ve věci K. D. B. proti N. (sp. zn. 80/1997/864/1075), které k otázce nenařízení veřejného jednání Nejvyšším soudem NK konstatovalo, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy ke zřizování kasačních soudů, avšak existují-li, musí být čl. 6 Úmluvy respektován zejména v tom, že zaručí účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudu za účelem projednání jejich věcí. Způsob aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak závisí na konkrétních okolnostech případu a je nutno brát v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrál kasační soud (viz. např. B.G. proti Š., 1997). Absence veřejného jednání v druhém a třetím stupni může být ospravedlněna charakterem konkrétního řízení, za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni. Např. řízení o dovolení podat opravný prostředek nebo řízení omezená na právní posouzení věci mohou vyhovět požadavkům čl. 6 Úmluvy, i když odvolací nebo kasační soud nedá odvolávajícímu se možnost vystoupit před ním osobně (viz. např. E. proti Š., 1986). Obdobně judikoval Evropský soud pro lidská práva ve věci K. z roku 1993 (A 268-B), když dospěl k závěru, že pokud podle rakouského práva zkoumá Nejvyšší soud jako kasační instance v podstatě právní otázky, pak neúčast stěžovatele u takového jednání nepředstavuje porušení čl. 6 odst. 1 a 3c) Úmluvy (obdobně rozhodnuto ve věci F., 1991, A 212-C a ve věci K., 1989, A-168).
S ohledem na uvedené závěry pléna Ústavního soudu, odmítl IV. senát stížnost P. H., vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 641/01, jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud tedy bylo argumentováno i v této věci především tím, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy, nezbývá než odkázat na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu, tak jak byly výše uvedeny. Přesto, že stěžovatel porušení jiných základních práv či svobod nenamítal, zejména neargumentoval porušením čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani jiných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i z těchto hledisek. Konstatoval, že pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu ČR je relevantní též čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině a trestu soudem vyššího stupně. Tak se ovšem v případě stěžovatele stalo, navíc byl verdikt odvolacího soudu podroben ještě přezkumu Nejvyšším soudem ČR na základě mimořádného opravného prostředku. Proto ani v tomto směru nemohl Ústavní soud konstatovat porušení ústavních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu